Popsat jeho výraz slovy „jsem rád, že je vidím“, bylo trochu přehnané, ale na druhé straně muž jediný vzal jejich existenci vůbec na vědomí.
Rozvaloval se v křesle a krmil Zavazadlo chlebíčky.
„Aha, tak poklona,“ pozdravil je zachmuřeně. „To jste vy.“
Je neuvěřitelné, kolik informací se dá soustředit do několika slov. Aby dosáhl stejného výsledku, mohl muž říci: Byla dlouhá noc, musel jsem zorganizovat všechno od stavby dřevěného koně po polní prádelnu, tihle pitomci jsou mi platní jako gumové kladivo, nikdy jsem nestál o to, být tady, a k tomu všemu jste tady ještě vy. Tak tedy nazdar.
Mávl rukou směrem k Zavazadlu, které okamžitě v očekávání nadzvedlo víko.
„To je vaše?“
„Částečně,“ odpověděl Mrakoplaš opatrně. „Nemůžu si dovolit zaplatit za žádné škody, které udělalo, to se na mě nezlobte.“
„Legrační věcička, co?“ prohlásil voják. „Narazili jsme na ni právě když hnala do kouta padesát Tsorťanů. Nevíte, proč to asi dělala?“
Mrakoplaš popohnal své myšlenky do trysku. „Ono má fantastickou schopnost odhadnout, když se mně někdo snaží ublížit,“ prohlásil. Podíval se na Zavazadlo pohledem, jakým se obvykle lidé dívají na vychytralého, nevyzpytatelného a všeobecně trestuhodného domácího mazlíčka, který po celých letech, v jejichž průběhu pokousal kdekoho, od staré tetičky po kominíka, se najednou obrátí na záda a hraje si na hodné mláďátko, aby udělal dojem na člena spolku pro ochranu zvířat.
„Vážně?“ řekl muž bez valného překvapení. „Magie, co?“
„Ano.“
„Něco ve dřevě?“
„Ano.“
„Pak si myslím, že bylo štěstí, že jsme z něčeho podobného nestloukli toho mizerného koně.“
„Ano.“
„Dostali jste se do něj s pomocí magie?“
„Ano.“
„Myslel jsem si to.“ Hodil Zavazadlu další chlebíček. „Odkud jste přišli?“
Mrakoplaš se rozhodl nelhat. „Z budoucnosti,“ řekl. Nepřineslo to předpokládaný efekt. Muž jen pokýval hlavou.
„Hm,“ zabručel a dodaclass="underline" „Vyhráli jsme?“
„Ano.“
„Dobrá. Předpokládám, že si náhodou nepamatujete nějaký výsledek koňských dostihů?“ podíval se na ně muž, ale bylo vidět, že tomu sám příliš nevěří.
„Ne.“
„Myslel jsem si, že ne. Proč jste nám otevřeli bránu?“
Mrakoplaše najednou napadlo, že udat jako důvod dlouhodobý obdiv a sympatii k Efebe a její zahraniční politice by pravděpodobně v téhle chvíli nebylo to pravé. Rozhodl se i tentokrát nelhat. Bylo to pro něj něco úplně nového, naprosto nezvyklý přístup, který stál za nějaký ten experiment.
„Hledal jsem cestu ven z města.“
„Abyste utekli.“
„Ano.“
„Líbíte se mi. To byla jediná rozumná věc, která se za těch podmínek dala udělat.“ Pak se podíval na Erika, který zíral a ostatní kapitány, shromážděné kolem stolu a zabrané do horlivé výměny argumentů.
„Poslyš, chlapče,“ řekl, „až vyrosteš, chtěl by ses stát vojákem?“
„Ne, pane.“
Jak se zdálo, muž se poněkud rozveselil.
„Prosím, to je pořádný mužský!“
„Já chci být eunuchem, pane,“ informoval ho Erik.
Mrakoplašova hlava se k němu obrátila, jako kdyby ji pohánělo hodinové pero.
„Proč?“ Jenže vzápětí ho napadla zcela očividná odpověď a vyslovil ji společně s Erikem: „Protože můžete celý den pracovat v harému,“ odříkali dvojhlasně.
Kapitán si opatrně odkašlal.
„Vy nejste učitelem toho chlapce, že?“
„Ne.“
„Poslyšte, možná že by to nebyl tak špatný nápad, kdybych řekl některému ze svých centurionů, aby to s ním probral? Nevěřil byste, jaká slova často takoví chlapci znají.“
„Myslím, že by mu to opravdu velice prospělo,“ souhlasil Mrakoplaš.
