Mlčela. Nevěděl, jestli spí, nebo přemýšlí. A když přemýšlí, tak o čem? Protože on nemyslel na nic jiného než na ni. Naplňovala každé zákoutí jeho mozku. Přisunoval se při tom, že nyní se jeho svět skládá z Helen — a toho ostatního. To ostatní bylo šedivé a nevýrazné jako rozmazané pozadí na filmových snímcích. Když se drželi za ruce a běželi po hladkém písku ke kolébajícím se chladným vlnám, neviděl na přeplněné pláži nikoho. Existovala jedině ona a vítr, který jim foukal do vlasů. Když mu řekla, že cítí totéž, přesvědčil se, že ho miluje. Přesto nemohl uvěřit, že ta nádherná, krásná Helen je teď jeho dívkou. Až dosud se rozesmátých a výstředně oblečených vrstevnic spíš stranil. Jedinou jeho kamarádkou byla drobná, neefektní a tichá dívka, s níž často sdílel stůl v univerzitní knihovně a kterou několikrát doprovodil k domu, kde bydlela.
Příliš dobře si uvědomoval své nedostatky, než aby se vystavoval ironickým poznámkám urostlých a sebejistých mladých lidí, s nimiž ho nepojilo nic jiného než věk. Věděl sice, že je převyšuje intelektem, ale často by byl rád vyměnil své vědecké úspěchy za několik centimetrů, které mu chyběly k slušnému vzrůstu.
Roger totiž absolutně nevypadal na svých čtyřiadvacet let a na to, že už po jediném roce samostatné práce se o něm začínalo mluvit v kruzích odborníků, kteří se zabývali antihmotou.
Svou první letní dovolenou trávil u moře. Všiml si Helen hned první den, těžko ji někdo mohl přehlédnout. Šla podél moře, štíhlá a opálená, s vlasy rozvátými větrem, a byla krásná a půvabná jako symbol mládí. V jejím vzezření ani v jejím výrazu nebylo nic umělého, nic, co by se dalo zkritizovat nebo pohanět. Provázel ji pohledem jako očarovaný, dokud nezmizela mezi barevnými slunečníky plážové kavárny. Přestal cokoli vnímat. Hlučný dav nahatců zmizel bůhvíkdy a bůhvíkam, moře přestalo šumět, jen vítr lkal své melodie ve větvoví borovic. Zůstaly jen barevné skvrny slunečníků, které pohltily její postavu.
Po pauze, dlouhé jako věčnost, se objevila znovu. Vracela se a držela v ruce láhev limonády. Jako náměsíčný vstal a šel ke kraji moře, kudy musela projít. Někomu šlápl na deku, nějakému dítěti rozbořil hrad z písku. Pospíchal, aby byl u vody dřív, než ona k tomu místu dojde. Chtěl jí být nablízku aspoň chvíli. Blížila se, vyprovázena pohledy celé pláže. Hlavu měla mírně sklopenou, jako by ji její dokonalost přiváděla do rozpaků. Pár kroků před ním ji najednou zvedla a jejich oči se setkaly. Srdce se mu rozbušilo, jako by se bylo zbláznilo. Sklopil oči a pomalu se otočil k vlnám. Neobratně předstíral, že ji nevidí.
„Rogere!“ uslyšel jako v mlze. „Ty mě nepoznáváš?“
No ovšem! V hlavě mu víří tisíce vzpomínek. Kolik je to let? Devět? Deset? Tenkrát se viděli naposled. Polárka na dřívku. Snědli každý tři porce a on dostal angínu. Její rodiče odjeli, zapomněl na ni.
„Rogere, co je s tebou?“ řekla znepokojeně.
Vzpamatoval se. Zhluboka se nadýchl, přinutil se ke klidu a řekclass="underline"
„Nepoznal jsem tě, Helen. Tolik let jsme se neviděli a ty ses úžasně změnila. Nezlob se.“
„Ale prosím tě! Je to moje vina, neměla jsem tolik vyrůst,“ zasmála se a směšně pokrčila nos. Byl to týž úsměv jako té někdejší malé holčičky s vlasy sčesanými do koňského ohonu, s níž před léty lezl po stromech v dědečkově zahradě. Pomalu se uvolňoval.
„Co tu děláš, Helen?“
„Přesně totéž, co ty, to znamená nic.“
„Jak to, že jsi mě poznala?“
„Od tamté doby ses moc málo změnil a navíc máš na pravém rameni jizvu, jak jsi tenkrát spadl ze stromu. Pamatuješ se?“
Přirozeně že se pamatoval. Překvapilo hojen to, že na to pamatuje ona, protože historku, jak přišel k té jizvě, znala pouze z jeho vyprávění.
