„!“ řekl Mrakoplaš.
„Je mi to líto, ale s tou řečí byste se měl alespoň trochu snažit. Okamžik prosím.“
Ozval se další melodicky drnčivý tón.
Když Mrakoplaš otevřel oči, stál na pláži. Erik vedle něj. Nedaleko nich se vznášel Stvořitel.
Bylo naprosté bezvětří. Neměl na sobě jedinou oděrku.
„Tak trochu jsem upravil rychlosti a polohy předmětů,“ vysvětloval Stvořitel, když zahlédl jejich výrazy. „A teď: co jste to říkal?“
„Hrozně jsem si přál, aby se můj pád do hlubin smrti zastavil.
„Aha. Výborně. Jsem rád, že se to nakonec vyjasnilo.“ Stvořitel se nepřítomně rozhlédl kolem. „Neviděli jste tady někde náhodou moji knihu, co? Mám dojem, že když to všechno začalo, měl jsem ji v ruce.“ Pak si odevzdaně povzdechl. „Já jednou ztratím vlastní hlavu. Kdysi jsem udělal jeden svět a docela jsem tam zapomněl udělat prkotiny. Ani jednu z těch mršek. V té chvíli jsem je právě neměl, tak jsem si řekl, že tam ještě zaskočím, až budou na skladě, a bác ho, úplně jsem na to zapomněl. Představte si to. Samozřejmě na to nepřišli, protože se jednoduše vyvíjeli a nikoho z nich ani nenapadlo, že vůbec nějaké prkotiny existují, ale bohužel jim to způsobilo nesmírné psychologické problémy. Hluboko v sobě každý z nich cítil, že jim tak nějak něco chybí.“
Stvořitel se vzpamatoval.
„No, bohužel, nemůžu tady proplýtvat celý den,“ řekl. „Jak jsem říkal, mám spoustu další práce.“
„Spoustu?“ zeptal se Erik. „Já myslel, že jen tuhle jednu.“
„Ale kdepak. Takových je!“ prohlásil Stvořitel. „Je to prostě něco jako kvantová mechanika, abyste věděli. To není udělat to jednou a být hotov. Ne, ono se to pořád dělí a rozvětvuje. Je to, jako když malujete — malujete — malujete něco strašlivě velkého a musíte to malovat pořád dál a dál. Když vám řeknou, že stačí změnit nějaký malý detail, tak to vypadá strašlivě jednoduše, ale který, v tom je ten háček. No, jsem rád, že jsem vás poznal. Kdybyste potřebovali nějakou mimořádnou práci, třeba ještě jeden měsíc, nebo něco podobného —“
„Hej!“
Stvořitel se znovu objevil a obočí měl vyklenuta do výrazu povinného zájmu.
„Co se stane teď?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Teď? No, představuju si to asi tak, že se v nejbližší době objeví nějací bohové. Oni na sebe většinou nedají dlouho čekat, víte. Poletují kolem nového světa jako mouchy kolem — mouchy kolem toho — jako mouchy. Zpočátku mají takové velkodušné a rozsáhlé plány, ale brzo se usadí. Předpokládám, že se postarají o lidi a tak dál.“ Stvořitel se naklonil kupředu. „Nikdy jsem neuměl uplácat lidi. V životě jsem pořádně netrefil ruce a nohy.“ Pak zmizel.
Čekali.
„Myslím si, že tentokrát je opravdu pryč,“ řekl Erik po chvíli. „Byl to hrozně příjemný člověk.“
„No, je pravda, že člověk mnohem víc chápe to, jak vlastně svět funguje, když mu to někdo takový vysvětlí,“ připustil Mrakoplaš.
„Co je to kvantová mechanika?“
„Nevím. Třeba je to podnik, který opravuje kvanta.“
Mrakoplaš se podíval na chlebíček s vejcem a zeleným salátem, který stále ještě svíral v ruce. Majonéza se v něm samozřejmě neobjevila a veka začala být navlhlá, ale věděl, že další takový chlebíček bude existovat až za tisíce let. Nejdřív musí nastat úsvit zemědělské výroby, domestikace zvířat, z prapůvodního pazourku se musí vyvinout nůž na chleba, rozvinout se běžné denní technologie jako stloukání másla, a jestli to má k něčemu vypadat, tak je třeba taky vyšlechtit olivovníky, papriky, vytěžit sůl, vynalézt kvasné procesy a další techniky základní potravinářské výroby. Teprve pak se může na světě objevit další takový chlebíček, jaký on teď drží v ruce. Byl to unikát — malý bílý oválek plný anachronismů, ztracený a osamělý v nepřátelském světě.
