Obou smrtelníků, jak se zdálo, si nikdo nevšímal. Mrakoplaš zatahal Erika za kabát.
„Takže teď se dáme na útěk?“ přikývl chápavě Erik.
„Teď se dáme na odchod,“ opravil ho Mrakoplaš. „Nenápadně, jako když, nic, klidně, a, ehm, —“
„Rychle?“
„Vidím, že chápeš skutečně velmi bystře.“
Je celkem logické, že správné užití tří přání by mělo přinést štěstí co největšímu množství lidí, a to se stalo i tady.
Tezumánci byli šťastní. Když se jim ani po sebeokázalejším obdivování a uctívání nepodařilo přivolat Zavazadlo, které by rozdupalo jejich nepřátele, otrávili všechny své kněze a nastolili osvícenský ateismus. To v praxi znamenalo, že mohou zabít tolik lidí, kolik je jim libo, ale nemusí kvůli tomu vstávat tak časně ráno, aby se před tím pomodlili.
Obyvatelé Tsortu a Efebe byli šťastní — alespoň ti, kteří píší historická dramata nebo v nich vystupují, a to byli vlastně všichni, kteří se počítají. Jejich dlouhá válka skončila a oni se mohli věnovat správnému životu každého civilizovaného národa — to je připravovat se na tu další.
Obyvatelé pekla byli taky šťastní, nebo alespoň šťastnější. Plameny znovu jasně zaplály, věčná těla hříšníků, neschopná cítit bolest, byla podrobena starým známým mučením a všem prokletým bylo dáno na vědomí, které umožňuje snášet jakékoliv utrpení — absolutní a přesvědčivé vědomí, že by na tom mohli být ještě mnohem hůře.
Šťastná byla i pekelná šlechta.
Dav šlechticů stál kolem kouzelného zrcadla a pozvedal číše k oslavnému přípitku. Tu a tam některý riskoval a pochvalně poplácal Ontenega po zádech.
„Máme je nechat jít, sire?“ prohlásil jeden z knížat a upíral při tom bulvy na dvě postavičky, které se na ploše zrcadla horečnatě plazily vzhůru.
„Oh, myslím, že ano,“ prohlásil Ontenego rozjařeně. „Vždycky je dobře, když o vás někdo rozšíří pár historek a pověstí, víte? Pour encouragy le — po coury — no, jako aby si to každý opravdu dobře pamatoval. A koneckonců, byli nám svým způsobem velmi užiteční.“ Upřel pohled do skleničky a užíval si svou tichou radost.
A přece jen, v hlubinách klikaté mysli slyšel ten slabý hlas, který bude během let nabírat na síle, hlas, který straší všechna zlá a pekelná knížata, ať jsou kdekoliv: pozor, ohlédni se, pozor, za tvými zády…
Je těžko říci, jestli bylo šťastné i Zavazadlo. Zatím divoce pobíhalo peklem, stačilo už zaútočit na čtrnáct démonů a tři z nich zahnalo do jejich vlastních jam naplněných hořícím olejem. Jistě už brzo se bude muset vydat za svým pánem, ale zatím ještě nemuselo spěchat.
Jeden z démonů se zoufale zachytil okraje jámy, ale Zavazadlo mu promyšleně duplo na pařáty.
Stvořitel vesmíru byl šťastný. Právě se mu podařilo v rámci pokusu vpašovat do blizzardu jednu sedmicípou vločku a nikdo si toho nevšiml. Byl v pokušení hned nazítří zkusit několik vloček ve tvaru ledových písmen. Sněhová abeceda. To by mohl být trhák.
Mrakoplaš a Erik byli taky šťastní:
„Vidím modrou oblohu! Kde si myslíš, že vylezeme?“ zajímal se Erik. „A kdy?“
„Kdekoliv,“ prohlásil Mrakoplaš. „A kdykoliv.“
Podíval se za sebe, na široké schodiště, po kterém stoupali vzhůru. Byla to zřejmě nějaká novinka; každý schod se skládal z obrovských kamenný písmen. Ten, na který právě vystupovali, například oznamovaclass="underline" Chtěl jsem jen to nejlepší.
Další tvrdiclass="underline" Myslel jsem, že se ti to bude líbit.
Erik stál na: Dělal jsem to pro děti.
„Divný, ne?“ řekl Erik. „Co to má znamenat?“
„Já si myslím, že jsou to dobrá předsevzetí,“ pokýval hlavou Mrakoplaš. Tohle byla cesta do pekel, a jak už jsme zjistili, démoni byli přece jen tradicionalisté.
A zatímco jsou tedy nezměrně zlí, nebývají vždycky tak špatní. Nakonec Mrakoplaš udělal poslední krok a z: Jsme zaměstnavatelé, kteří nabízejí stejné podmínky všem, prošel stěnou, která se za ním okamžitě uzavřela, a ocitl se ve světě.
V duchu připustil, že to mohlo být mnohem horší.
Prezident Astfgl, který seděl v malém jezírku světla uprostřed své rozměrné temné kanceláře, znovu foukl do mluvítka zvukovodu.
„Haló?“ zvolal. „Haló?“
Zdálo se, že na druhém konci nikdo není.
Zvláštní.
Uchopil jedno z barevných per a podíval se na pečlivě srovnané štůsky úředních dokumentů, které se tyčili kolem něj. Všechny ty záznamy, které je třeba analyzovat, posoudit, ohodnotit a ocenit, pak se musí sestavit příslušná nařízení ohledně managementu, návrhy hloubkových metod restrukturalizace celého systému, projednání, pak doplnění a zapracování připomínek, návrh konečné verze…
Znovu foukl do zvukovodu.
„Haló? Haló?“
Nic. No, ale koneckonců, jaké starosti. Práce je tady až až. Jeho čas je příliš drahý, než aby jím zbytečně plýtval.
Pohodlně si natáhl nohy na teplý, vysoký a hustý koberec.
Pyšně se rozhlédl po bujné zeleni v květináčích.
Poklepal složité chromové cosi, složené z drátů a koulí, a to začalo velmi složitě a zaměstnaně cvakat a rotovat.
Pevnou rukou a rozhodným pohybem odšrouboval vršek ze svého pera.
Napsaclass="underline" Jaký je náš obchodní svět???
Na okamžik se zamyslel a pak opatrně pod první řádek připsal druhý: Náš obchodní svět — to je zatracení!!!
I tohle bylo štěstí. Svým způsobem.