To ovšem Mrakoplaš ze svého místa vidět nemohl.
„Nikdy jsi neměl chtít stát se Vládcem světa,“ říkal právě. „Jak ti to mám říct? Co jsi čekal? Nevěřil jsi přece, že budou lidi štěstím bez sebe, když tě uvidí, nebo ano? Nikdo není rád, když se objeví pan domácí.“
„Ale oni mě chtějí zabít!“
„Je to prostě jen jejich způsob, jak ti metaforicky oznámit, že už je nebaví dál čekat, až to dáš kolem vymalovat a postaráš se o pořádné meliorace.“
Hluk se teď rozšířil po celé džungli. Z křovisek vybíhala vystrašená zvířata, jako by jim v patách zuřil lesní požár. Těžké nárazy oznamovaly, že k zemi padají celé stromy.
Jako poslední vyrazil z podrostu k smrti vyděšený leopard a obrovskými skoky prchal po cestě. V patách se mu hnalo Zavazadlo.
Bylo pokryto liánami, listím, peřím a srstí různých vzácných ptáků a zvířat, z nichž mnohé druhy teď byly ještě vzácnější. Jaguár mohl Zavazadlu uniknout, kdyby zakličkoval, ale v té strašlivé otupující hrůze udělal tu chybu, že otočil hlavu, aby se podíval, co ho to vlastně pronásleduje.
Byla to poslední chyba, kterou v životě udělal.
„Poslyš, pamatuješ se na tu svoji trruhlu?“ zaskřehotal papoušek.
„Co je s ní?“ snažil se Mrakoplaš otočit hlavu.
„Míří sem.“
Kněží upřeně zírali na malou běžící věcičku hluboko pod nimi. Zavazadlo mělo velmi přímočarý způsob jednání se vším, co se postavilo do cesty mezi ně a jeho vytyčený cíclass="underline" ignorovalo to.
A právě v tomto okamžiku se proti všem svým instinktům, velmi nerad a naprosto nešťastně a především bez nejmenšího vědomí, co se tady právě děje, na vrcholku pyramidy zhmotnil Quizozapletl.
Několik kněží si ho všimlo. Obsidiánové nože jim vypadly z ochromených prstů.
„Ehm,“ odkašlal si démon.
Teď se k němu obrátili i zbylí kněží.
„Dobrá. Teď chci, abyste mě všichni dobře poslouchali,“ zavřískl Quizozapletl a přiložil své droboučké ruce k malinkým hlavním ústkům ve snaze být slyšen.
Bylo to pokořující. S potěšením hrál roli tezumánského boha, jejich jednoduchá a úporná oddanost náboženských úkonům na něj udělala velký dojem, a když v pyramidě vytvořili tu nádhernou sochu, pocítil dokonce slabý záchvěv vděčnosti. Bylo velmi bolestné odhalit jim, že alespoň v jednom se ta socha mýlí.
Byl asi patnáct centimetrů vysoký.
„Takže,“ začal, „věc, kterou vám řeknu, je velmi důležitá, protože —“
Naneštěstí už se nikdo nedozvěděl proč. V tom okamžiku dorazilo na vrcholek pyramidy Zavazadlo, kterému nožičky kmitaly jako vrtule, a s těžkým zaduněním dopadlo na dlaždice.
Ozvalo se krátké nevýrazné kviknutí.
Prý jestli to není legrační svět, řekl da Quirm. Jeden se musí vážně smát. Kdyby se tomu člověk nesmál, tak by se z toho musel zbláznit, no ne? V jedné minutě vás připoutají na obětní stoly a odsoudí k extatické bolesti, v druhé vás odvážou, poskytnou vám opulentní snídani, čisté šaty, horkou vanu a dopravu z království zdarma. To by jeden skoro věřil, že existují bohové. Samozřejmě, Tezumánci věděli, že bůh existoval, ale že je z něj teď malý, smutný a mastný flek na vrcholku hlavní pyramidy. Tím jim ovšem vznikl další problém.
Zavazadlo dřepělo uprostřed hlavního náměstí. Kolem něj seděli do posledního všichni kněží a napjatě je pozorovali pro případ, že by udělalo něco úžasného nebo svatého.
„Ty ho tady necháš?“ zeptal se Erik.
