Erik se podíval na Mrakoplaše.
„To jim démoni ukazují fotografie z vlastní dovolené?“ řekl. Oba se otřásli a zrychleným krokem pokračovali v cestě.
Pak tam byl mírný kopeček. U jeho úpatí ležel oblý kámen. Vedle kamene seděl muž s kovovými kruhy na rukou a na nohou, hlavu zoufale zabořenou do dlaní. Vedle něj stál zakrslý zelený démon, který se téměř prohýbal pod vahou obrovské knihy.
„O tomhle jsem slyšel,“ naklonil se Erik k Mrakoplašovi. „Je to nějaký chlápek, který se vysmíval bohům, nebo co. Musí valit ten kámen nahoru do toho kopce a pokaždé, když už je tak tak nahoře, kámen mu vyklouzne a skutálí se dolů —“
Démon zvedl hlavu.
„Jenže předtím,“ zatrylkoval, „musí pokaždé vyslechnout Směrnice a nařízení pro nezdravou a nebezpečnou práci v oblasti zvedání a přemisťování těžkých břemen.“[13]
Mrakoplaš miloval nudu, vážil si jí a hýčkal ji právě pro její neobyčejnou vzácnost. Měl vždycky dojem, že ty chvíle, kdy právě nebyl pronásledován, vězněn nebo bit, byly ty, kdy odněkud padal, a ty pády, přestože byly vždycky stejné a častokrát dlouhé, se nedaly v žádném případě popsat jako nudné. Jediná doba, na kterou se mohl s jakous takous pýchou a radostí ohlédnout, bylo období, kdy pracoval jako pomocník knihovníka Neviditelné univerzity, kdy neměl celkem nic víc na práci než číst knihy, dohlížet na to aby se knihovníkovi příliš neztenčila zásoba banánů, a občas mu vypomoci se zvláště vzpurným grimoárem.
Teď si uvědomil, co je vlastně na nudě tak strašlivě přitažlivé. Bylo to to skvělé vědomí, že někde kousek od vás, třeba právě za nejbližším rohem se odehrávají ošklivé věci, nebezpečné a plné dobrodružství, ale že vy s nimi prostě nemáte nic společného. Protože na to, abyste si opravdu dokázali vychutnat nudu, musíte mít něco, s čím ji můžete porovnat.
Ale tohle byla nuda z nudy, která prolínala sama sebou, spojovala se a houstla, až se z ní stalo obrovské všedrtící kladivo, které paralyzovalo každou myšlenku, zkušenost a vzpomínku a měnilo věčnost na hmotu podobnou flanelu.
„To je strašlivé,“ otřásl se Mrakoplaš.
Řetězy spoutaný muž pozvedl hlavou. „To říkáte vy mně?“ prohlásil. „Já jsem ten kámen do kopce tlačíval rád. Člověk se mohl zastavit na kus řeči, kolem se pořád něco dělo, mohl si na tom kameni zkoušet různé úchopy a páky, někdy jsem ho valil cik cak, nebo kolem dokola. Byla to svým způsobem turistická atrakce, lidé si na mě ukazovali a skoro každý si mě pamatoval. Neřekl bych, že to byla zrovna zábava, ale dávalo to určitý smysl mému posmrtnému životu.“
„A já mu občas pomáhal,“ přidal se démon, v jehož hlase zněl vzpurný zápal. „No řekni, že jsem ti občas pomáhal? Vždycky jsme si trochu zdrbli, no ne? Dodával jsem mu odvahu pokaždé, když se mu balvan zase skutálel pod kopec. Říkal jsem takové ty veselé věci jako,jupííí, už se ten sviňák zase valí’ a on většinou řekl něco jako,do prdele’. Užili jsme si spolu fajn časy, co? Fantastický!“ Démon se vysmrkal.
Mrakoplaš zakašlal.
„Ale teď už je toho přespříliš,“ pokračoval démon. „Za starejch časů jsme byli šťastní. Nikomu se zase tak moc neublížilo a — no, jak bych vám to řekl — bývali jsme v tom tak nějak všichni společně.“
„To je ono,“ přikývl muž s řetězy. „Jeden věděl, že když se bude chovat slušně a do ničeho se nenamočí, má šanci dostat se jednoho krásného dne ven. Víte, že jeden den v týdnu tohle musím přerušit a zúčastnit se teoretické přednášky o zacházení s břemeny?“
„To musí být docela fajn, ne?“ řekl Mrakoplaš nejistě.
