Mrakoplaš si ukousl další sousto ze svého chlebíčku. Hleděl mnohokrát do tváře smrti, přesněji řečeno Smrť mnohokrát upíral toužebný pohled na temeno jeho rychle mizející hlavy, ale teď se mu najednou představa života věčného ani trochu nezamlouvala. Jistě, byla to možnost, jak najít odpovědi na velké nezodpovězené otázky života — třeba jak vlastně život vznikl a podobně, ale když si představil, že tohle hledání bude jediný způsob, jak si ukrátit veškerý volný čas větší části věčnosti… co to bylo proti tichému večeru v ulicích Ankh-Morporku?
No alespoň se setkal se svým předkem. To bylo přece jen něco. Ne každý znal své předky. Co by takový předek dělal, kdyby byl na jeho místě?
Především by tady nebyl.
Dobrá, jasně, ale když řekneme, že by tady byl, tak by — použil by svůj vytříbený logicky uvažující mozek a posoudil by prostředky a možnosti, které má k dispozici. To by udělal.
Takže.
Mám: jeden napůl snězený chlebíček s vajíčkem a zeleným saláte. Ten mi nepomůže. Mrakoplaš ho zahodil.
Mám: sebe. Udělal si čárku do písku. Nebyl si jistý, k čemu by mohl sám sobě být, ale k tomu se může vrátit později.
Mám: Erika. Třináctiletého démonologa, částečně postiženého trudovitostí.
A to bylo zřejmě všechno.
Chvíli upíral oči na čistý, nový písek a chvíli se v něm přehraboval špičkou střevíce.
Pak řekl tiše. „Eriku. Pojď sem na okamžik…“
Vlny teď byly mnohem silnější. Už se vpravily do rytmu přílivu a začaly si tvořit pěny a hřebínky.
Astfgl se zhmotnil v obláčku namodralého dýmu.
„Aha!“ zvolal, ale nemělo to příslušný efekt, protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by ho slyšel.
Podíval se na pláž. V písku byly stopy. Stovky stop. Táhly se sem a tam, jako by tady něco někoho zoufale hledalo a pak zase zmizelo.
Naklonil se blíž. Bylo velmi těžké to rozpoznat, protože písek byl rozryt stopami a místy zase uhlazen vodou a větrem, ale a okraji postupujícího přílivu objevil naprosto zřetelné zbytky magického oktagramu.
Astfgl vyprskl kletbu, která proměnila písek kolem něj v kruh sklovité hmoty, a zmizel.
Příliv se dal do práce. O kousek dál na pláži zaplavil dutinu mezi kameny a nové slunce opřelo své paprsky do napůl rozmočených zbytků chlebíčku s vejcem a zeleným salátem. Malá vlnka zbytek obrátila vzhůru nohama. Tisíce bakterií najednou zjistily, že na tomhle místě mají věci úplně jinou chuť, a začaly se množit jako šílené.
Kdyby tam bylo aspoň trochu majonézy, mohl se život vyvíjet úplně jinak. Mohl být pikantnější a taky trochu hladší.
Cestování s pomocí magie má vždycky své stinné stránky. Tak především je tady ten pocit, že žaludek zůstává kdesi daleko za vámi. A vaše mysl se plní hrůzou, protože cíl cesty je neznámý. Ne že byste se mohli vynořit kdekoliv. „Kdekoliv“ představuje velmi omezený výběr ve srovnání se všemi těmi místy, kam vás může dopravit magie. Vlastní cestování je snadné. Složité na tom je, například, dostat se na místo, které by vám umožnilo přežít ve všech čtyřech rozměrech současně.
Prostor pro vznik chyby a následně její pravděpodobnost byla fakticky tak velká, že cestovatel zažili skoro něco jako zklamání, když vynořili v celkem obyčejné kamenné jeskyni, jejíž zem byla pokryta pískem.
Na vzdálené stěně byly dveře.
Nebylo pochyb, že jsou to dveře přinejmenším odmítavé, ne-li zapovězené. Vypadaly, jako kdyby jejich konstruktér prostudoval všechny vězeňské dveře, které našel, pak se pustil do práce a vytvořil verzi pro, abychom tak řekli, velké publikum. Byla to spíš brána. Na polorozpadlém oblouku, ve kterém byla vsazena, bylo vyryto jakési staré a pravděpodobně strašlivé varování, ale to bylo odsouzeno k zapomenutí, protože přes něj někdo namaloval v sírové žluti a ohnivé červeni nápis, který praviclass="underline" „Nemusíš být prokletý, abys tady mohl pracovat, ale je to lepší!!!“
Mrakoplaš na nápis nepřátelsky zamžoural.
