Možná že existovaly lepší způsoby, jak vybudovat svět. Mohli jste začít s koulí tekutého železa a místo izolace ji obalit několika vrstvami různého kamene. Podobala by se vlastně velkému bonbonu s polotekutou náplní. Měli byste velmi efektivní planetu, ale zdaleka by nevypadala tak překrásně. A kromě toho, ze spodní strany by vám všechno padalo.
„Krrása nesmírrná,“ zaskřehotal papoušek. „Poly chce kontinent.“
„Je tak veliká!“ vydechl Erik.
„Jo,“ přitakal Mrakoplaš mdle.
Cítil, že se od něj něco čeká.
„Tak ji nerozbij,“ dodal.
Měl strašlivé pochybnosti o všem, co se kolem něho dělo. Pokud by tedy uznal, že je démon — a v poslední době se mu toho přihodilo tolik, že byl ochoten připustit dokonce i to, že zemřel[8], a v tom zmatku si toho nevšiml —, stále ještě nechápal, jak by mohl rozdávat říše a další královské dary. Byl si jistý, že to všechno někomu patří a že by se příslušným majitelům jeho počínání jistě nelíbilo.
Kromě toho si byl jistý, že démon by měl mít v ruce nějaký písemný doklad.
„Myslím, že se za to budeš muset podepsat,“ řekl. „Krví.“
„Čí?“ zeptal se Erik.
„Tvou vlastní — nejspíš,“ prohlásil Mrakoplaš. „Ale možná že by stačila i ptačí,“ dodal a vrhl krvežíznivý pohled na papouška, který zavrčel a otočil se k němu zády.
„A můžu si to nejdřív vyzkoušet?“
„Cože?“
„No, představ si, že to nebude fungovat. Nepodepíšu nic, dokud neuvidím, že to funguje.“
Mrakoplaš se na hocha pátravě podíval. Pak se podíval na pestré panoráma světových království, které se pod nimi rozkládalo. Tak by mě zajímalo, jestli jsem byl v jeho věku tady takový. A zrovna tak by mě zajímalo, jak jsem to vůbec přežil?
„To je svět,“ začal trpělivě. „Samozřejmě, že to bude, u všech ďáblů, fungovat. Chtěl jsem říct — podívej se na to. Hurikány, posun světadílů, koloběh vody — všechno to tam máš. Takový svět ti vydrží na celý život. Když ho budeš šetřit.“
Erik svět prozkoumal kritickým pohledem. Na tváři měl výraz člověka, který ví, že ty nejlepší dárky, jež v životě dostal, fungovaly na něco podobného dvěma plochým bateriím a elektroobchody že byly otevřeny až po dovolené a inventuře.
„A kde je hold?“ řekl nakonec vzdorovitě.
„Kde je co?“ nechápal Mrakoplaš.
„Kde jsou králové světa?“ podíval se na něj Erik s pohrdavým výrazem. „Měli by mi složit hold.“
„Jak vidím, tak jsi dělal domácí úkoly, co?“ prohlásil Mrakoplaš jízlivě. „Jenom hold? Nechceš taky měsíc, když už jsme tady nahoře? Výjimečná týdenní nabídka, ke každému ovládnutému světu jedna oběžnice zdarma, co?“
„Jsou tam nějaké užitkové minerály?“
„Cože?“
Erik si povzdechl jako člověk, jehož trpělivost je podrobena těžké zkoušce.
„Minerály,“ opakoval.
„Rudy. Mateční žíly? Mám dojem, že kluk tvého věku by neměl myslet na takové —“
„Mám na mysli kovy, uhlí a takové věci. Jestli je to jenom kupa bezcenného kamení, není mi k ničemu.“
Mrakoplaš se znovu podíval dolů. Nad vzdálený okraj Plochy teď pomalu vystupoval malý zeměplošský měsíček a rozléval bledou záři po nepravidelných obrysech země a oceánu.
„No, já nevím. Vypadá moc hezky,“ pokusil se. „Podívej, teď je noc. Možná že by ti všichni mohli vzdát hold až ráno?“
„Chci nějaký hold hned!“
„Hned jsem si to myslel.“
Mrakoplaš si opatrně prohlédl prsty. Nikdy nijak zvlášť luskat neuměl.
Zkusil to znovu.
Když opět otevřel oči, stál po kolena v bahně.
