„No, co je?“ zachrchlal.
Mrakoplaš si ještě dočítal placku.
„Čím bys nám mohl posloužit?“ zeptal se užasle.
Urglefloggah, který se vzdáleně podobal toho času nebohému Quizozapletlovi, zaskřípal některými ze svých zubů.
„Nazdááár… vy tááám,“ zaintonoval způsobem někoho, komu ta slova dlouho a trpělivě vtloukali do hlavy kovářským kladivem a která se naučil aniž pochopil, co znamenají. „Jmenuji se Urglefloggah, zplozenec temnot, a jsem pro dnešek váš hostitel… Mohu vás přivítat do našeho luxusního —“
„Počkej moment,“ zarazil ho Mrakoplaš.
„— vybrán, abych zajistil vaši spokojenost —“ chrochtal dál Urglefloggah.
„Moment, tady něco nesedí,“ nedal se Mrakoplaš.
„— s přednostním přihlédnutím k vašim přáním, to znamená přáním zákazníků —“ pokračoval dál monotónně démon.
„Promiň,“ pokoušel se Mrakoplaš.
„— tak příjemně, jak jen to bude možné,“ končil Urglefloggah. Pak ze sebe vyrazil něco jako úlevný ryk, který mu vyšel odněkud z hlubin mezi kusadly. Jak se zdálo, teprve teď byl ochoten naslouchat. „No? Co?“
„Kde to jsme?“ zeptal se Mrakoplaš.
Rozličná ústa se rozzářila. „Třeste se, smrtelníci!“
„Proč bychom to dělali,“ podíval se na něj Erik s úžasem, „nám je zatím fajn!“
„Kvílejte, neb nastal den pláče, běd a skřípění zubů!“ Démon se začal dostávat do formy. „Propadli jste ďáblu a jste odsouzeni k věčným —“ Démon se najednou zajíkl, zarazil a znejistěl. Nakonec tiše zakvílel a plynule navázaclass="underline"
„Podrobíte se období korektivní terapie,“ mluvil s odporem a každé slovo doslova vyplivoval, „— a my doufáme, že se nám podaří udělat je pro vás tak srozumitelné a zábavné, jak jen to bude možné, s přihlédnutím ke všem vašim právům jako k právům zákazníka.“
Upřel na Mrakoplaše několik párů očí. „Strašné, co,“ prohlásil skoro obyčejným hlasem. „Mně to nevyčítejte, já za to nemůžu. Kdyby bylo po mém, bylo by tady hrůzy, ohně, pláče, muk pekelných a věčného zatracení dosyta.“
„Je to peklo, ne?“ zeptal se Erik. „Viděl jsem nějaké obrázky.“
„Tak to máš pravdu,“ přikývl démon zasmušile. „Je to peklo.“ Pak si sedl, přesněji řečeno složil se podivným způsobem napolovic. „Bývaly to kdysi,osobní služby’. Lidé cítili, že se k tomu všemi stavíme osobně, že pro nás nepředstavují jen nějaká obyčejná inventární čísla, ale skutečné oběti. Naše služby byly tradičně známé, ale teď… Ten se o to tak akorát stará! Proč vlastně vám to tady všechno vykládám? Co je vám do mých trablí? Jako kdybyste neměli dost svých vlastních, lidi po smrti, a k tomu ještě v pekle, že? Nejste náhodou muzikanti?“
„No, abych řekl pravdu, my vlastně nejsme ani mrt-“ začal Mrakoplaš. Démon si ho nevšímal, ale vstal a potácivě se vydal kamsi temnou chodbou, přičemž jim gesty naznačoval, aby šli za ním.
