„Vari! Odstup!“
„Prima!“ souhlasil Mrakoplaš. Pak se zoufale rozhlédl kolem sebe. „Ale kudy?“
„Nemysli, že mě vlákáš do zkázy svým prolhaným jazykem, páchnoucí zplozenče Shamharotův!“ odpověděl mu stůl. „Jsemť poučen v cestách a způsobech démonů! Musíš poslechnout každý můj rozkaz, jinak tě vrátím zpět přímo do rozžhaveného pekla, ze kterého jsi přišel. Jsi přitáhl, promiň. Tedy přesně, jsi přitáhl. A myslím to vážně.“
Za stolem se vztyčila postava. Byla malá a větší část z ní byla ukrytá pod množstvím talismanů a amuletů. Byla těmi krámy ověšená tak hustě, že i kdyby ji nechránily proti magii, byly by ji jistě ochránily proti ráně mečem. Postava měla na očích brýle a na hlavě klobouk s dlouhými klapkami na uši, což jí dodávalo podobu krátkozrakého kokršpaněla.
V jedné roztřesené ruce měla meč, tak ověšený okultními znaky a ochrannými pečetěmi, že se začínal pomalu ohýbat.
„Do rozžhaveného pekla povídáš?“ zeptal se pro jistotu Mrakoplaš poněkud ochable.
„Přesně tam. V místa, kde zaznívají výkřiky zoufalství a bolesti mučených duší kteréžto —“
„Rozumím, rozumím, vysvětlil jsi mi to dost jasně,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Háček je v tom, koukni, že já nejsem démon. Takže co kdybys mě pustil ven?“
„Nedám se ošálit tvou vnější podobou, démone,“ zněla odpověď. Pak postava dodala skoro normálním hlasem: „Kromě toho, všichni démoni neustále lžou. To je přece dobře známá věc.“
„Vážně?“ zeptal se Mrakoplaš a zachytil se toho tvrzení jako tonoucí stébla. „V tom případě — já jsem démon!“
„Aha! Usvědčil ses svými vlastními slovy!“
„Koukni, mě už to prostě nebaví,“ prohlásil Mrakoplaš. „Nevím, kdo jsi, nebo co se to děje, ale já si jdu dát něco k pití, jasný?“
Zvedl nohu, aby vykročil z kruhu, a ztuhl v šoku, když z runových nápisů po obvodě magického oktagramu vyletěl mrak jisker a rozložil se mu kolem celého těla.
„Ty mocen nejsi — ty mocen nejsi — ty mocen nejsi-“ zaříkávač démonů se vzdal. „Podívej, nemůžeš přece vystoupit z kruhu, dokud ti to nedovolím, rozumíš? Pochop, nechci být zbytečně nějaký nepříjemný, ale jde o to, že kdybych tě pustil ven, mohl bys na sebe vzít svou pravou podobu a předpokládám, že to bude pěkně hnusná podoba, co? Varuj se!“ dodala spěšně postava, která zřejmě došla k názoru, že se jí nedaří udržovat ten spráný tón.
„No jo, vždyť už se varuju. Už dám pozor,“ odpověděl Mrakoplaš a třel si loket, který ho silně brněl. „Ale stejně nejsem démon.“
„A jak je potom možné, že jsi odpověděl na mé přivolávací zaklínadlo? To jsi byl asi náhodou na procházce v říši démonů, co?“
„Jo tak nějak to bylo, ale já to mám všechno tak trochu rozmazané.“
„Zatahej mě raději za tu druhou nohu, na té mám rolničky.“ Zaklínač opřel meč o stojánek, na kterém ležela těžká otevřená kniha, plná záložkových znamínek. Pak zatančil na podlaze krátký veselý chorovod.
„Funguje to!“ radoval se hlasitě. „Hehehe!“ Zachytil Mrakoplašův zděšený pohled a rychle se vzpamatoval. Rozpačitě zakašlal a přistoupil ke stojánku s knihou.
„Ale já vážně nejsem —“ začal znovu Mrakoplaš.
„Mám tady někde ten seznam,“ prohlásila postava. „Jen okamžik. Jo, tady. Já chci — totiž — já příkaz tobě dávám, bys — prostě to — jasně abys mi splnil tři přání. Ano. Chci se stát pánem všech království světa, chci se setkat s nejkrásnější ženou, která kdy žila, a taky chci žít věčně.“ Vrhl na Mrakoplaše povzbudivý pohled.
„Tohle všechno?“ vytřeštil na něj Mrakoplaš oči.
