Fantastika‘80
Antologie polské sci-fi
Maciej Kuczyński
Exodus
Šéf si nechal narůst vousy, a hned je mu o dvě stě let víc. Dohromady vypadá asi tak na šest set. Za chvíli se vykašleme na holení i my. Určitě to vůbec nezaregistruje…
Rozhodně nechci pomlouvat svého vlastního Šéfa — to by bylo namířeno i proti mně. jsme přece jedna posádka jednoho stroje. Ale brzy už to vážně nevydržím. Jak dlouho může člověk tajit, co si doopravdy myslí?
Ta naše stará rachotina už sotva drží pohromadě. Od začátku jsem měl ty nejhorší předtuchy. Ještě ke všemu smrdí. Tentokrát to teda pěkně přehnali. Kdo to jaktěživ viděl vozit s sebou zoologickou zahradu? A když už, tak ty potvory mohli poslat bez lidské posádky. Teď už nepomáhá ani speciální dezinfekce.
Smrad je smrad, ale když říkám, že tu něco smrdí, tak to znamená něco víc, než co se dá zachytit nosem… Jsem proti smíšeným posádkám. Mne se ovšem na názor nikdo neptal a člověk často radši drží hubu.
Ale ta Soustava! Soustava jako každá jiná — centrální hvězda a kolem ní šest nebo sedm studených planet. Je to náš objev. Všichni tvrdí, že to udělá senzaci. Možná že mají pravdu.
Pokud se ovšem vrátíme. Namouduši, nic dobrého se tady neděje. Nejsem si ostatně tak jist. zda ještě vím. co je dobré a co špatné. Jen tak mimochodem: naše Bioložka má fantastické nohy. Ještě štěstí, že Pilot odedávna leze jen za tou blondýnou Radistkou.
Letíme velkou rychlostí. Navigátor tvrdí, že proletíme středem té Soustavy a potom se vrátíme domů. Ale já jsem přece člověk sebekritický a dobře vím. že s takovým Mechanikem, jako jsem já, nemůže výprava dobře skončit. Budu se asi přece jen muset víc zajímat o to. co se děje v raketě a přilehlém okolí. Jenže poslední dobou tyhlety věci nezajímají ani Šéfa, fakt!
Ksakru! Přísahám, že takový zápach nemůže nikdo dlouho vydržet! Proč musím čistit ty klece zrovna já? Ptáci, ti ještě ujdou, jsou to přece jen delikátní stvoření, ale tygrům je všechno putna.
No ano! Odedneška chodím se zavřenýma očima. Navigátor a Lékařka! Tak přece! Opakuju, že tohleto nemůže dobře skončit.
Pohovořil jsem si s kolegyní Bioložkou. Ale ne. nic takového! Odtáhla mě stranou, aby mi něco důvěrně pošeptala. Mám dojem, že jsem kromě toho… ehm. vzbudil její zájem. Ale o to nejde. Tvrdí, že poslední dobou bývá Šéf nějak nesvůj, jakoby omámený, a že se chvílemi pohybuje, jako by se mu točila hlava. Polyká něco? Na to je hloupé se ptát.
Budu daleko klidnější, až už poletíme nazpátek. Mám toho smejčení po všech možných koutech vesmíru tak zrovna po krk. Stejně bude celý ten objev na nic, protože pochybuju, že by kolegyně Astronomka nebo kolega Navigátor tenhle flek ještě někdy našli. Ona celé dny nespouští pohled ze starého a on zas leze za Lékařkou jako pejsek.
Andělé nebeští, co se v téhle mašině děje! Jako kdyby tu žádné předpisy neexistovaly! O takovémhle mezihvězdném cestování jsem se teda nikdy neučil. Bude z toho ještě pěkný malér. Učebnici psychologie letu jsem dal sežrat koze. Sežrala i tvrdé desky, potvora.
Malér je v tom. že starý je pořád veselejší. Prozpěvuje si, kdekoho poplácává po zádech. Tak fajn! Jen ať se prochází, mně to teda vůbec nevadí. Aspoň si nevšiml, že jsem se vykašlal na pravidelnou prohlídku motorů…
Nemůžu říct. že bych lezl z lodi ven zrovna s nadšením. Pod tebou díra, nad tebou díra, bylo by blbé loď ztratit. Takže lezu ven co nejmíň. Stejně nám dohromady nic nehrozí, dokud motory nepracují.
Je to opravdu moc fajn holka. Škoda že dělá biologii, a ne něco technického. Jenže jakýpak já mám tady výběr? Myslím, že si přece jen nějak porozumíme. Bože, co se to se mnou děje, s námi všemi? Jestli se to provalí na základnu, nikdo z nás už nikam nepoletí.
