Erik s vyhrabal zpod dlouhého břevna a zvedl hlavu.
„No maucta,“ řekl.
Král démonů zatočil v ruce vidlicí. Už nevypadala směšně, naopak vypadala jako těžká kovová tyč se třemi strašlivými hroty na konci.
Astfgl se usmál a rozhlédl se kolem. „Ne,“ zabručel očividně sám k sobě. „Tady ne. Tady by to nebylo dost veřejné. Jdeme!“
Každého z nich uchopila za rameno jedna tlapa. Nedokázali jim vzdorovat o nic víc než dvě sněhové vločky plamenometu. Na okamžik se kolem nich všechno zatočila a pak Mrakoplaš zjistil, že se ocitli v největším prostoru vesmíru.
Byla to obrovská síň. Klidně by mohla sloužit jako montážní hala pro kosmické rakety. Možná králové démonů slyšeli o slovech jako,jemný’, nebo,diskrétní’ a dozvěděli se, že když něco takového jste, můžete se tím chlubit, jenže pak jim někdo řekl i to, že když naopak nic takového nejste, můžete se tím v dnešní době chlubit ještě mnohem víc. Fakt je, že v žádném případě neměli vkus. Astfgl dělal, co bylo v jeho silách, ale ani on už nebyl s to přidat mnoho k celkově špatné koncepci výzdoby, vlezlým barvám a strašlivým tapetám. Nechal dovnitř postavit několik konferenčních stolků a plakát z býčích zápasů, ale ty se povětšinou ztratily v celkovém zmatku a nová ozdobná dečka na zadním opěradle Trůnu hrůzy posloužila jen k tomu, aby zdůraznila některé z jeho nejodpornějších basreliéfů.
Oba lidé se rozplácli na podlaze.
„A teď —“ prohlásil Astfgl.
Jenže jeho hlas se najednou ztratil v hlasitém jásotu.
Zvedl hlavu.
Téměř celou halu naplnili démoni všech tvarů, barev a velikostí, část si jich stála na ramenou, takže zakrývali stěny, a někteří dokonce viseli od stropu. Démonické hudební těleso zahrálo několik akordů na různé nástroje. Někdo rozvinul z jedné strany sálu na druhou transparent, na kterém stálo: Hať džije čéf!
Astfgl nakrčil obočí v záchvatu vzteku, když k němu vykročil zástupem Ontenego následovaný ostatními pekelnými šlechtici. Na tváři starého démona se usadil naprosto nevinný výraz a král málem propadl panice a tak tak že do té tváře nezarazil svůj trojzubec ještě předtím, než se k němu Ontenego naklonil a přátelsky ho popleskal po zádech.
„Skvělé, Veličenstvo!“ zvolal.
„Cože?“
„Skvělá práce, pane!“
Astfgl upřel pohled na Mrakoplaše.
„Aha,“ řekl. „Ano. Jistě.“ Odkašlal si. „To byla maličkost,“ řekl a narovnal se. „Věděl jsem, že vám se to podaří, tak jsem se do toho pustil sám —“
„Ale já nemluvím o těchhle dvou. To jsou takové triviální maličkosti. Ne, pane. Já mluvil o vašem povýšení!“
„Povýšení?“ užasl Astfgl.
„Jistě, o vašem povýšení!“
Skupina mladších démonů začala freneticky jásat, ale ti by jásali děj se co děj.
„Povýšení? Ale vždyť já už… já přece jsem… už jsem král —“ protestoval Astfgl slabě. Cítil, jak se mu celá situace vymyká z ruky.
„Fuuj!“ prohlásil Ontenego pohrdavě.
„Fuj?“
„Jistě, pane. Král? Král? Sire, mluvím za nás všechny, jak tady jsme, když řeknu, že to zdaleka není důstojný titul pro démona, jako jste vy, démona, který má takový dar schopnosti organizační, vrozené umění rozlišovat podstatné od nepodstatného, jehož duševní zrak dokáže na dlouho dopředu odhadnout nutné akce pro zajištění správných funkcí celého pekla, jehož — mohu-li to tak říci — gigantická duševní kapacita nám pomohla dosáhnout nových a netušených hlubin, sire!“
Sám sobě navzdory se Astfgl poněkud nadmul. „No, abych řekl pravdu —“ začal.
„A přesto zjišťujeme, že bez ohledu na své postavení a zásluhy se stále zabýváte i nejmenšími detaily naší práce,“ pokračoval Ontenego a upíral jízlivý pohled na Mrakoplaše. „Jaké nadšení! Jaký zápal pro věc!
