„Jistěže je. Krásnější dívka není na celém světě.“
„Přeháníš sice, ale to teď není důležité. Chci ti říct toto: Kdybys chtěl mít svou dívku navždycky, chtěla by i ona. Moc by chtěla.“
„Helen! Ty by sis mě chtěla vzít?“
„Ano.“
„Já se snad zblázním! A jak se to vlastně dělá? Kolik je teď hodin?“
„Ty blázínku! Sňatek, to není jako koupit si zmrzlinu. To vyžaduje čas a přípravu. Moc dobře to vím, protože zrovna nedávno se jedna moje kolegyně…“
„Kolegyni vem čert, zítra to vyřídíme.“
„To nejde, Rogere. Od podání žádosti musí uplynout nejméně dva měsíce. Na to je zákon.“
„Zákon, zákon! Co je mi po zákonu? Máme se rádi a chceme žít spolu, a to je zákon nejvyšší. Všechno ostatní je jen potištěný papír.“
„Máš pravdu. Jenomže bez toho potištěného papíru bychom nesměli bydlet spolu, mít společnou domácnost, děti, rodinu. Nedělej si starosti, nějak to překlepeme.“
„Máš pravdu. Nikdy jsem o těchhle problémech nepřemýšlel. Nepředpokládal jsem, že bych takové předpisy někdy potřeboval znát.“
„Když dovolíš, zařídím to sama. Určitě se na to víc hodím a mám větší možnosti. Tak pro dnešek už ten ‚vážný rozhovor‘ skončíme, můj… manželi.“
Řekla to takovým tónem, že se oba dali do nezadržitelného smíchu a rozběhli se k mořské hladině, která se leskla v měsíčním svitu. Boty a šaty odhazovali v běhu.
To se stalo teprve před několika hodinami. A teď, když leželi mezi bílými písečnými přesypy, zaposloucháni do tlukotu svých srdcí a pulsování krve v oslnivém světle letního dne, připadala jim minulá noc jako nereálný sen, zastíněný zítřejším loučením.
Levou rukou zvedl veliký slamák a přidržel ho tak, aby stínil dívce na hlavu.
„Ty sis myslel, že spím?“
„Ano.“
„Nespala jsem. na slunci se spát nesmí. Přemýšlela jsem.“
„O čem?“
„O nás dvou. Jaké to bude, až budeme spolu.“
„A co jsi vymyslela?“
„Že to bude fajn. Ty budeš chodit do práce a třídit ty svoje antičástice, a já se budu starat o domácnost. Chci mít veselý čistý dům, v něm rozesmáté děti a ještě to, abys mi dal každý den ráno pusu, než půjdeš do práce. Docela určitě nemám žádné profesionální ambice, ale vždyť jsi říkal, že mě máš rád i bez nich.“
„To jsem říkal a je to pravda. Jsem rád, že jsi právě taková. A teď si, Helen, promluvíme o věcech sice nudných, ale v naší situaci nezbytných. Pokud jde o mě, neočekávám žádné potíže, a i kdyby se nějaké vyskytly, moji nadřízení mi určitě pomůžou. V našem Ústavu si jeden druhého vážíme, není nás tam mnoho. Výzkum antihmoty, to je skoro alchymie, takže příslušnost k tomuto oboru vytváří specifické pouto a smysl pro kolektivní solidaritu. Uvidíš, jak k tobě budou milí.“
„Já také nebudu mít žádné komplikace. Jak víš. moji rodiče se rozešli už dávno, založili nové rodiny a skoro vůbec se o mě nezajímají. Představuju pro nejen nepohodlnou vzpomínku na to, co už není. Vyřídím všechny formality, a až to všechno budu mít za sebou, přijedeš ke mně, absolvujeme tu nevyhnutelnou ceremonii a odjedeme do naší společné domácnosti. Ach, Rogere, už se té chvíle nemohu dočkat! Ještě víc než dva měsíce! Šedesát, možná dokonce sedmdesát dlouhých dní a stejně tolik prázdných nocí!“
„Budeme si telefonovat.“
„Ne, budeme si psát. Dopis je daleko lepší než hovor na dálku. V dopise může člověk říct všechno, co chce, bez obavy, že ho může poslouchat někdo cizí. Poslední dobou sice sahá po peru a obálce stále méně lidí. ale já jsem si jista, že dokud budou na světě zamilovaní, bude dopis tou nejvytouženější zásilkou.“
„Máš vždycky pravdu, když jde o lásku.“
„Protože jsem žena.“
„To docela určitě, i když zatím s hodně krátkou stáží…“
„No počkej! Až já tě chytím!“ volala s předstíranou zlostí za prchajícím Rogerem. „Uvidíš, zač je toho loket!“
Nejdřív ji unavil běháním v hlubokém písku a pak se nechal chytit. Přilnula k němu celým tělem, zavřela oči a mírně zaklonila hlavu. Líbal ji na ústa a na oči, až se mu se smíchem vymanila z náruče a řekla:
„Nech si taky něco na příští prázdniny!“
2
Dopis! Nervózně začala v kabelce hledat klíč od schránky. Zrovna teď jí musel někam zapadnout! Konečně ho našla. Byl samozřejmě v té kapsičce co vždycky, jenomže si ho předtím ve spěchu nevšimla.
