Obraz hasne. Vkládám do ampexu třetí kazetu, poslední.
Tu, kterou mi poslal William Macaulay. Přítel se na mé bezradně usmívá z obrazovky a tře si bradu.
„Ta tragédie mnou otřásla.“ konstatuje rozrušeně. „Zpráva Herpa Fingera staví admiralitu do jednoznačné situace, a jednání posádky Potestasu, lidí, jak mi logika napovídá, z celých Sil tenkrát na tu výpravu nejlíp disponovaných a připravených, bylo — ohleduplně řečeno — podivné. Příčina jejich smrti je jasná — kyanovodík. Při té koncentraci je zabil během čtyř pěti minut. Mrtvoly, které ležely přes deset let v suchém, vzdušném a teplém prostředí čili takovém, které brzdí vývoj hniloboplodných baktérií a působení enzymů vlastního organismu, velmi rychle pozbyly vody a nakonec se zmumifíkovaly. Na to nemusí být člověk expert, aby tohle konstatoval. Jinak vypadá problém, jak zjistit fakty, k nimž došlo před tímto tragickým neštěstím, zejména těsně před přistáním Potestasu na Oválu. Neustále mi vrtá hlavou otázka, co způsobilo, že posádka té lodi považovala Ovál za Zemi…
Seznámil jsem se s údaji, které shromáždily automaty Rapidu. Ovál je planeta skutečně nesmírně podobná Zemi. Obě mají stejnou oběžnou rychlost, rovníkový průměr, excentr, hmotnost, průměrnou hustotu, gravitaci, albedo. Dokonce jsou si podobné i jejich Měsíce. Z fotografií, které pořídil Rapid, však vyplývá, že planeta Ovál, viděná z oběžné dráhy, se liší od Země tak značně, že by rozdíl vidělo i malé dítě. A přesto ty rozdíly nebral na vědomí ani jeden člen posádky Potestasu. Jejich přesvědčení, že mají před sebou Zemi, bylo tak silné, že podcenili poplašný nedostatek jakéhokoli rádiového zdroje. A dokonce tento názor nezměnili do poslední chvíle.
Položil jsem mapu pořízenou Fingerem na plán kosmodromu Emit-First. Na mapce jsou označeny body. kde Finger našel těla členů posádky, a také poloha Potestasu a Starflash-Reconu. Když jsem oba kartometrické dokumenty porovnával, zjistil jsem. že tělo kapitána leželo na místě, kde je vstup do kontrolní věže na Emit-Firstu, a biologovo tělo na čáře, spojující základ rakety s jeho bydlištěm, nepříliš vzdáleném od kosmodromu. Pokud jde o Starflash-Recon, stál na kraji přistávací plochy, jak kapitán rozkázal.
Hromadnou halucinaci vylučuji. Musím předpokládat, že když se ti lidé dívali na Ovál a blížili se k němu. skutečně viděli Zemi a kosmodrom Emit-First, přesněji řečeno — viděli fatu morgánu. Fatu morgánu o úžasných rozměrech, fatu morgánu velikosti celé planety. Tato hypotéza může vypadat nesmyslně, neboť o jevech tohoto typu není v současné vědě nic známo. Jev kosmické faty morgány mohl, jak se domnívám, vzniknout dík podobnosti Oválu Zemi. Je přece značná, týká se nejen rozměru, tvaru, hmotnosti et cetera, nýbrž i magnetosfěry a aurosféry. K té aurosféře bych ještě rád něco podotkl.
Víme, že každá dokonalá forma má svou auru, to se týká i Země a planet soustavy Giantfour. Za normálních podmínek není aura viditelná lidskými smysly — stejně tak jako rádiové vlny — ale za určitých okolností se viditelnou stává. Zas můžeme použít analogie s rádiovými vlnami, zejména těmi používanými v televizi. K takovým okolnostem dochází působením ektoplazmatického záření. Vzpomínám si na následující pokus: Do zatemněné experimentální komory jsme mezi generátor ektoplazmatických paprsků a holou zeď postavili pelargónii. Když jsme zapnuli generátor, objevil se několik milimetrů před stěnou přesný trojrozměrný obraz té rostliny. Kdybychom takový pokus, jenže v kosmickém měřítku, provedli nikoli s pelargónii, nýbrž se Zemí. pak by zemskou aurou modulovaný proud ektoplazmy. narazivší na vhodnou ‚stěnu‘ která má svou vlastní auru, promítl na tuto stěnu detailní obraz našeho glóbu.
Prohledal jsem archívy Satelitní observatoře a našel tam zajímavou informaci. Před několika desítkami let byla naše Země po devět dnů v oblasti ektoplazmatického záření. Vypočítal jsem, že to záření dorazilo do soustavy Giantfour právě v tu dobu. kdy tam doletěl Potestas. Víc ti říct neumím,“ usmívá se William Macaulay z obrazovky. „Jsem vědec a nechci se zesměšnit tím. že bych z toho vyvodil příliš dalekosáhlé závěry.“
Usmívám se i já. Vyndávám z ampexu pásek, který nahrál můj přítel, a kladu ho vedle obou předchozích. Na potvrzení Macaulayovy hypotézy si ještě budeme muset počkat. Vědci prozatím mlčí, mlčí i odborníci z Royal Cosmos Force. A zas musíme přenechat pole fantastům.
Ryszard Głowacki
Intervence
1
„Rogere…“
„Co, drahá?“
„Víš, ani jsem si nemyslela, že by to mohlo být tak krásné. Dokonce jsem pochybovala, že něco takového vůbec existuje. Tak banální a otřepané slovo… A přece je to pravda. Miluju tě. Miluju tě tak, jako ještě nikdy žádné děvče svého chlapce nemilovalo! Někdy mi to všechno připadá jako krásný barevný sen, ze kterého mě někdo brutálně shodí do šedivé skutečnosti. Přála bych si, aby tohle léto trvalo až do skonání světa, protože mám strach. Mám strach, že tě ztratím, až listí začne opadávat.“
„Neboj se, drahá. Vrátím se a potom už budeme spolu pořád. Slibuju ti to.“ sklonil se k ní chlapec a něžně ji políbil na zavřené oči.
Leželi naznak v malé prohlubni mezi dunami, do které svítilo slunce. Rozehřátý písek je příjemně hřál do hřbetů rukou, když si je položili na ozářené místo. Za dunou jednotvárně šumělo moře, zpěněné vlny, hnané osvěžujícím severním větrem, se převalovaly jedna za druhou, vítr se proháněl po přesypech a shazoval dolů nespočetné praménky bílého písku.
Chlapec pomalu otevřel oči a podíval se do spletených větví zakrslých borovic nad sebou. Musel zamhouřit oči před jasem oblohy.
Další nádherný letní den. den plný štěstí. Jak je to prosté! Rozehřátý písek, slaná chuť na ústech a dívčina hlava, která s důvěrou spočívá na jeho paži. Závan větru se zmocnil pramene jejích vlasů a hodil mu ho do tváře. Směšně sešklebil ústa, aby toho vetřelce odfoukl, ale ten se zvedl, na okamžik se zaleskl ve slunci a pak dopadl zpět do zlatistých vln, jež lemovaly dívčinu hlavu.