„Ne, tak to není,“ odsekl mu Mrakoplaš. „Ty víš pendrek! Pravděpodobně má být obětován. Nemám pravdu?“
Obličej přikývl. „Samozřejmě, tak to vážně je. Abych řekl pravdu, mám být upečen zaživa.“
„Vidíš!“ vykřikl Mrakoplaš vítězoslavně na papouška. „Prosím! A ty si myslíš, že víš všechno. Má být upečen zaživa!“
„Mají mi stáhnout centimetr po centimetru kůži z celého těla a trvají na tom, že musím zažít extázi bolesti,“ dodal vězeň téměř pyšně.
Mrakoplaš se zarazil. Myslel si, že zná význam slova extáze, ale v jeho představách se vždycky spojovalo s poněkud jinými slovy, než je bolest.
„Cože? Každý kousek?“ zeptal se nevěřícně.
„No, myslím, že tak to bylo řečeno.“
„Páni. A co jste to vlastně provedl?“
Vězeň si povzdechl. „Myslím, že kdybych vám to řekl, stejně byste mi nevěřili…“
Král démonů nechal ze zrcadla zmizet obraz a zamyšleně zabubnoval prsty na stolní desku. Pak zvedl náustek zvukovodu a foukl do něj.
Po chvilce se ozval vzdálený hlas: „Jo, šéfe?“
„Ano, pane!“ zasyčel do náustku král démonů.
Vzdálený hlas zamumlal něco nesrozumitelného. „Ano, pane?“ dodal nakonec.
„Pracuje u nás nějaký Quizozapletl?“
„Mrknu na to sáhibe.“ Hlas se vytratil, ale vzápětí se ozval znovu. „Jo, maká tady, náčelníku.“
„Je to kníže, hrabě, baron nebo něco takového?“ zeptal se král.
„Nic takovýho, blahorodí.“
„Dobrá, tak co je to tedy zač?“
Na druhém konci se rozhostilo dlouhé ticho.
„No?“ král zvýšil hlas.
„Není to vůbec nikdo, tuane.“
Král chvíli upíral nevrlý pohled na konec zvukovodu. Člověk to zkouší, pomyslel si. Člověk dělá složité plány, pokouší se všechno zorganizovat, pokouší se pomoct lidem a tohle má za všechno.
„Pošlete ho okamžitě ke mně,“ řekl.
Venku se hudba vzepjala do divokého crescenda a ztichla. Nocí znělo jen praskání ohňů. Ze vzdálené džungle pozorovaly pokračující obřad tisíce planoucích očí.
Pak vstal nejvyšší kněz a pronesl řeč. Erik zářil jako vydlabaná dýně v předvečer Všech svatých. Kolem procházela dlouhá řada Tezumánců, kteří před něj kladli další a další košíky plné pokladů.
Pak pronesl nejvyšší kněz další řeč. Jak se zdálo, tahle končila nějakou otázkou.
„Dobrá,“ řekl Erik. „Bezvadně! Jen pokračujte.“ Podrbal se za uchem a dodaclass="underline" „Všichni si dnes můžete vzít půldenní volno.“
Nejvyšší kněz znovu opakoval svou otázku, tentokrát mírně netrpělivým tónem.
„Jo, jsem to já,“ přikývl Erik, pro případ, že by tady nebylo něco jasné. „Pochopili jste to správně.“
Nejvyšší kněz promluvil znovu. Tentokrát silně netrpělivým tónem.
„Tak si to probereme ještě jednou, ano?“ zamračil se král démonů na skřeta před sebou a opřel se pohodlně na trůně.
„Jednoho dne jsi úplnou náhodou narazil na Tezumen a došel jsi k názoru, pokud si tvoje slova dobře vybavuju, že je to tlupa blbečků na úrovni doby kamenné, která si sedí uprostřed svého močálu a není nikomu na obtíž, je to tak? Tudíž jsi vstoupil do myšlenek jednoho z jejich nejvyšších kněží — myslím, že v té době uctívali malou dřevěnou hůlku — a nechal jsi ho zešílet. Pak jsi jeho prostřednictvím způsobil, že se jejich kmeny spojily, začaly terorizovat své sousedy a nakonec na jejich místě vznikl národ oddaný jediné myšlence — totiž tomu, že všichni lidé měli být nakonec postupně přivedeni na vrcholek obřadní pyramidy a rozsekáni obsidiánovými noži na kusy.“ Král si přitáhl poznámkový blok. „Okamžik, ano, někteří z nich také měli být upáleni zaživa,“ dodal.