Ale jak by se to tam mohlo provalit?
Já už vím všecko, i když předstírám jak můžu, že nevím nic. Starý pije C2H5OH. Udělal si v laboratoři skleněný přístroječek, a co z něho vykape. to sbírá do odlivky. No prosím, když ho to rozveseluje… Jak se taky na stará kolena může člověk stát vynálezcem… Ale ať nikomu nic nevyčítá, když se něco neudělá.
Popravdě řečeno, nikdo už nedělá vůbec nic. Brzy začnu realizovat své někdejší plány. Nouzovým výstupem budu pouštět ven jedno zvíře po druhém. Bude tu čistší vzduch, a mně nikdo nic nedokáže. To by mě museli přistihnout při činu.
Nedělal jsem si vůbec žádné starosti, když Šéf vydal rozkaz k návratu. Poprvé po dlouhé době jsme si sedli do křesel. Pilot začal kontrolovat přístroje a podle předpisů četl směrnice nahlas. Starému to naštěstí taky šlo na nervy a dal motory zapnout bez zbytečných keců.
Byla to sice důležitá chvíle, ale nic se nesmí přehánět. Bylo konečně jasné, že jednou se otočíme nazpátek. A tak jsem se díval, jak pokládá obě ruce na páky. Naskočil první motor, pak druhý, třetí. Všechno probíhalo normálně. Ta stará škatule se třásla jako v horečce a já už myslel, že se nic nestane, když vtom…
Vybuchl čtvrtý motor na zádi, čertví proč. Tak moc by se bylo nestalo, kdyby se byly přitom neutrhly řídicí páky. Hned jsme to poznali, protože se ta naše pitomá plechárna začala točit jako káča.
Ani Pilot, ani Šéf. ani Navigátor zřejmě neměli zcela čisté svědomí, protože zvedli oči dost neochotně. Tak fajn — řekl jsem si — protože je to přece moje vina, to je bez debaty. Nevzmohl jsem se totiž ani na jedinou kontrolní prohlídku.
Zpočátku to s námi ani tak moc neházelo. Každý tahal za páky a mačkal knoflíky, na které zrovna dosáhl. Pojistky bohužel nefungovaly. Mám dojem, že starý potřeboval nějaké součástky pro ten svůj aparátek a vyšrouboval vakuovou trubici.
Motory teď nechtěly zhasnout a roztáčely se na pořád větší obrátky. Asi se nedaly vypnout.
Ne asi, ale docela určitě. Zrychlení skákalo jako míček, zatlačovalo nás do křesel, taktak jsme se drželi při vědomí.
Starému ruply nervy a začal zpívat žalmy. Těžko mu to mít za zlé, co taky mohl dělat jiného? Já jsem zatínal zuby, jak se mi zvedal žaludek. Utěšovala mě jedině naděje, že zvířata v kleci tohleto nevydrží.
Ženské byly bledé, my taky popravdě řečeno, ale nikdo si jaksi nepřipouštěl myšlenku, že bychom mohli zahynout. Starý se odmlčel, když si uvědomil, že není dost vhodné zpívat žalmy v pololeže.
Mně bylo jasné, že asi tak za čtvrt hodiny bude konec, protože dojde palivo. Litoval jsem jen, že nevidím raketu zvenčí, protože tryskový plamen musel být dlouhý jako ocas komety, a to se stává zřídkakdy.
Zato jsme neodtrhávali pohled od obrazovky. Televizory nějakým zázrakem fungovaly. Bylo vidět kus nebe kolem rakety. Letěla po nějaké bláznivé spirále, vracela se, pikovala a spalinový pruh byl smotaný jako klubko nití.
No a jak jsem předpokládal, všechno najednou ustalo. Palivo došlo a mašina přestala ocasem zametat vesmír. Letěla teď rovně jako podle lineálu a my už jsme si dokonce mohli odepnout bezpečnostní pásy. Jo. ještě jeden otřes jsme zažili — utrhl se totiž celý motorový sektor, div mi to nevyrazilo zuby. Přece jen tam bylo pod tlakem něco. co být nemělo. Teď už by se nedalo nic dělat, ani kdybychom palivo měli.
Starý se ze všeho nejdřív rozběhl do laboratoře. Zřejmě se tam nepomlátilo všechno, protože se vrátil v docela dobré náladě a řekl, že žalmy pomohly.
Poprvé jsem s láskou pomyslel na náš zvěřinec a dokonce jsem byl rád, že ho na lodi máme. Když už je nám souzeno kroužit bůhvíjak dlouho v prázdnotě, budeme muset něco jíst…