„Správně.“
„My všichni. Šest.“
„A vaše truhlice, samozřejmě.“
„No, to jo,“ přikývl Mrakoplaš a udělal ve tmě obličej.
Seržant ho poklepal po rameni a naklonil se kupředu.
„O kapitána si nedělejte starostí, pane,“ řekl. „Má nejdokonalejší vojenský mozek našeho světadílu.“
„Jak to víte? Někdo už ho viděl?“ řekl Mrakoplaš.
„Víte, pane, je to tak. Hrozně rád to řeší tak, aby se nikomu nic nestalo, hlavně ne jemu. Proto si vždycky vymyslí věci, jako byl ten kůň, pane. Tady vydírá lidi a dělá podobný věci. Včera jsme se dostali mezi civilisty a opili jsme se v hospodě s jedním z uklízečů z paláce a on z něj vytáhl všechno o tom tunelu.“
„No jo, ale vždyť je to tajná chodba!“ zdůrazňoval Mrakoplaš. „Na druhém konci určitě budou stráže!“
„Nebudou, pane. Oni ho tam používají jako kumbál na kýbly a smetáky.“
V temnotě před nimi něco plechově zařinčelo. Lavaeolus zakopl o mop.
„Seržante?“
„Pane?“
„Otevřete ty dveře, ano?“
Erik zatahal Mrakoplaše za roucho.
„Co je?“ obrátil sek němu Mrakoplaš nevrle.
„Víš, kdo je Lavaeolus, že jo?“ zašeptal Erik.
„Nó —“
„No přece Lavaeolus!“
„Vážně?“
„Copak neznáš klasiky?“
„Není to nějaký závodník z těch koňských dostihů, které bychom si měli pamatovat, co?“
Erik obrátil oči v sloup. „Lavaeolus způsobil porážku Tsortu díky tomu, že byl neobyčejně lstivý,“ vysvětloval. „A potom bloudil deset let, než se dostal domů, a zažil různá dobrodružství se svůdkyněma, sirénama a čarodějkama.“
„No, tak už je mi jasné, proč jsi ho tak studoval. Deset let, co? A kde žije?“
„Asi tři sta kiláků odsud,“ odpověděl Erik bez zaváhání.
„To musel být pořád ztracený, co?“
„A když se nakonec dostal domů, bojoval s nápadníkama svý ženy a vůbec, a jeho starej pes ho poznal a chcípnul.“
„Páni!“
„On mu nosil patnáct let v hubě pantofle a nakonec ho to zabilo.“
„To je ostuda.“
„A víš ty co, démone? To všechno se ještě nestalo! My mu můžeme všechny ty potíže a starosti ušetřit!“
Mrakoplaš se nad tím zamyslel. „No, mohli bychom mu po začátek poradit, aby si najmul lepšího navigátora,“ souhlasil.
Ozvalo se zaskřípění. Vojákům se podařilo otevřít dveře.
„Všichni připravit a sešikovat, nebo jak ten zatracený rozkaz zní,“ řekl Lavaeolus. „Magická truhla do čela, prosím. Nikoho nezabíjet, dokud to nebude naprosto nutné. Pokuste se nic nezničit. Tak dobrá. Kupředu.“
Dveře vedly do rozlehlé chodby lemované pilíři.
Skupinka se plížila za zvukem, až dorazila k těžkému závěsu. Lavaeolus se zhluboka nadechl, odstrčil závěs stranou, vstoupil dovnitř a pronesl připravenou řeč.
„Chtěl bych, abyste mě pochopili absolutně přesně,“ prohlásil. „nestojím o jakékoliv nepříjemnosti, žádné přivolávání stráží a tak dál. Vůbec žádný křik. My s sebou prostě vezmeme tu mladou dámu a půjdeme domů, protože tam by měl být každý, kdo má jenom špetku zdravého rozumu. Jinak každý z vás propadne hrdlem a já takové věci dělám k smrti nerad.“
Na přítomné posluchačstvo jeho řeč bohužel neudělala ani zdaleka takový dojem, jaký čekal. Možná to bylo tím, že v místnosti bylo jen malé dítě, které sedělo na nočníku.
Lavaeolus v duchu přeřadil na nižší stupeň a hladce pokračoval. „Na druhé straně, když mi neřekneš, kde jsou všichni ostatní, řeknu tuhle seržantovi, aby ti pořádně naplácal na řiťku.“
„Mami je na návštěvě u Cassie,“ řeklo. „Ty jsi pan Blouk?“
„Řekl bych, že nejsem,“ odpověděl Lavaeolus.