Quizozapletl rozpačitě zašoupal nohama.
„Oni se proto,“ řekl král, „okamžitě pustili do dlouhé války se všemi sousedy a způsobili tak smrt a zničení tisíců prakticky nevinných lidí, atd. atd. Poslyš, tak takové věci musí okamžitě přestat.“
Quizozapletl nejistě přešlápl.
„Byl to jen takový koníček, víte,“ řekl skřet nakonec. „Myslel jsem si, že je to svým způsobem tak nějak správná věc. Smrt, ničení a tak.“
„Tak tohle sis vážně myslel?“ prohlásil král. „Tisíce víceméně nevinných lidí a všichni pobití? Rovnou do rukou konkurence,“ luskl prsty, „takhle. Rovnou do Šťastných lovišť, nebo co to mají. V tom je ta potíž s vámi, chlapi. Nedokážete se na to podívat v širších souvislostech. Podívej se třeba na ty Tezumánce. Zachmuření, bez představivosti, naklonění každé depresi… Touhle dobou už mohli dávno vybudovat celý systém složité byrokracie a daňových nařízení, což mohlo změnit celý světadíl v jeden jediný močál lží, korupce a podvodů. Místo toho je to pořád jen tlupa druhořadých mordýřů. Jaké nesmírné plýtvání!“
Quizozapletl se přikrčil.
Král se zahoupal na trůnu sem a tam.
„Tak, teď chci, aby ses tam okamžitě vydal a vysvětlil jim co a jak.“
„Prosím?“
„Oznámíš jim, že jsi změnil názor. Omluvíš se jim. Řekneš, že to, co jsi skutečně chtěl, bylo pracovat dnem i nocí pro blaho strádajícího lidstva. To bude trhák, který potřebujeme.“
„Cože,“ opakoval Quizozapletl, který se v šoku nezmohl na nic jiného. „Chcete, abych se zjevil?“
„Vždyť už tě viděli, ne? Zahlédl jsem tam sochu, která byla jako živá.“
„Nó, ano. Zjevoval jsem se jim ve snu a tak,“ přiznal skřet neochotně.
„Takže výborně. Dej se do toho.“
Jak se zdálo, byl Quizozapletl z něčeho velmi nešťastný.
„Ehm,“ řekl. „Vážně chcete, abych se tam na místě tak nějak zhmotnil? Tedy, myslím, ukázal se jim přímo tam, na místě, v životní kráse a velikosti?“
„Ano!“
„Oh.“
Vězeň se oprášil a natáhl k Mrakoplašovi seschlou ruku.
„Mnohé díky. Pasák da Quirm.“
„Pardon?“
„Tak se jmenuji.“
„Oh.“
„Je to pyšné staré jméno,“ prohlásil da Quirm a zapátral v Mrakoplašově obličeji po nějakém náznaku posměšku.
„Dobrá,“ přikývl Mrakoplaš.
„Byl jsem tady s výpravou a hledali jsme Fontánu věčného mládí,“ pokračoval da Quirm.
Mrakoplaš ho přelétl pohledem od hlavy k patě.
„A měli jste štěstí?“ zeptal se společensky.
„Nijak zvláštní, bohužel.“
Mrakoplaš nahlédl do jámy.
„Řekl jste my,“ obrátil se k da Quirmovi. „Kde jsou všichni ostatní?“
„Dostalo se jim víry.“
Mrakoplaš zvedl oči k soše Quizozapletla. Nepotřeboval mnoho představivosti k tomu, aby odhadl, jaká to byla víra.
„Myslím,“ obrátil se ke starci, „že bychom měli jít.“
„To je pravda,“ přikývl osvobozený zajatec. „A čím rychleji, tím lépe, musíme zmizet, než se objeví Vládce světa.“
Mrakoplaš ztuhl. To snad ty hvězdy. Věděl jsem, že to nemůže dobře dopadnout, pomyslel si, a tady to začíná. Já snad mám na takové věci sedmý smysl.
„Jak o tom víte?“ zeptal se.
„Víte, oni o tom mají proroctví. Není to tak docela proroctví, spíš taková historie světa od jeho počátku dokonce. Je vytesáno na stěnách pyramidy,“ odpověděl mu da Quirm skoro vesele. „Ale řeknu vám, že bych nechtěl být v kůži toho jejich Vládce, až se objeví. Mají s ním sakra plány.“