Выбрать главу

Napadlo ho, že na celém tom démonologovi je něco zvláštního, ale pořád nemohl přijít na to, co. Skutečně vypadal jako mnozí démonologové, které znával v Ankh-Morporku. Ti byli taky tak malí, shrbení, s šaty potřísněnými chemikáliemi a očima, ve kterých se panenky díky chemickým výparům zmenšili na velikost špendlíkových hlaviček. Tenhle by mezi ně bez potíží zapadl. Ale stejně na něm bylo něco podivného.

„Abych ti řekl pravdu,“ oznamoval Čtvrtečka, který právě pečlivě stíral část magického kruhu, „jsi můj první démon. Nikdy předtím se mi to nepodařilo. Jak se jmenuješ?“

„Mrakoplaš.“

Čtvrtečka se nad tím zamyslel. „To mi vůbec nic neříká,“ zavrtěl nakonec hlavou. „V démonologii je nějaký Mrakoděs a taky Hrůzomrak. Ale ti mají víc křídel než ty. Už můžeš ven. Musím ale říct, že se mi ta materializace podařila dokonale. Při pohledu na tebe by nikoho nenapadlo, že jsi odporná obluda. Většina démonů, kteří na sebe chtějí vzít lidskou podobu, se zjevuje v podobě šlechticů, králů nebo princů. Ale ta tvoje podoba mága se šaty prožranými od molů, to je dokonalé. Téměř jsi oklamal i mě. Je to škoda, že nedokážeš ani jednu z těch věcí.“

„Nevím, proč chceš žít věčně,“ prohlásil Mrakoplaš, který se rozhodl, že za slova ‚od molů prožraný‘ jeho věznitel zaplatí, jen co se k tomu naskytne příležitost. „Jo, být znovu mladý, tomu bych rozuměl.“

„Pch. Být mladý, to je pěkná otrava,“ odpověděl Čtvrtečka a vzápětí mu zděšeně vyletěla ruka k ústům.

Mrakoplaš se nahnul kupředu.

Asi tak padesát let. To bylo to, co mu na zaklínači chybělo.

„Ty máš falešné vousy!“ prohlásil. „Kolik je ti vlastně let?“

„Osmdesát sedm!“ zakrákoral Čtvrtečka.

„Vidím tu gumičku, která ti je přidržuje!“

„Sedmdesát osm, čestně! Vari!“

„Vždyť ty jsi malej kluk!“

Erik se pyšně narovnal. „To tedy nejsem!“ odsekl. „Už mi bude čtrnáct!“

„Áá-ha!“

Chlapec proti Mrakoplašovi zamával mečem. „Ale na tom vůbec nezáleží!“ vykřikl. „U démonologů na stáří nezáleží, ale ty jsi pořád můj démon a musíš mě poslouchat!“

Eriku!?“ ozval se jakýsi hlas odněkud zdola.

Erikova tvář zbělela jako křída.

„Ano, mami?“ vykřikl s očima upřenýma na Mrakoplaše. Jeho rty vytvořily slova: neříkej nic, prosím.

„Co to tam nahoře děláš za kravál?“

„To nic, mami.“

„Tak pojď dolů a běž si umýt ruce. Máš na stole snídani!“

„Dobře, mami.“ Podíval se přihlouple na Mrakoplaše. „To je moje máma.“

„Ta má tedy hlas, co?“ prohlásil Mrakoplaš.

„Měl bych — měl bych raději jít,“ řekl Erik. „Ty budeš muset samozřejmě zůstat tady.“

V tom okamžiku ho napadlo, že taková řeč jeho autoritě pravděpodobně neprospívá. Máchl proto znovu mečem. „Teď slyš!“ zacitoval. „Přikazuji ti setrvat v prostorách této místnosti!“

„No jo. Dobrá,“ přikývl Mrakoplaš a prohlížel si okna.

„Slibuješ? Jinak tě musím poslat do hlubin, kam patříš!“

„Tak o to tedy vůbec nestojím,“ odfrkl si Mrakoplaš. „Klidně si běž a o mě neměj strach.“

„Meč a ostatní věci nechám tady,“ pokračoval Erik a začal ze sebe stahovat vousy a několik hadříků. Před Mrakoplašem nakonec stál štíhlý, tmavovlasý mladík, jehož tvář by vypadala mnohem lépe, kdyby nekvetla četnými pupínky akné. „Jestli se jich dotkneš, stanou se strašlivé věci.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.