Malá modrá obálka, adresa psaná strojem, úřední razítko. Zklamání. To není od něho. Lhostejně zastrčila dopis do kabelky a šla domů. Když přicházel dopis od Rogera. netrpělivě trhala obálku a hltala známé písmo, už když šla po schodech nahoru. Potom v bytě ho četla ještě mnohokrát, ale to první čtení na schodišti bylo nejdůležitější.
Rogerovy dopisy přicházely každých pár dní a každý měl v rohu obálky maličké dvouciferné číslo. Označovalo, kolik dnů ještě zbývá do jejich setkání.
Pohled na tuto jejich šifru jí působil velikou radost — že zas ubylo pár dní samoty, ale současně ji zarmucoval — že jich ještě tolik zbývá.
Rukopis měl málo čitelný a nepěkný, ale jí připadal krasopisný, protože to bylo jeho písmo a protože o ní snil ve svém malém bytě. který se brzy stane i jejím domovem.
Psal jí o své práci, o malých radostech a starostech, prostě o všem, protože ho o to prosila, aby vnikla do jeho života. Ona zas mu psala o všem svém počínání, jež souviselo s vyřizováním úředních formalit. Ukázalo se. že budou muset sepsat žádost a vyplnit složité formuláře. Povolení mělo přijít poštou.
To asi bude ten dopis! — prolétlo jí hlavou. Kdepak vlastně je?
Byl tam, kam ho uložila, v kabelce. Chvatně roztrhla modrou obálku, rozložila potištěný list a přelétla ho pohledem. Přitom cítila, jak jí odtéká krev z hlavy. Chytila se levou rukou stolu, aby neupadla. Před očima jí poletovaly zlomky vět:,S opravdovou lítostí… nemůžeme dát souhlas… ze společenských důvodů…“
„Tak to teda ne!“ zašeptala skrz zaťaté zuby. „Se mnou to nebudete mít tak snadné!“ Hřbetem ruky si otřela slzy a znovu si. tentokrát už klidně, přečetla úřední dopis. Všechno bylo jasné. Jejich sňatek se nepovoluje.
Vytočila číslo, které stálo v hlavičce úředního papíru.
Automat ji informoval, že už je po úředních hodinách, a požádal, aby zavolala zítra.
Jak to vydržet do zítřka? Nemohla se u nikoho poradit, protože jejich sňatek měl zůstat utajen do posledních dnů.
Byla to nejdelší noc v jejím životě. Ponurý šedivý úsvit uvítala jako dlouho očekávaného, vytouženého hosta. Půl hodiny před začátkem pracovní doby stála už před vchodem. Přesně v devět zaklepala na známé dveře místnosti, kde předtím odevzdala požadované dokumenty. Úředník se na ni nevrle podíval.
„Oč jde?“
Vytáhla složený list papíru a podala mu ho se slovy:
„Přečtěte si to.“
Přelétl očima několik řádek textu a vrátil dopis Helen.
„Lituji…“
„Litujete? Proč nechcete dát souhlas?“
„To nevím, dostal jsem takový pokyn.“
„Od koho?“
„Od náčelníka…“
Nenechala ho dopovědět větu a otevřela zvukotěsné dveře vedoucí do sousední místnosti. Muž, který seděl za stolem a popíjel čaj. zvedl hlavu od novin. Zamračeně pohlédl na dívku a na svého podřízeného, který bezradně rozhodil ruce.