Pak seděl, pozoroval obrazy běžící v zrcadle a nepřítomně si pohrával s drobnostmi, které měl na stole, aby si uklidnil zjitřené nervy.
Měl těch věcí na stole pěknou řádku — bloky s magnety na kancelářské sponky, držátka na odkládání per a tužek, malé kalendáříky, které se vždycky hodí, neobyčejně komické figurky s hesly typu „Boss jsi ty!“ a taky malé pochromované kuličky pověšené na závěsech těsně vedle sebe a různé kruhy a spirály poháněné skrytou pružinou nebo vyvážené natolik, že se po určitý čas kývaly ve zdánlivě věčném pohybu. Každý, kdo se podíval na ten psací stůl, ztratil i tu poslední pochybnost o tom, že je v pekle.
„Tak takhle tedy,“ prohlásil lord Astfgl a rozkýval ťuknutím pařátu malé kuličky.
Nevzpomínal si na žádného démona jménem Mrakoplaš. Na druhé straně, těch mizerných oblud tady byly celé miliony, hemžily se všude kolem bez cíle a řádu a on ještě neměl čas udělat v tom pořádek a vyházet ty nepotřebné. Ale démon to být musel.
Ontenego byl pyšný starý hlupák, jeden ze starších démonů, který se usmíval, vzdoroval mu a ne vždy tak docela poslouchal. Bylo to tím, že král tvrdě pracoval celé tisíciletí, aby se dostal od neohrabaných začátků až na místo kde byl teď. Skoro by věřil, že mu to ten starý ďábel udělal naschvál, aby ho zesměšnil.
No, vyřídí si to s ním později. Pošle mu interní vzkaz nebo něco takového. Teď už je příliš pozdě něco s tím udělat. Bude se na to muset podívat osobně. Erik Čtvrtečka představoval příliš dobrou vyhlídku, než aby se promarnila. Když dostane Erika Čtvrtečku, tak bohy opravdu pěkně nadzvedne.
Bohové. Jak on nenáviděl bohy! Nenáviděl bohy snad ještě víc než tu starou gardu démonů, ke kterým patřili právě takoví jako Ontenego. Nenáviděl bohy dokonce i víc než lidské plemeno! Minulý týden uspořádal malé soaré, přípravě věnoval veškerou péči, promysle každou podrobnost, chtěl ukázat, že je připraven zapomenout na všechno, co bylo, spolupracovat s nimi na novém, lepším a mnohem výkonnějším vesmíru. Nazval tu schůzku „Poznejme se navzájem!“ Byly tam jednohubky a koktajlové párečky a cokoliv, na co si jen vzpomenete; dělal prostě všechno pro to, aby večírek dopadl co nejlépe.
Ani se neodvažovali odpovědět mu na pozvání. A to na ně dal napsat speciální žádost o laskavou odpověď.
„Démone?“
Erik opatrně nahlédl dveřmi.
„Jak vypadáš?“
„Dost mizerně,“ odpověděl Mrakoplaš.
„Přinesl jsem ti něco k jídlu. Jíš, nebo ne?“
Mrakoplaš to zkusil. Erik mu podal misku ovesných vloček, sušeného ovoce a ořechů. Ani proti jedinému z těch pamlsků Mrakoplaš nic neměl. Jenže co se jeho týkalo, bylo to, jako by s těmi věcmi někdo během přípravy provedl totéž, co by provedl milionový násobek zemské přitažlivost s neutronovou hvězdou. Měl prostě pocit, že kdyby se člověk delší dobu živil podobnými věcmi a pak díky tomu zemřel, nemuseli by ho pohřbívat. Stačilo by ho upustit na místo, kde by byla dostatečně nakypřená zem.
Podařilo se mu polknout malou hrst výživné směsi. Na tom nebylo nic těžkého. Umění spočívalo v tom, zabránit jí, aby se nevracela stejnou cestou.
„Výborné,“ dusil se. Papoušek dokonale napodobil zvuky, jaké vydává člověk, kterému je špatně od žaludku.
„Rozhodl jsem se, že tě nechám jít,“ řekl Erik. „Je zbytečné, abych tě tady zdržoval, co?“
„Naprosto.“
„Takže ty nemáš vůbec žádnou kouzelnou moc?“
„Je mi líto. To se ti prostě nepovedlo.“
„No, na démona vážně ani moc nevypadáš, když tak o tom přemýšlím,“ pokývl Erik hlavou.
„To oni nikdy. Nikdy ale těm tentononc nesmíš věřit,“ krákoral papoušek. Znovu ztratil rovnováhu. „Poly chce suchárrek,“ dodal zmateně hlavou dolů.