Jeden z největších Mrakoplašových talentů spočíval v umění utéci, a ten ještě během let rozvinul ve skutečně dokonalou vědu. Nezáleželo na tom, jestli prcháte od, nebo k, pokud skutečně a ze všech si pádíte. Ten běh, to bylo to, co se počítá. Běžím, tedy jsem, přesněji řečeno běžím, tedy s trochou štěstí budu.
Měl však také jisté zkušenosti v oboru jazyků a praktického zeměpisu. Uměl vykřiknout „pomoc!“ ve čtrnácti různých jazycích a žadonit o smilování v dalších dvanácti. Prošel mnoho zeměplošských zemí, některé z nich ovšem dosti rychle, a během těch dlouhých, nádherných, nudných hodin, kdy pracoval v univerzitní knihovně, si krátil čas čtením o všech těch exotických a vzdálených místech, která nikdy nenavštívil. Dobře si pamatoval, jak si tenkrát pokaždé vydechl úlevou, když si uvědomil, že je ani nikdy nebude muset navštívit.
A bác ho, byl tady.
Kolem něj se prostírala džungle. Nebyla to ta přívětivá vzdušná džungle, ve které se volně prohánějí hrdinové ve slipech z leopardí kůže, ale skutečná temná džungle, džungle, která se tyčila kolem jako neprostupná zelená stěna, ostnatá a trnitá, džungle, kde si každý ze zástupců flóry vyhrnul kůru a pustil se do vážného pokusu přerůst veškerou konkurenci. Zem skoro nebyla zem, ale vrstva mrtvých rostlin na poloviční cestě ke kompostu. Voda kapala z listu na list, hmyz bzučel ve vlhkostí nasyceném vzduchu plném spor a všude kolem vládlo strašlivé ticho, vyluzované naplno běžícími motory fotosyntézy. Každý jódlující hrdina, který by se pokusil proskotačit na liánách tímhle pralesem, by udělal lépe, kdyby raději skočil do mlýnku na ovoce.
„Jak to děláš?“ zeptal se Erik.
„No, je to prostě takový grif,“ odpověděl mu Mrakoplaš.
Erik podrobil okolní divy přírody detailnímu a nesouhlasnému průzkumu.
„Nevypadá to jako království,“ stěžoval si. „Řekl jsi, že navštívíme království. Tomuhle ty říkáš království?“
„Je to pravděpodobně dešťový prales Klače,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „Ten je plný různých království.“
„Máš na mysli tajemné a pradávné rasy amazonských princezen, které podrobují všechny zajatce mužského pohlaví podivným a vyčerpávajícím oplodňujícím obřadům?“ nadhodil Erik, jehož brýle se v té chvíli zamžily.
„Ha, ha, ha,“ odpověděl s kamennou tváří Mrakoplaš. „To dítě má neuvěřitelnou představivost.“
„Tentononc, tentononc, tentononc!“ zaječel papoušek.
„Četl jsem o nich,“ řekl Erik a opatrně nahlížel do okolní zeleně. „Jenže je jasné, že mi patří i jejich království.“ Potom se zahleděl do jakéhosi vlastního vnitřního světa. „No tohle!“ zvolal hladově.
„Já bych se na tvém místě soustředil na hold,“ upozorňoval ho Mrakoplaš, který pomalu vykročil po něčem, co vypadalo jako zanedbaná stezka.
Pestrobarevné květy na nedalekém stromě se pomalu obrátily, aby je mohly pozorovat.
V džunglích centrálního Klače samozřejmě žijí tajemné kmeny amazonek, které loví mužské průzkumníky jen proto, aby vykonávali specificky mužské povinnosti. Ti muži jsou pokusné, zneužité a nešťastné oběti, které dlouho nepřežijí.[9]
Existují také náhorní plošiny, kde si hrají obludní plazi z časů dávno minulých, právě tak jako nedohledná sloní pohřebiště, ztracené diamantové doly a podivné zříceniny zdobené hieroglyfy, které naženou strach i tomu nejodvážnějšímu srdci. Na každé mapě podobné oblasti sotva zbývá místo, kam by se zakreslily stromy.
8
Pozn. autora: Mrakoplašovi kdysi někdo řekl, že zemřít je skoro totéž jako přejít do vedlejší místnosti. Rozdíl je hlavně v tom, že když tam vykřiknete „kde mám čisté ponožky?“, nikdo vám neodpoví.
9
Pozn. autora: Je to způsobeno tím, že oprava zásuvek, vynášení odpadků, úklid knihoven, zjišťování toho, co haraší ve vikýři, a sekání trávníků nakonec vyčerpá i ty nejsilnější povahy.