„Kašlu na vaše metody! Maucta!“ Helen, zrudlá hněvem, vstala od stolku a práskla za sebou dveřmi.
3
… Proč nepíše? Je snad nemocný, nebo se mu stalo něco zlého? Dnes zase žádný dopis…
Sama už poslala tři. psala mu o potížích se získáním povolení. Žádnou odpověď nedostala. Dusivý neklid už ji neopouštěl. Nikomu se s tím nesvěřila, tak jako předtím nikomu nevyprávěla o své radosti. Její neklid však vzrůstal den ode dne, hodinu od hodiny a stával se nesnesitelný.
Když další poštou zase nic nepřišlo, přistoupila s tlukoucím srdcem k telefonu a zavolala do jeho ústavu. Spojili ji s kádrovým oddělením. Když se zeptala na Rogera, vzal pracovník, se kterým hovořila, do ruky nějaký připiš a začal jí číst jeho obsah.
Celý pokoj před ní začal vířit. S obrovským úsilím zavěsila sluchátko v polovině věty. Na podlamujících se nohou se dopotácela k posteli a bezmocně na ni klesla. V hlavě jí hučela slova, která před chvílí uslyšela:
… přeložen do jiné organizační jednotky… před čtyřmi dny… adresu neznáme.“
Strnule proležela celý den. Když nastal časný podzimní soumrak a do jejího pokoje nahlédla tma, apaticky vstala, ale jen proto, aby spolkla dva prášky na spaní a zapila je vodou z vodovodu. Osvobozující spánek přišel rychle. Když se probudila, podívala se na hodinky a s úžasem zjistila, že bude jedenáct. Bolela ji hlava. S úsilím si začala připomínat události z minulého dne. Najednou nervózně vyskočila a vyběhla na chodbu. Ve schránce na dopisy něco bylo. Klíček. Kde je ten klíček? Konečně ho našla. Dobře známé písmo. Dopis od něho!
Srdce jí tlouklo, jako by se bylo zbláznilo, když šla pomalu po schodech nahoru s pohledem upřeným na zalepenou obálku, na kterou Roger vždycky do dolního rohu psával svá čísla. Tentokrát tam nic nebylo.
Aniž otevřela obálku, vešla do bytu a zamkla za sebou dveře. Jako v transu přistoupila ke stolu, na kterém ležely nůžky, a pomalu odstřihla úzký proužek papíru ze strany obálky. Překvapeně zjistila, že se její srdce mezitím uklidnilo.
Zase ten neuspořádaný rukopis, ale tentokrát čitelný, jakoby klidnější:
„Dostal jsem zprávu, žes naši žádost vzala nazpět. Teprve teď jsem pochopil Tvé dlouhé mlčení. Správně jsi udělala, prázdniny přece nemohou trvat věčně! Přesto Ti řeknu upřímně, že stálo za to narodit se pro těch pár dní u moře. To, co jsem prožil, bylo však příliš krásné, než aby to mohlo trvat déle. Z deprese mě vysvobodila nečekaná nabídka změny pracoviště. Přijal jsem ji bez váhání. Svěřili mi velmi odpovědný úkol na jedné z vnějších planet. Je to takové štěstí v neštěstí. Vrátím se za několik let a pozvu Tě na zmrzlinu.
Jsem si naprosto jist, že snadno najdeš vhodnějšího muže. se kterým budeš šťastná.“
… Budeš šťastná… Budeš šťastná. Nohy se jí samy narovnaly. Stolek, noční stolek. Tubička s prášky. Budeš šťastná… Budeš šťastná… Vysypat všechny, všechny! Celou hrst. Ne a ne je spolknout. Kde je ta voda? Tady! Rozkousávané tabletky skřípou. Odporná chuť v ústech. Zapít je, honem je zapít! Tak… Ta úleva! Budeš šťastná… Budeš šťastná…
Janusz A. Zajdel
Skok do plusu
Marco se podíval dalekohledem na silnici. Z výše strážní věže bylo vidět přijíždějící autokar.