Mrakoplaš se k němu popuzeně otočil. „Ty se do toho nepleť, zobáku!“
Za nimi se ozval zvuk, jako by se sám vesmír chystal odkašlat si. Magická znamení kolem oktagramu se na krátký okamžik jasně rozzářila, zaleskla se na špinavé podlaze v ostrých linkách a z prázdného vzduchu nad kruhem něco vypadlo a těžce přistálo na podlaze.
Byla to obrovská, železem okovaná truhlice. Dopadla přímo na oblé víko. Vzápětí se začala divoce kývat sem a tam, ze dna vystrčila stovky malých růžových nožiček a s viditelnou námahou se nakonec obrátila dnem dolů.
Pak si začala prohlížet Mrakoplaše s Erikem. Bylo to poněkud znepokojující, protože na ně upřeně zírala, a přitom neměla oči, kterými by to dělala.
První se vzpamatoval Erik. Uchopil doma vyrobený magický meč a zamával jím sem a tam.
„Takže ty jsi démon!“ řekl. „A já ti skoro uvěřil, když jsi mi tvrdil, že nejsi!“
„Hííí!“ přisadil si papoušek.
„Ale to je jenom mý Zavazadlo,“ vysvětloval Mrakoplaš zoufale. „Je to takové… no, prostě to jde za mnou, ať se hnu, na tom není nic ďábelského… hm.“ zaváhal. „Rozhodně ne moc,“ dodal poněkud nepřesvědčivě.
„Vari!“
„Ach jo, už zas?“
Chlapec se podíval do otevřené knihy. „Mé předchozí rozkazy platí,“ prohlásil pevně. „Nejkrásnější ženu, která kdy na světě žila, být pánem všech království světa a věčný život. Dej se do toho.“
Mrakoplaš stál, neschopen pohybu.
„Poslyš, to si vážně myslíš, že prostě jen takhle lusknu prsty a —“
Udělal se obláček dýmu.
Mrakoplaš vrhl na své prsty dlouhý, nevěřící a mírně vyděšený pohled, zhruba takový, jakým by člověk obdaroval starou pušku, kterou měl celé roky pověšenou na stěně a která najednou zničehonic spustila a prostřelila kočku.
„V životě nic takového neudělaly,“ zavrtěl pak hlavou.
Podíval se dolů.
„Aaaah!“ vydralo se mu ze rtů a rychle zavřel oči.
Svět v temnotě za jeho víčky byl mnohem příjemnější. Když zaklepal špičkou nohy, dokázal sám sebe přesvědčit, že všechny naléhavé signály jeho ostatních smyslů, které mu tvrdí, že visí zavěšený v prázdnotě, celé tisíce kilometrů nad Zeměplochou, jsou jen zlý sen, z nějž se určitě brzo probudí. Tu poslední myšlenku ale rychle zapudil. Jestliže opravdu spí, pak by dal přednost tomu, aby to tak zůstalo. Ve snech umíte létat. Kdyby se náhodou vzbudil, byl by to dlouhý pád.
Možná jsem umřel a opravdu se ze mě stal démon, napadla ho.
To byla zajímavá myšlenka.
Opatrně otevřel oči.
„No né!“ prohlásil Erik a oči se mu rozzářily. „A to všechno si může vzít?“
Chlapec stál v té samé pozici, v jaké ho Mrakoplaš naposled viděl v pokojíku. Stejně tak Zavazadlo. A k Mrakoplašově nespokojenosti i papoušek. Ten neklidně poposedával v prázdném vzduchu a s podezřením pozoroval kosmické panoráma, které se pod nimi rozkládalo.
Možná že byla Zeměplocha navržena k tomu, aby se na ni pohlíželo z vesmíru. Ale určitě ne k tomu, pomyslel si Mrakoplaš s upřímným přesvědčením, aby se na ní žilo. Musel však přiznat, že takhle, z výšky, dělala skvělý dojem.
Na vzdálenějším okraji se právě chystalo vyjít slunce a lemovalo svou zlatorůžovou září skoro polovinu Zeměplochy. Na temnou Zeměplochu se právě chystalo vstoupit jasné a pomalé ráno.
Pod kotoučem pomalu a namáhavě kráčela Velká A’Tuin, želva světa, která nesla na svých zádech váhu Stvoření. Na jejím — nebo jeho? Ta záležitost nikdy nebyla uspokojivě rozřešena — krunýři stály čtyři sloni a ti podpírali vlastní Plochu.