Když osaměl, obešel stojánek a podíval se na knihu, která na něm ležela. Název, provedený pokroucenými, rudě zářícími písmeny, praviclass="underline" Mallificrum Sumpta Diabolicite Occularis Singularis — Kniha svrchované kontroly. O té knize věděl. Někde v univerzitní knihovně byla její kopie, i když mágové se něčím takovým málokdy unavovali.

Mohlo se to zdát divné, protože pokud existuje nějaká věc, za kterou by mág vyměnil i vlastní matku, je to moc. Ale tak divné to na druhé straně zase nebylo, protože každý mág, dost chytrý na to, aby přežil prvních pět minut, byl současně dost chytrý, aby si uvědomil, že veškerá síla obsažená v démonologii se ukrývá právě v démonech. A používat démony k dosažení vlastních cílů bylo totéž jako pokoušet se chřestýšem utlouci k smrti myš.

Dokonce i mágové si o démonolozích mysleli, že je to divná sebranka. Bývali to většinou bledí, neustále podezřívaví muži, kteří prováděli velmi složité obřady v zatemnělých místnostech, a když vám podali ruku, měli jste pocit, že vám podali chcíplou žábu. Žádný mág, který měl alespoň špetku sebeúcty, by si s říší démonů nic nezačal. Každý věděl, že tak velkým společenstvím cvoků, jaké představovali jeho obyvatelé, by se daly v případě potřeby okovat boty pěkně velké armádě.

Jen tak pro všechny případy si zblízka prohlédl kostru. Nezdálo se, že by se chystala těžit ze situace.

„Patřila tentononc, jeho dědečkovi,“ ozval se mu za zády skřehotavý hlas.

„To je trochu nezvyklý vztah k příbuznému,“ podivil se Mrakoplaš.

„Oh, ne osobně. Koupil ji někde v obchodě. Dědeček. Měli tam tentononc, jo, názorrné pomůcky prro ty, tentononc…“

„No, teď už těch názorů v žádném případě moc nemá,“ odpověděl Mrakoplaš, ale najednou znehybněl a vypadal tiše a zamyšleně.

„Ehm,“ řekl potom, aniž pohnul hlavou, „mohl bych vědět, s čím přesně to vlastně mluvím?“

„Já jsem to, tentononc… Mám to na jazyku. Začíná to na P.“

Mrakoplaš se pomalu otočil.

„Ty jsi papoušek?“

„Jo, to je ono.“

Mrakoplaš se pozorně zadíval na tu věc, kterou podle něj někdo přitloukl na bidýlko. Měla jedno oko, které se lesklo jako rubín. Zbytek těla byl vlastně jen růžová a zarudlá kůže, z níž trčely zbytky opelichaného peří, takže celkově pták vypadal jako kartáč na vlasy, který někdo omylem zapomněl v zapnuté troubě. Poskakoval poněkud zadýchaně na bidýlku, až nakonec ztratil rovnováhu a zůstal na něm viset hlavou dolů.

„Myslel jsem si, že jsi vycpanej,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.

„Až po tobě, mágu.“

Mrakoplaš odpověď ignoroval a přešel opatrně k oknu. Bylo malé, ale zato vyhlíželo na mírně skloněnou střechu. A tam venku kolotal opravdový život, skutečné nebe, skutečné domy, ulice, lidé… Natáhl se, aby okno otevřel — do ruky ho zasáhl praskavý výboj a uzemnil se mu přímo v malém mozku.

Seděl na zemi a foukal si na prsty.

„Řekl jsem ti to,“ oznamoval mu papoušek a stále ještě zavěšený hlavou dolů a rozhoupal sem a tam. „Takže nemůžeš to, tentononc. Drrží tě rrovnou za ty, tentononc.“

„Ale to by mělo zabírat jenom na démony!“

„Ah,“ pokýval hlavou papoušek, který se mezitím stačil rozhoupat natolik, že se mu podařilo vyšvihnout zpět do vztyčené polohy a tam se ustálit díky horečnatému pleskání tím, co kdysi bývala křídla. „Tak to ale bývá, ne? Když vejdeš dveřmi s nápisem,tentononc’, tak s tebou budou jednat jako s tentononc, ne? S démonem. To je tvrrdé, co?“

„Ale ty víš, že nejsem démon, ale mág, co?“

Papoušek zakrákoral. „Já je totiž viděl, kámo. Ty prravý tentononc. Někteří z těch, co jsme tady měli, by tě přinutili vyhodit celej oběd. Obrrovský, šupinatý a smrrdutý tentononc. Trvalo kolik tejdnů, než jsme oškrrabali ze zdí saze,“ dodal opelichanec spokojeným hlasem.