Astfgl se nafoukl. „Samozřejmě, vždycky jsem cítil, že bych —“
Mrakoplaš se zvedl na jeden loket a pomyslel si: Hlídej si záda, ohlídni se, tady něco smrdí…
„A proto,“ prohlásil Ontenego a zářil při tom jako pobřeží poseté majáky, „se sešla rada a rozhodla, a musím dodat, že rozhodla jednohlasně, sire, vytvořit zcela novou funkci, která by odměnila vaše výjimečné zásluhy!“
„Důležitost dokonale vedeného administrativního systému — jakou funkci?“ zeptal se Astfgl, jehož oceán sebeuspokojení zčeřily první vlnky podezření.
„Rozhodli jsme se jmenovat vás Nejvyšším doživotním pekelným prezidentem!“
Hudebníci zahráli fanfáru.
„S vaší vlastní kanceláří — mnohem větší, než je ten kumbál, kde jste se musel celé ty roky tísnit, pane prezidente!“
Kapela znovu spustila.
Démoni čekali.
„A budu tam mít… květiny v květináčích?“ začal Astfgl pomalu.
„Spoustu! Plantáže! Celé džungle!“
Zdálo se, že Astfglovu tvář osvětlila slabá vnitřní záře.
„A co koberce? Myslím ode zdi ke zdi—?“
„Museli jsme posunout stěny, aby se tam všechny ty koberce vešly. A víte, jak jsou vysoké, pane? Žije v nich celý kmen pygmejů, a láme si hlavu, proč je tady světlo i v noci!“
Užaslý kál démonů dovolil, aby mu Ontenego téměř majetnicky položil ruku kolem ramen, a dal se pomalu vést středem jásajícího zástupu. Všechny myšlenky na pomstu byly zapomenuty.
„Vždycky jsem si přál jednu z těch speciálních věciček na vaření kávy,“ zamumlal, když se ztratily poslední zbytky jeho sebekontroly.
„Máte ji tam, pane! A mluvící trubku, sire, abyste mohl udělovat příkazy svým podřízeným. A nejnovější diáře, každá stránka na dvě věčnosti a taky takovou tu legraci na —“
„Barevné zvýrazňovače. Vždycky jsem si říkal, že —“
„Kompletní duhovou sadu, sire,“ duněl Ontenego. „A pojďme rovnou tam, sire, protože předpokládám, že se svým tradičním dynamickým přístupem k věci se nemůžete dočkat, kdy už se pustíte do těch velkých úkolů, které máte před sebou sire!“
„Jistě, jistě! Je čas se do toho všeho pěkně opřít —“ Na Astfglově rozdychtěné tváři se objevil výraz naprostého zmatku. „Ty velké úkoly…?“
„Nic menšího než kompletní, všeobsahující, zasvěcený výzkum a hlubokou analýzu naší role, úloh, budoucích úkolů a docílených výsledků, sire!“
Ontenego o krok ustoupil.
Pekelná šlechta zadržela dech.
Astfgl se zamračil. Vesmír zdánlivě zpomalil běh. Hvězdy se na okamžik zastavily na místě.
„Včetně perspektivního plánování?“ zabručel král konečně.
„To je nejvýše naléhavé, sire, jak jste okamžitě díky své jasnozřivosti odhalil,“ pospíšil si Ontenego.
Řadami pekelných šlechticů proběhl slaboučký vzdech úlevy.
Astfglova hruď se rozšířila o několik centimetrů. „Budu muset sestavit zvláštní tým, chápete, protože bude třeba formulovat —“
„Formulujte! Jasná věc!“ prohlásil Ontenego, který se možná nechal přece jen trochu moc unášet. Astfgl na něj vrhl mírně podezíravý pohled, ale naštěstí v tom okamžiku znovu začala hrát hudba.
Poslední slova, která dolehla k Mrakoplašovu sluchu, když byl král odváděn jásajícím davem, byla: „A na to, abych mohl analyzovat příslušné informace, budu potřebovat —“
A byli pryč.
Zbytek démonů, kteří došli k názoru, že představení pro tento den skončilo, se začali hýbat, tlačili se k hlavním vratům a vycházeli ven. Těm nejbystřejším však už pomalu začínalo docházet, že zanedlouho se zase rozhoří tak dlouho postrádané ohně.