„Pan Blouk je hloupej.“ Dítě vytáhlo palec z pusy a s výrazem někoho, kdo dokončil vyčerpávající výzkum, dodalo: „Pan Blouk je ee!“
„Seržante?“
„Pane?“
„Hlídejte to dítě.“
„Ano, pane. Desátníku?“
„Seržante?“
„Postarejte se o to děcko.“
„Ano, seržante. Vojíne Archivosi?“
„Desátníku!“ ozval se vojín a jeho hlas byl plný neblahé předtuchy.
„Ručíte mi za toho šprčka krkem.“
Vojín Archivos se rozhlédl kolem. V místnosti zbyl jen Erik a Mrakoplaš, a přestože bylo známo, že civilisté jsou ta nejnižší hodnost na světě, řazená v armádní hierarchii až za vojenské nákladní osly, z jejich tváří bylo naprosto jasné, že oni si od nikoho rozkazy dávat nenechají.
Lavaeolus zatím přešel napříč místností a přiložil ucho k dalšímu závěsu.
„Můžeme mu říct všechno možné o jeho budoucnosti,“ zasykl Erik. „Stalo se mu — teda stane se mu — všechno možné. Ztroskotání lodi a čáry a jeho posádka se změní ve zvířata a takové věci.“
„Jo. Takže nejlepší bude, když mu řekneme,běžte domů pěšky’, co?“ zasmušil se Mrakoplaš.
Závěs se zašustěním odjel stranou.
Za ním uviděli ženu — baculatou, celkem pěknou, i když její krása už začínala očividně blednout, oblečenou v černých šatech a se zřetelným náznakem knírku pod nosem. Za její sukní se pokoušelo ukrýt několik dětí různého stáří. Mrakoplaš jich napočítal alespoň sedm.
„Kdo je to?“ zeptal se Erik.
„Ehm,“ začal opatrně Mrakoplaš. „No, já si myslím, že to je Elenora Tsortská.“
„Nebuď blázen! Vždyť vypadá jako moje máma. Elenora byla mnohem mladší a byla přece —“ hlas mu vypověděl a on udělal několik vlnovkovitých pohybů rukama a naznačil tvar ženy, která by pravděpodobně nebyla schopná udržet rovnováhu.
Mrakoplaš se pokoušel vyhnout seržantovu pohledu.
„No jo,“ řekl nakonec a poněkud zčervenal. „To máš tak, podívej. Ehm. Máš úplnou pravdu, ale jak bych ti to… prostě, bylo to dlouhé obléhání, že, no a tak dál.“
„Já nevím, co to s tím má společného,“ odpověděl mu Erik škrobeně. „Klasikové nikdy o dětech nemluvili Tvrdili, že strávila celý čas procházkami po hradbách, sněním a touhou po své ztracené lásce.“
„Na hradbách bývá takový průvan, že by z toho mohl člověk chytit i smrt,“ řekl seržant.
Lavaeolus ženu chvilku zamyšleně pozoroval. Pak se uklonil.
„Předpokládám, že víte, proč jsme tady, madam?“
„Jestli se dotknete některého dítěte, začnu křičet,“ odpověděla Elenora klidně.
A Lavaeolus znovu dokázal, že k jeho válečně taktické dovednosti se váže i nechuť nevyužít připravené řeči, kterou sestavil k určitému účelu.
„Půvabná panno,“ začal. „My čelili jsme mnohým nebezpečím jen proto, abychom tě zachránili a odvezli do náruče tvého milovaného…“ Hlas se mu vytratil. „…milovaných. Hm. Celé se to nějak hrozně pokazilo, co?“
„Copak já za to můžu?“ pokrčila rameny Elenora. „To dobývání bylo nekonečné a král Mausoleum byl hrozně laskavý, a mně se v Efebe stejně nikdy moc nelíbilo —“
„A kde vlastně všichni jsou? Tsorťané, myslím? Kromě tebe?“
„No, když už to musíš vědět, tak jsou všichni na hradbách a hážou po vás kamení.“
Lavaeolus pozvedl ruce v zoufalém gestu.
„A to jsi nám nemohla propašovat alespoň krátkou zprávu, nebo něco? Nebo nás pozvat na nějaké křtiny?“