Mužovy oči se nepřátelsky zúžily. „Další teorie?“ ušklíbl se.
„Já už tady žiju celých osmnáct tisíciletí jako skřet a démon,“ zabrumlal popuzeně démon. „Naučil jsem se svou profesi. Dokonale, to mi věřte. Osmnáct tisíc let s vidlemi v ruce, a teď tohle! Abych četl —“
Celou délkou pekla zazněl ohlušující třesk.
„Oj, oj,“ řekl démon. „Je zpátky. A taky to znělo dost namíchnutě. Lepší bude, když rychle někam zalezem.“ Mrakoplaš se rozhlédl a viděl, jak na všech úrovních Hádesu démoni, stejně jako zatracenci, nevrle bručí a vracejí se do svých soukromých pekel.
Muž spoutaný řetězy se začal potit.
„Podívej se, Vizzimute,“ začal, „nemohli bychom tak nějak vynechat ze dva ze tři paragrafy —“
„Je to moje práce,“ odpověděl mu démon zničeně. „Znáš ho, dělá namátkové kontroly a víš dobře, že by to nestálo za to…“ Odmlčel se, obrátil k Mrakoplašovi, udělal na něj smutný obličej a poklepal soucitně odsouzence tlapou plnou pařátů na rameno.
„Něco ti řeknu,“ prohlásil laskavě, „vynechám některé z podtříd.“
Mrakoplaš uchopil Erika za neodporující paži.
„Uděláme líp, když půjdem,“ řekl tiše.
„To je ale vážně příšerné,“ naklonil se k němu Erik, když odcházeli. „Tím si zlo hrozně poškodí jméno.“
„Hm,“ přikývl Mrakoplaš. Nelíbil se mu zvuk toho, jak se On vrátil, ani toho, jak je On rozzuřený. Kdykoliv se někde v Mrakoplašově okolí rozzuřil někdo nebo něco, co bylo natolik důležité, že to místní tvorové vyslovovali s velkým písmenem, mělo to pravidelně vztek na Mrakoplaše.
„Když toho o tomhle prokletém místě tolik víš,“ sykl na Erika, „možná že taky víš, jak z něj ven?“
Erik se podrbal za uchem. „No, skvělý by bylo, kdyby jeden z nás byl holka,“ řekl nakonec. „Podle efebské mytologie existuje jedna dívka, která sem přichází každou zimu.“
„Aby se tady ohřála?“
„Myslím, že ty pověsti říkají, že ona tím vlastně nějak zimu vytváří.“
„Jo, znal jsme pár takových ženských,“ přikývl Mrakoplaš s moudrým výrazem.
„Taky by to bylo snazší, kdybychom měly lyru myslím.“
„No, to už je lepší,“ rozjasnil Mrakoplaš obličej. „Počkej, někde tady mám takový malý kožený sáček, ve kterém mám všechny možné drobné mince a myslím —“
„Tu, co se na ni hraje,“ pokračoval Erik trpělivě.
„Aha.“
„A ještě, totiž když odcházíš, to ti musím říct, když odcházíš a ohlídneš se… myslím, že to má něco společného s granátovými jablky, nebo… nebo ne, počkej… jo… no prostě, tak se změníš v kus dřeva.“
„Já se nikdy neohlížím,“ odpověděl mu Mrakoplaš pevně. „Jedno z prvních pravidel při každém útěku je nikdy se neohlížet.“
Kdesi za nimi se ozval děsivý řev.
„Zvlášť, když slyšíš hlasité zvuky,“ pokračoval Mrakoplaš. „Když už mluvíme o zbabělosti, tak to je jedna zmála věcí, které odlišují člověka od ovcí. Člověk totiž prchá rovně a nekličkuje.“ Sklonil se uchopil lem svého roucha.
Dali se do běhu a běželi a běželi, dokud na ně nezavolal známý hlas: „Hej mládenci! Vyskočte si sem k nám nahoru. To je úžasné, kolik tady dole člověk potká starých přátel.“
Druhý hlas zaskřehotaclass="underline" „Jakých tentononc? Jak se tentononc?“
13
Pozn. autora: To, co držel, byl ve skutečnosti svazek 93 doplňků a poznámek, abychom byli přesní. Vlastní směrnice sestávaly z 1440 svazků. Tedy jejich první část.