„Samozřejmě že to dokážu přečíst,“ prohlásil potom, „akorát že tomu nedokážu uvěřit.
Několik vykřičníků,“ pokračoval a kroutil při tom hlavou, „to je jasná známka nemocné mysli.“
Ohlédl se. Světélkující obrysy Erikova magického kruhu pomalu bledly, až zmizely docela.
„Nemysli si, že jsem nějaký vybíravý,“ řekl. „Ale měl jsem dojem, že jsi řekl něco jako, že nás můžeš dostat zpátky do Ankhu. Tohle není Ankh. To poznám podle takových drobností, jako jsou třepotavé rudé stíny nebo vzdálené bolestivé výkřiky. V Ankhu by ty výkřiky byly mnohem blíž,“ dodal.
„Já si myslím, že můžeme být rádi, že se mi to vůbec podařilo uvést do chodu,“ ohradil se Erik popuzeně. „Nepředpokládá se, že by chtěl někdo používat magické kruhy obráceně. Teoreticky to znamená, že ty stojíš v kruhu a kolem se pohybuje realita. Myslím, že jsem si vedl skvěle. Podívej, je to tak,“ dodal a jeho hlas byl najednou plný nadšení, „že když přepíšeš zdrojový kodex, a to je ten nejtěžší kus, nasměruješ ho do vysokoúrovňové —“
„Jasně, jasně, moc chytrý, co vy lidi všechno nevymyslíte,“ přikyvoval mu Mrakoplaš. „Jediná potíž je v tom, že bychom mohli být — tedy já si myslím, že asi jsme v pekle.“
„Oh.“
Erikova naprostá lhostejnost k tomuto prohlášení vyvolala v Mrakoplašovi zvědavost.
„Víš, co myslím,“ vysvětloval. „To místo, kde žijí všichni démoni.“
„Oh?“
„To není to nejlepší místo, kde jsme se mohli ocitnout, alespoň tak se všeobecně soudí,“ pokračoval Mrakoplaš.
„Myslíš, že budeme schopni jim to nějak vysvětlit?“
Mrakoplaš se nad tím zamyslel. Když na to přišlo, nebyl si vůbec jistý, co vám takoví démoni mohli vlastně udělat. Zato dobře věděl, co vám dokážou udělat lidé. Když strávíte život v Ankh-Morporku, mohli byste zjistit, že jste si v pekle vlastně polepšili. V každém případě je tam tepleji.
Podíval se na klepadlo. Bylo černé a odpudivé, ale to nic neznamenalo, protože bylo přivázáno ke dveřím a nedalo se používat. Kromě toho bylo ve dveřích, v roztřepaném otvoru, z něhož trčely třísky, nově vyhlížející tlačítko, instalované podle všech známek teprve nedávno někým, kdo z větší části nevěděl co dělá. Mrakoplaš ho na zkoušku zmáčkl.
Možná že zvuky zvonku představovali kdysi populární melodii, snad dokonce takovou, kterou napsal zkušený skladatel, jemuž bylo na krátký extatický moment umožněno zaslechnout hudbu sfér. Teď už se z něj bohužel řinulo jen kulhavé bing-BONG-ding-DONG.
Jen líný člověk, skoupý na slovo, by řekl, že tvor, který přišel otevřít, se podobal noční můře ze strašného snu. Noční můry většinou bývají přihlouplé a je velmi těžké vysvětlit někomu jinému, co tak strašného bylo na snu, v němž obživly vaše ponožky, nebo proč jste se tak vyděsili, když na vás z živého plotu vyskočila obrovská mrkev. Tahle věc byl ten druh příšerností, jaké dokáže stvořit jen ten, kdo si hezky v klidu sedne a velmi úpěnlivě se věnuje myšlení na strašné věci. Měla víc chapadel než nohou, ale mnohem méně rukou než hlav.
Taky měla v místech, kde se dala předpokládat hruď, připíchnutou emailovanou placku.
Placka pravila: „Jmenuji se Urglefloggah, zplozenec temnot a strašlivý strážce Děsivé brány. Čím posloužím?“
Jak se zdálo, nebyl zplozenec sovu funkcí příliš nadšen.