„No, ono to není tak jednoduché, víš,“ odpověděl Mrakoplaš. „Ono nás tak nějak všeobecně dohoní. My bychom měli co nejrychleji vypadnout.“
„Ale můj hold vezmeme s sebou, ne?“
„Já si myslím, že je to výjimečně pitomý nápad,“ zamračil se Mrakoplaš. „Pojďme tiše zmizet, dokud jsou v dobré náladě. Obávám se, že jim ta novinka dlouho nevydrží.“
„Já bych rád pokračoval ve svém pátrání po Fontáně mládí,“ prohlásil da Quirm.
„To jo,“ přikývl Mrakoplaš.
„Zasvětil jsem tomu celý svůj život, abyste věděli,“ oznámil jim stařík pyšně.
Mrakoplaš si ho prohlédl od hlavy k patě. „Vážně?“ ušklíbl se.
„No jistě! Naprosto. Od chvíle, kdy jsem byl ještě malý hoch.“
Mrakoplašovi se na tvář objevil výraz nekonečného údivu.
„V tom případě,“ začal způsobem, jakým lidé mluví k malému dítěti, „nebylo by bývalo lepší… víte, jaksi, kdybyste… prostě jenom…“
„Cože?“ naklonil se k němu da Quirm.
„Ále, nic,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „Ale víte co?“ dodal, „pro případ, že byste se začal nudit, darujeme vám tady toho skvělého mluvícího papouška.“ Pak bleskově máchl rukou a přitom držel palec z dosahu eventuálního nebezpečí. „Je to divoký pták džungle,“ pokračoval, „a bylo by jistě kruté odsoudit ho k životu ve městě, že?“
„Já se v kleci narrodil, ty mizerrný tentononc!“ zaječel papoušek. Mrakoplaš se k němu naklonil a málem se mu opíral nosem o zobák.
„Buď dar, nebo frikasé, vyber si,“ zasyčel. Papoušek otevřel zobák, aby ho štípl do nosu, ale pak uviděl jeho výraz a raději si to rozmyslel.
„Poly chce suchárrek!“ vypravil ze sebe a dodal sotto voce: „Tentononctentononctentononc.“
„A ty můj roztomilý ptáčku?“ rozzářil se da Quirm. „Slibuju, že se o něj budu starat.“
„Tentononctentononc.“
Došli k zelené stěně džungle. O několik minut později se Zavazadlo zvedlo a vydalo se za nimi.
V tezumánském království nastalo poledne. Z nitra pyramidy se ozývaly zvuky vydávané mnoha lidmi, kteří rozbíjejí sochu nadměrné velikosti.
Kněží seděli ve skupině před pyramidou a zamyšleně mlčeli. Občas některý z nich povstal a pronesl krátkou řeč.
Je třeba přiznat, že každá z nich narazila na určitý specifický problém. Tak například na to, jak ekonomie království závisí na teď tak nejistém odvětví, jako je výroba obsidiánových nožů, jak si sousední království zvykla na vládu pevné ruky, ale bohužel i na párání, řezání a jiné chirurgické úkony tvrdé ruky, a jak hrozný osud očekává každý lid, který nemá boha. Lidi bez boha může napadnout cokoliv. Mohli by se obrátit proti starým dobrým tradicím pokory a sebeobětování, které přivedly království tam, kde je dnes. Když nebudou mít boha, mohlo by je dokonce napadnout, na co potřebují všechny ty kněze. Prostě cokoliv.
Celá situace byla dokonale vyjádřena Mazumou — hlavím knězem, když rezolutně prohlásiclass="underline" „[Přikrčená-postava-se-zlomeným-nosem, jaguáří dráp, tři pera, stylizovaný ostnatý mravenečník].“
Netrvalo dlouho a proběhlo hlasování. Ještě se nesetmělo a přední kameníci království už pracovali na nové soše.
Byla hranatá, hřbet měla oblý a stála na stovkách malých nožiček.
Král démonů nervózně zabubnoval prsty na stolní desku. Ne že by ho byl nějak dojal Quizozapletlův osud, ten totiž teď bude muset strávit několik století v jednom z nižších pekel, dokud si nevypěstuje alespoň nějaké použitelné tělo. Dobře mu tak, odpornému mrňavému skřetovi. Netrápily ho ani všechny další události na a kolem pyramidy. Koneckonců celý ten kšeft splněných přání spočíval v umění, jak docílit, aby klient dostal doslova to, co si přál, ale aby to bylo přesně to, co vůbec nechtěl.