„Kdybyste byli muzikanti, tak to by se vám tady teprve nelíbilo. Tedy mnohem víc nelíbilo. Ze stěn se celé dny line hudba, tedy on tomu aspoň hudba říká. Nemyslete si, že mám něco proti příjemné melodii, to zas ne, nebo proti odrhovačce, při které by si mohl jeden s chutí zaječet, ale tohle je docela něco jiného. Slyšel jsem, co prohlásil o tom, kam si můžeme ty svoje oblíbené melodie…, a proto musíme poslouchat všechnu tu hrůzu, která zní, jako když někdo zapnul nenaladěné piáno, zapomněl na ně a klidně odešel.“
„No, abysme ti řekli —“
„A pak jsou tady ty kytky v květináčích! Byl bych nerad, kdybyste mě špatně pochopili, já mám rád v místnosti sem tam kousek něčeho zeleného. Někteří mládenci říkají, že to nejsou kytky živé, ale umělé, jenže já zase tvrdím, že to musí být živé kytky. Copak by nějaký šílenec mohl vyrábět květiny, které vypadají jako tmavozelená kůže a páchnou jako týden mrtvý lenochod? On prohlašuje, že to dodává celému místu takový otevřený vzhled. Přátelský a otevřený vzhled! Viděl jsem zahradníky, kteří se při tom pohledu zhroutili a rozplakali! Řeknu vám jednu věc. Později se mi svěřili, že všechno, co jsme s nimi dělali potom, už jim připadalo jako vylepšení.“
„Ale smrt není… my totiž —“ řekl Mrakoplaš a pokusil se vpravit svá slova do mezer v démonově monotónním monologu, ale marně.
„Kávovar, vezměte si ten! To je věc, to vám garantuju! My jsme kdysi topili lidi v jezírcích kočičí moči, to je pravda, ale nikdy jsme je nenutili kupovat si ji po šálcích.“
„My nejsme mrtví!“ vykřikl najednou Erik.
Urglefloggah se třaslavě zastavil.
„Samozřejmě, že jste mrtví,“ prohlásil. „Jinak byste tady nebyli. Nedovedu si představit, jak by se sem dostal živý člověk. Nepřežil by tady ani deset minut.“ Otevřel několikero úst a ukázal bohatý výběr tesáků a klů. „Hur, hur!“ dodal. „Běda, kdybych tady dole chytil nějakou živou lidskou žoužel —“
Nebyla to náhoda, že Mrakoplaš bez následků přežil tolik let v paranoidně složitých vztazích Neviditelné univerzity. Teď se tady najednou cítil skoro jako doma. Jeho reflexy začaly pracovat s dokonalou přesností.
„To chceš říct, že ti nikdo nic neřekl?“ prohlásil a nasadil nevěřící výraz.
Bylo těžko říct, zda se Urglefloggahův výraz nějak změnil, protože bylo hrozně těžké poznat, co jsou obličeje a na které jejich části je výraz ale zřetelně se kolem něj začala šířit atmosféra náhlé a odmítavé nejistoty.
„Co mi měl kdo říct?“ zabrblal.
Mrakoplaš se s líčeným úžasem obrátil k Erikovi. „Člověk by si myslel, že je o tom budou příslušná místa informovat, co říkáš?“
„Informovat o č— auvajs!“ vykřikl Erik a chytil se za kotník.
„Tady vidíte ten moderní management,“ pokračoval Mrakoplaš a na tváři se mu objevil výraz rozhořčené účasti. „Pořád se snaží být moderní, dělají všechny ty změny, reorganizace, nové systémy a myslíte, že se zeptají těch, kdo jsou páteří —“
„— vápenatým krunýřem —“ opravil ho démon.
„— nebo chitinovou slupkou celé organizace?“ dokončil hladce Mrakoplaš. Teď čekal na to, co muselo přijít.
„Houby, máte pravdu,“ přikyvoval potěšeně Urglefloggah. „Ti se starají jen o psaní vzkazů, příkazů a oběžníků.“
„Já tvrdím, že je to hnusné,“ vyjádřil se Mrakoplaš.
„Věřili byste,“ řekl Urglefloggah, „že mě nevzali ani do klubu osmnácti- až třicetitisícátníků? Řekli mi, že jsem na to už moc starý a že bych jim pokazil každou legraci!“
„Kam to Podsvětí jenom spěje?“ zavrtěl Mrakoplaš s účastí hlavou.
„Myslíte, že sem dolů někdo z nich přijde?“ pokračoval démon a jako by se trochu zmenšil. „Nikdo se mnou nepromluví. Jó, prý je to hrozně důležité, hlídat tu zatracenou bránu, hrozně důležité, jenže já si to nemyslím!“
„Podívejte,“ naklonil se k němu Mrakoplaš, „nechtěl byste, abych za vás někde ztratil nějaké to slovo, co říkáte?“
„A jeden tady je celé dny, v díře dře jako —“
„No třeba by se to spravilo, kdybychom si s někým trochu promluvili?“ znovu ťukl Mrakoplaš.
Démon popotáhl několika nosy a čenichy najednou.
„To byste udělali?“ řekl.
„Rádi,“ přikývl Mrakoplaš.