Zakousl se do něj. Nestál za moc.
„Nerozumím jedné věci,“ řekl Erik. „Proč tady vlastně jsme?“
„No, já bych řekl, že to je čistě filozofická otázka,“ pokrčil rameny Mrakoplaš. „Předpokládám, že jsi chtěl říct: Proč jsme tady, na počátku Stvoření, na pláži, kam nevstoupila končetina živého tvora?“
„Jo. To myslím.“
Mrakoplaš si sedl na nedaleký kámen a povzdechl si: „Vždyť je to naprosto jasné, nezdá se ti? Chtěl jsi žít věčně.“
„Ale já přece nemluvil o cestování v čase!“ odporoval mu Erik. „Řekl jsem to naprosto jasně, aby nedošlo k žádnému nedorozumění. Tvoje přání se ti jenom snaží vyhovět. Když se nad tím zamyslíš, pochopíš to.,Navěky’ znamená v celém rozsahu vesmíru a času. Navěky. Na věky. Jasný?“
„To chceš říct, že se prostě musí začít na políčku,start’?“
„Přesně.“
„Ale to je špatně! Vždyť to bude trvat celý roky, než se objeví nějaký člověk!“
„Celá staletí,“ opravil ho Mrakoplaš zachmuřeně. „Tisíciletí. A pak to začne různými obludami, válkami a takovými věcmi. Větší část dějin je pěkně odporná, když se na ně podíváš podrobně. No, většinou stačí i povrchně.“
„Ale já myslel, jako že chci žít věčně od téhle chvíle,“ vysvětloval Erik zoufale. „Myslím samozřejmě od té chvíle. Rozumíš, vždyť se podívej kolem! Žádný holky. Žádný lidi. Žádná zábava o sobotní noci…“
„Tady dalších pár tisíc let žádné sobotní noci nebudou,“ uklidňoval ho Mrakoplaš. „Jenom noci.“
„Musíš mě okamžitě odnést nazpět,“ prohlásil Erik. „Přikazuji ti to. Vari!“
„Řekni to ještě jednou a já ti jednu ubalím,“ odpověděl mu Mrakoplaš.
„Ale vždyť ti stačí jen lusknout prsty!“
„To nebude k ničemu. Měl jsi tři přání. Je mi líto.“
„Co mám dělat?“
„No, až uvidíš, jak něco leze z moře a pokouší se to dýchat, můžeš tomu říct, že se to zbytečně unavuje.“
„Ty si myslíš, jak nejsi vtipnej, co?“
„Když o tom tak mluvíš, připadá mi to hrozně zábavné,“ prohlásil Mrakoplaš s bezvýraznou tváří.
„No, ony tě ty srandičky za nějaký ten rok přejdou,“ prohlásil Erik nasupeně.
„Cože?“
„Ty přece nikam neodcházíš, nebo jo? Musíš zůstat se mnou.“
„Nesmysl, já —“ Mrakoplaš se zoufale rozhlédl kolem. Já co? Pomyslel si.
Pláž mírumilovně olizovaly vlny, nebyly nijak divoké, protože si teprve zvykaly. Opatrně začínal první příliv. Na pláži zatím nebyla vyznačena čára přílivu, žádné chomáče vyplavených řas nebo mušliček, aby se dalo odhadnout kam až je moře ochotno zajít. Vzduch byl čistý, bez jakékoli příměsi, byl to pach tlejících pralesů nebo vstupů a výstupů zažívacího traktu býložravců.
Mrakoplaš vyrostl v Ankh-Morporku. Měl rád vzduch, který v sobě měl něco svého, který obcoval s lidmi, vzduch, v němž se žilo.
„Musíme se dostat nazpět,“ prohlásil naléhavým tónem.
„To je to, co říkám celou dobu,“ vypravil ze sebe Erik s potlačovanou netrpělivostí.