„Pojď, sedneme si a popovídáme. Já ležím tamhle pod tou dunou. Doufám, že nikam nepospícháš.“
„To je taky nápad! O prázdninách? Času mám spoustu.“
Když šli napříč pláží, otáčely se za nimi tváře těch, kteří seděli nejblíž. Ale Helen jako by neviděla nic a nikoho kromě Rogera, který kráčel vedle ní. Usmívala se na něho, mhouřila oči oslněné poledním sluncem. „Mám takovou radost, že jsem tě potkala! Vyprávěj mi o sobě, ale všecko!“ pohrozila mu prstem.
Den už se chýlil ke konci, a oni pořád ještě seděli pod dunou, vzpomínali na dětství, vyprávěli si nevýznamné události z doby dospívání, prozrazovali své plány do budoucnosti. Když se obrovské červené slunce dotklo obzoru, s údivem se rozhlédli po prázdné pláži, a teprve v tu chvíli si uvědomili, že propovídali půl dne.
A potom už se události řítily jako lavina. Byli spolu od rána do večera, koupali se v moři, křičeli a stříkali jako malé děti, postavili si nádherný hrad z písku. Ale stačila jedna větší vlna, a mistrná stavba se proměnila v trosky. Další vlna rumiště vyrovnala a po jejich práci nezbylo na mokrém písku ani stopy.
Když viděl, jak nešťastně se Helen tváří, honem napsal do písku: Miluju Tě. Další vlna vyznání smyla, sotva dopsal poslední písmeno, ale ona to stihla přečíst. Zvážněla a beze slova vykročila podél vody. Šla pomalu a Roger se na ni díval se smutkem, vyčítal si, co provedl. Najednou se zastavila, zvedla střep mušle, který vlny vyhodily, a vrátila se k němu. Poklekla do písku, počkala, až vlna ucouvne, a ostřím mušle energicky napsala několik písmen. Bál se na ně podívat. Když konečně přemohl strach, který ho škrtil, blížila se už k nápisu nová vlna. V posledním zlomku vteřiny zahlédl rozplývající se písmena: Já taky.
Dojetí, obrovské dojetí — a hned po něm podivná úleva. Cítil se lehký jako racek, který visí mezi blankytem a smaragdem. Štěstí… Jak je to prosté!
Něžně ji vzal za ruku, která dosud křečovitě držela střep mušle. Jako hypnotizovaní vstali a vykročili vstříc zpěněným vlnám. Teprve když se na ně ta největší zřítila a zalila je slanou pěnou, teprve tehdy se začali smát a držíce se za ruce, skákali do nových a nových vodních spoust.
Následující dny byly naplněny jejich vzájemnou přítomností, nočními procházkami při měsíčku, sny vyslovovanými šeptem za neustálého šumění vln a kvílení větru mezi dunami. S každým západem slunce se však blížila chvíle rozloučení. Zpočátku na ně vůbec nemysleli, ale jeho stín začal brzy padat na všechno ostatní. Ještě týden, ještě tři dny, už zítra!
Když teď leželi v nahřáté prohlubni mezi dunami, cítili, že perspektiva loučení, i když těžká a dusivá, ztratila po včerejším nočním rozhovoru své ostří. V tuto chvíli se Rogerovi zdálo, že se ten rozhovor konal někdy před dávnými léty, ale přesto by si jej dokázal znovu zopakovat. Ležel naznak, její hlavu na rameni, a připomínal si každé vyslovené slovo, pamatoval si i intonaci jejího hlasu, i to, jak přeletěl netopýr, i to, jak se měsíc schoval za mrak, když se zeptala: „Řekni mi, proč jsi to tenkrát tak rychle napsal do písku? Však víš co…“
„Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha. Najednou jsem měl pocit, že ti to musím říct, abych si to pak celý život nemusel vyčítat. Napsat to do písku — to mě napadlo úplně bezděčně. Jako kdyby mi to byl napověděl někdo vedle mě.“
„Byl to skvělý nápad, miláčku. Díky němu jsme prožili nádherné dny, jenže zbývají nám už jen dva. Oba se musíme vrátit ke svým povinnostem. Ale já nechci, rozumíš? Já nechci! Nedovedu si představit svůj život bez tebe. Tys měl ten svůj dobrý nápad, a teď je zas řada na mně. Nesmíš se tak na mě dívat. Zapřísahám tě! Kdybys chtěl, kdybys mohl… Tolikrát jsi říkal, že se ti líbím. Je to tak?“