„Ne, co?“ odpověděl Mrakoplaš vyvedený z míry.
„Kradou materiál ze staveniště. Najdou si někoho v sousedství, kdo si chce trochu rozšířit vlastní vesmír, a vzápětí vám zmizí s nákladem nebeské klenby nebo něčeho podobného a prodají ho pod rukou.“
Mrakoplaš na něj užasle zíral.
„Kdo vlastně jste?“
Muž vytáhl zpoza ucha tužku a zřejmě ze zvyku si pečlivě prohlédl prostor kolem Mrakoplaše. „Já tvořím věci,“ odpověděl.
„Jaké věci?“
„Jaké věci byste si přál?“
„Vy jste ten Stvořitel?“
Malý mužík se zatvářil velmi rozpačitě. „Ne ten Stvořitel. Nedělám smlouvy na velké zakázky, jako jsou hvězdy, plynoví obři, pulzary atd. Já se specializuju na to, čemu by se dalo říkat zakázková výroba.“ Vrhl na ně pohled plný vzdorovité pýchy. „Dělám si dokonce i své vlastní stromy, abyste věděli,“ svěřil se jim. „Umělecká práce. Trvá celé roky, než se naučíte vyrobit pořádný strom. Dokonce i jehličnany.“
„Oh,“ bylo jediné, na co se Mrakoplaš zmohl.
„Nesháním nikoho, kdo by to po mně dodělával. Žádní subdodavatelé, to je moje zásada. Ti mizerové vás vždycky zdržují, vy čekáte, a oni zatím montují někomu jinému hvězdy.“ Mužík si znovu povzdechl. „Víte, oni si lidé myslí, že takové tvoření musí být velice jednoduché. Myslí si, že jednomu stačí kráčet po vodách a mávat rukou sem a tam. Ale ono to tak vůbec není.“
„Ne?“
Mužík se poškrábal na nose. „Tak například, když děláte sněhové vločky, tak co se týče vzorů, jste za chvíli s rozumem v koncích.“
„Oh.“
„Za chvíli vás začne napadat, jestli byste tam neměli vpašovat pár stejných.“
„A děláte to?“
„Vy si možná pomyslíte,jsou jich biliony, triliony, squiliony, kdo by si toho všiml’. Ale v tom je právě ta profesionalita.“
„Skutečně?“
„Někteří lidé —“ a tady se Stvořitel ostře zadíval na nezpracovanou matérii, která stále ještě proudila kolem, „-si myslí, že stačí nainstalovat a uvést do chodu několik základních fyzikálních zákonů, sebrat peníze a pryč. O bilion let později se vám začnou v nebeské báni objevovat trhliny, ozonové díry a kdovíco ještě, a když si chcete stěžovat, najdete tak akorát slečinku za přepážkou, která vám řekne, že šéf tady zrovna není. Já si myslím, že lidé mají rádi osobní kontakt, co říkáte?“
„Ehm,“ začal Mrakoplaš opatrně, „takže když… například… do někoho udeří blesk… ehm, tak to není proto, že by se vybíjela elektrická energie a kdesi cosi, ale protože…, protože vy v tom vidíte něco osobního?“
„Oh, ne já! Já tyhle věci neřídím! Je to už tak strašná práce, stvořit je, nemůže od mě ještě chtít, abych se pak o ně staral. Vždyť se stále budují nové vesmíry,“ dodal a v hlase mu zazněl náznak výčitky. „Tady mám seznam dlouhý jako vaše ruka.“
Sáhl pod sebe a vytáhl velkou knihu vázanou v kůži, na které, jak se zdálo, až dosud seděl. Se zavrzáním ji otevřel.
Mrakoplaš cítil, jak ho někdo tahá za roucho.
„Koukni,“ říkal Erik. „Tohle přece není doopravdy… On, že ne?“
„On říká, že je,“ oznámil mu Mrakoplaš.“
„Co tady vlastně děláme?“
„Nevím.“
Stvořitel se na ně podíval. „Tak klid tam, prosím,“ řekl.
„Ale poslyš,“ zasykl Erik, „jestli je to opravdu Stvořitel světa, pak je ten chlebíček svatý ostatek!“
„No jo!“ zamyslel se nad tím Mrakoplaš. Už bůhví jak dlouho nejedl. Zapřemýšlel, jaký trest by ho mohl stihnout za zkonzumování svatého předmětu. Asi velmi přísný.