Voják zvedl svou helmici, povzdechl si, mávl na seržanta a uhladil si pomačkaný plášť. Látka byla silně obnošená.
„Předpokládá se, že vás důrazně napomenu, nebo tak něco,“ řekl.
„Proč?“
„Asi za to, že jste pokazili válku.“
„Pokazili válku?“
Voják si povzdechl. „Tak pojďte. Trochu se projdeme. Seržante — vy a pár mládenců, prosím.“
Nad hlavami jim to zasvištělo, shora od věže přiletěl kámen a rozbil se opodál o zem.
„Tam nahoře se mohou udržet celé týdny,“ prohlásil voják zachmuřeně, když se vydali na další cestu, a to i se Zavazadlem, které jim trpělivě ťapalo v patách. „Jmenuju se Lavaeolus. A vy?“
„On je můj démon,“ prohlásil pyšně Erik.
Lavaeolus pozvedl obočí a to byl za celou tu dobu největší výraz údivu, kterého si u něj Mrakoplaš všiml.
„Opravdu? Předpokládám, že jsou různí démoni. Tenhle bude asi dobrý, když se chce člověk někam dostat, viď?“
„On je spíš dobrý v tom, jak se dostat odněkud,“ zabručel Erik.
„Výborně,“ řekl Lavaeolus. Zastavil se vedle jakési budovy, pomalu chodil sem a tam s rukama v kapsách okopával špičkou sandálu dlažební kameny.
„Řekl bych, že je to tady, seržante,“ prohlásil po chvilce.
„Rozkaz, pane.“
„Podívejte se támhle na ty,“ řekl Lavaeolus, zatímco seržant se svými lidmi začali vytrhávat dlažbu. „Ta parta kolem stolu. Jeden vedle druhého samý statečný chlap, za to vám ručím, ale podívejte se na ně. Příliš zaměstnaní na to, aby pózovali na triumfální sochy nebo dohlíželi na to, jestli historici správně přepisují jejich jména.,My jsme tohle místo dobývali celé roky! Musíme být co nejdokonalejší vojáci!’ říkali pořád. Věříte, že jim se to opravdu líbilo? No, já myslím, že když je všechno řečeno a vykonáno, tak proč se k tomu pořád vracet? Smiřme se s tím a hurá domů, to říkám já.“
„Našli jsme to, pane,“ ohlásil mu seržant.
„Výborně.“ Lavaeolus se ani neohlédl. „Výborně.“ Zamnul si ruce. „Tak to vyřídíme a můžeme si jít lehnout. Chtěli byste mě doprovodit? Ten váš miláček by nám mohl být užitečný.“
„A kam to vlastně jdeme?“ zeptal se Mrakoplaš podezřívavě.
„Jdeme jen na návštěvu k jistým lidem.“
„Je to nebezpečné?“
Střechou nedalekého domu proletěl velký kámen.
„No, vlastně ani ne,“ zavrtěl hlavou Lavaeolus. Rozhodně ne, když to porovnáte s pobytem tady. A kdyby se náhodou ti ostatní rozhodli, že zaútočí vojenskou silou, no tak potom —“
Otvor vedl do podzemního tunelu. Tunel se chvilku točil sem a tam a pak je dovedl ke schodišti. Lavaeolus kráčel v čele a tu a tam kopl do kusu opadané omítky, jako by vůči němu choval osobní nesympatii.
„Ehm,“ začal opatrně Mrakoplaš, „kam to vede?“
„Oh, je to jen tajná chodba, která vede přímo do hlavní haly citadely.“
„Vidíte, hned mě napadlo, že to bude něco takového,“ přikývl Mrakoplaš. „Já mám na takové věci nějaký šestý smysl, nebo co. A přepokládám, že tam nahoře bude každý Tsorťan, který si o sobě něco myslí, že?“
„To doufám,“ přikývl Lavaeolus a začal vystupovat po schodech.
„Budou mít s sebou spoustu strážců?“
„Tucty.“
„Speciálně cvičených?“
Lavaeolus přikývl. „Těch nejlepších.“
„A my tam jdeme,“ prohlásil Mrakoplaš, odhodlaný proniknout do celé hrůzy toho plánu, stejně jako se člověk snaží odhalit jazykem celé tajemství bolavého zubu.