„Ano.“
„No prosím to je maličkost,“ ušklíbl se Mrakoplaš jízlivě. „A zbytek dne mám volno?“
„A taky chci truhlici plnou zlata. Aby bylo něco na cesty.“
„Vidím, že to máš všechno dokonale promyšlené.“
„Jasně. Tak kupředu!“
„Dobře, dobře. Akorát že —“ Mrakoplaš si pomyslel, že zaklínač musí být uprchlý blázen, ale blázen s mečem v ruce, takže jediná možnost je rozmluvit mu to jeho vlastním způsobem, „podívej, já nejsem nijak zvlášť vysoce postavený démon a obávám se, že takovéhle úkoly se naprosto vymykají z mé kvalifikace a pravomoci. Je mi líto. Můžeš mě zaklínat, jak chceš, ale tyhle věci nedokážu.“
Postavička se na něj podívala přes obroučky brýlí.
„Aha,“ řekla opatrně. „A co bys tedy dokázal ty, hm?“
„No, jak bych ti to —“ prohlásil Mrakoplaš, „já bych ti třeba mohl skočit dolů do obchodu a donést ti sáček bonbónů nebo něco takového.“
Rozhostilo se ticho.
„Vážně nedokážeš všechny ty věci?“
„Je mi líto, ale vážně ne. Podívej, mám pro tebe návrh. Propusť mě ze své moci a já to oznámím v —“ Mrakoplaš zaváhal. Kde, u všech ďáblů, vlastně žijí démoni? „— ve městě všech démonů,“ prohlásil hlasem plným naděje.
„Myslíš Pandemonium?“ upřel na něj jeho věznitel pohled plný podezření.
„Správně, to je ono. Přesně to jsem měl na mysli. Řeknu to každýmu. Řeknu jim: Příště, až budete v lidském světě, v žádném případě nezapomeňte navštívit — jak se jmenujete?“
„Čtvrtečka. Erik Čtvrtečka.“
„Prima.“
„Démonolog. Prostřední ulice, Pseudopolis. Dům vedle koželužny,“ sděloval mu Čtvrtečka hlasem plným naděje.
„Tak dohodnuto. Nelam si s tím hlavu. A teď kdybys mě laskavě uvolnil —“
Čtvrtečka se najednou přestal usmívat.
„Víš určitě, že ty věci nedokážeš?“ zeptal se a Mrakoplaš si nemohl nevšimnout prosebného přízvuku jeho slov. „Stačila by mi i malá truhlička zlata. Jo a taky myslím, že by to nemusela být ta nejkrásnější žena v dějinách světa. Druhá nejkrásnější by stačila. Nebo i třetí. Mohl bys vybrat některou třeba z té první stov- tisícovky. Tak nějak, cokoliv z toho, co máš na skladě.“ Na konci věty už v jeho hlase zněla romantická touha.
Mrakoplaš měl tisíc chutí říci mu: „Hele, jediná věc, kterou potřebuješ, je přestat si hrát s chemikáliema tady v tý díře plný harampádí, dát se oholit, ostříhat, pořádně se vykoupat, raději dvakrát, koupit si nový šaty a takhle navečer si vyrazit do ulic a —“ teď si Mrakoplaš musel upřímně přiznat, že ani oholený, okoupaný a oblečený Čtvrtečka, namočený do kolínské, by nevyhrál žádnou soutěž krásy, „— dát si nafackovat od kterékoliv ženy, kterou bys oslovil.“
No, nebylo by to moc, ale přece jen by to byl fyzický kontakt.
„Je mi líto, ale vážně ne.“
Čtvrtečka si těžce povzdechl. „Mám postavenou konvici,“ řekl. „Dal by sis hrnek čaje?“
Mrakoplaš postoupil kupředu a z kruhu se vyrojila záplava jisker.
„Aha,“ pokýval Čtvrtečka nejistě hlavou, když si mág začal foukat na popálené prsty. „Víš co? Zatím si tě zavážu věznícím zaklínadlem.“
„To není potřeba, ujišťuju tě.“
„Ne, já si myslím, že to tak bude nejlepší. To znamená, že se budeš moct pohybovat po okolí. Mám už to zaklínadlo připravené pro případ, že bys to dokázal a mohl to… přivést to… ji.“
„Dobře,“ přikývl Mrakoplaš. Zatímco démonolog huhlal nesrozumitelná slova, která si ukazoval prstem v otevřené knize, mág si pomysleclass="underline" Nohy. Dveře. Schody. To je tedy kombinace.