„Mohl bys ho darovat do nějakého chrámu a miliony lidí by se tam na něj chodily dívat!“
Mrakoplaš si chlebíček pozorně prohlížel.
„Není na něm ani trocha majonézy,“ oznamoval. „Počítá se to i tak?“
Stvořitel si odkašlal a začal číst nahlas.
Astfgl klouzal po úbočí entropie a na pozadí kotoučů vnitřního vesmíru se odrážel jako vzteklý žhnoucí bod. Byl tak rozzuřený, že ho opouštěly poslední zbytky sebeovládání. Fešácká čapka se stylizovanými růžky se změnila v pouhý karmínový cár, který mu visel na jednom z obou obrovských beraních rohů rámujících jeho hlavu.
S téměř smyslným zvukem mu prasklo rudé hedvábí na zádech a roztáhla se mohutná křídla.
Běžně se o nich tvrdí, že jsou kožnatá, ale v podobném případě by kůže nevydržela ani pár vteřin.
Kromě toho se kůže dost špatně skládá.
Tahle křídla byla z přitažlivosti a tvarovaného vesmíru a rozkládala se tak dlouho, až z nich vznikly obrovské jemné plochy do běla rozžhavené matérie, které se zvedaly a klesaly stejně pomalu jako vesmírné civilizace.
Pořád se sice podobala netopýřím křídlům, ale to už bylo spíše kvůli tradici.
Zhruba někdy ve dvacátém tisíciletí, aniž si toho Astfgl všiml, ho předběhlo něco malého na vrcholu oblého, co zuřilo ještě víc než on.
Je osm zaříkadel, která vytvořila svět. To Mrakoplaš dobře věděl. Věděl, že kniha, ve které jsou zaklínadla zapsána, se jmenuje Oktávo, protože tahle kniha byla stále ještě uložena na půdě Neviditelné univerzity — teď v dokonale vykované kovové schráně na dně speciálně vykopané šachty, kde bylo možné její magickou moc udržet pod kontrolou.
Mrakoplaš přemýšlel o tom, jak to všechno vlastně začalo. Představil si něco jako obrácenou explozi, při níž se mezihvězdné prázdno srazilo dohromady a z nicotných částeček vytvořilo Velkou A’Tuin, nebo alespoň zahřmění, nebo tak nějak.
Místo toho zaznělo jakési jemné hudební zadrnčení a v místě kde měla být Zeměplocha, byla Zeměplocha, jako kdyby se celou tu dobu předtím jen tak někde schovávala.
Uvědomil si také další věc, totiž to, že s pocitem pádu, se kterým se už naučil žít, pravděpodobně i zemře. Ten svět, který se pod ním tak náhle objevil, s sebou přinesl i speciální nabídku této věčnosti — přitažlivost, kterou jste si jinak mohli zvolit podle nejbližšího většího vesmírného tělesa.
Tak jak se často v těchto situacích stává, vydralo se mu ze rtů jen „aargh“.
Stvořitel, stále ještě sedící ve vzduchu, se zjevil vedle něj.
„Překrásná oblaka, co myslíte? Ta se mi opravdu moc povedla,“ řekl.
„Aargh,“ opakoval Mrakoplaš.
„Něco se děje?“
„Aargh.“
„To jsou celí lidé,“ zabručel otráveně stvořitel. „Pořád někam spěchají.“ Naklonil se blíž. „Mně do toho samozřejmě nic není, ale často jsem přemýšlel, co se vám to vždycky tak najednou vrazí do hlavy.“
„V nejbližší chvíli to budou moje nohy!“ zaječel na něj Mrakoplaš.
Erik, který padal vedle něj, ho zatahal za kotník. „Takhle se přece nemluví se Stvořitelem vesmíru!“ vykřikl. „Řekni mu, aby něco rychle udělal, třeba měkkou zem, nebo tak něco!“
„No, to nevím, jestli mohu něco takového udělat,“ zavrtl hlavou Stvořitel. „Byla by to úprava příčinných souvislostí. V tu ránu bych měl na krku inspektora. Vlítnul by na mě jako tuna… jako tuna… jako tuna váhy, no,“ dodal. „Můžu vás nechat spadnou do hodně měkkého močálu. Taky jsou v téhle době hodně v oblibě pohyblivé písky. Nebo byste mohli mít pohyblivý písek s bahniskem a močálem, všechno pohromadě, to je maličkost.“