„Už jedou,“ řekl do mikrofonu. „Nezapomeňte jim důkladně zkontrolovat doklady. Profesorovi na tom moc záleží. Myslím, že si tu nepřeje žádné novináře. Účastnické průkazy nestačí, musíte je legitimovat!“
Strážci vyšli před bránu. Marco viděl, jak si přitahují opasky a uhlazují uniformu. Usmál se pod vousy.
Podíval se na druhou stranu. Uprostřed roviny, obklopené hustou stříbřitou sítí plotu, se leskla měděná kopule laboratoře. Měděné dráty vysokého napětí, které se k ní táhlo, se rovněž leskly. Na posledním sloupu seděl nějaký načepýřený pták.
Marco se na něho podíval dalekohledem. Vypadal jako káně. Nebo to snad byla poštolka? Marco by to poznal hned, kdyby pták roztáhl křídla k letu. Ale na tuto vzdálenost ho těžko mohl určit, když pták seděl.
Autokar zastavil u brány. Marco počítal muže. kteří vystupovali. Poznal Foriniho a jeho dva laboranty. Třetí profesorův spolupracovník byl v laboratoři už od rána. Marco ho viděl párkrát vycházet a vcházet dveřmi kopule.
Asi patnáctičlenná skupina se postupně přelévala do ohrazeného prostoru, v úzkém průchodu vedle brány legitimovali strážní všechny příchozí. Trvalo to dost dlouho, ale Marco věděl, že to tak musí být. Poprvé sem pouštěli tolik lidí najednou.
„Tak co?“ řekl do mikrofonu, aniž odvrátil oči od vcházejících mužů.
„Všechno v pořádku.“ odpověděl ten. který měl dole službu. „Za chvíli budeme hotovi.“
„Řidič zůstane venku v autokaru.“ připomněl Marco. „Ale mám dojem, že jeden člověk chybí.“
„Ano, profesor zrovna říkal, že ještě někdo má za chvíli přijet.“
„Dobře. Toho taky legitimujte.“
Hlouček lidí s profesorem Forinim v čele vykročil po pěšině vyšlapané uprostřed kamenité roviny. Od kopule je dělilo něco přes kilometr. Marco se chvíli díval, jak jdou po dvou, po třech, jak hovoří a oživeně gestikulují a mávají aktovkami z umělé hmoty — věcičkou tak charakteristickou pro účastníky všech vědeckých sympozií.
Po silnici od města se blížilo malé šedivé auto. Bylo ještě daleko, když je Marco zahlédl. Když se znovu podíval tím směrem, stálo auto na kraji cesty.
Příchozí mizeli jeden po druhém ve dveřích kopule, až se uvnitř octli všichni kromě Foriniho a jednoho laboranta. Profesor zřejmě čekal ještě na někoho, díval se na hodinky, ale nakonec vzal laboranta kolem ramen, vešel společně s ním do laboratoře a zavřel za sebou dveře.
Marco viděl dalekohledem, jak se na vrcholu kopule rozsvítilo červené světlo. Svítilo vždycky, když se uvnitř konaly pokusy, a v tu dobu se nikdo pod žádnou záminkou nesměl přiblížit ke stěnám laboratoře. Strážní to dobře věděli, i když jim nebylo jasné, jaké nebezpečí by někomu v tu dobu mohlo hrozit. Marco, který byl jejich šéfem, věděl trochu víc; souviselo to nějak s časem, s „lokální modifikací časoprostoru“, jak to pojmenoval profesor, když mu před několika měsíci svěřil toto zaměstnání. Ale Marcovi nezáleželo na tom. aby prozkoumal tento problém do detailů. Stačilo mu. že je nutno držet se od té ďábelské instalace co nejdál.
Malé šedivé auto se zase rozjelo. Směřovalo zcela zřetelně k bráně.
Opozdil se, pomyslel si Marco.
Teď, když už svítilo červené světlo, nesměl se nikdo pohybovat v blízkosti kopule.
Marco namířil dalekohled na poslední sloup vysokého napětí. Ten pták tam seděl pořád. Nehybný, načepýřený. Najednou zmizel ze zorného pole. jako když ho sfoukne. Marco ho hledal očima. Našel ho víc vpravo, visel ve vzduchu s roztaženými křídly, která se nepohybovala. Viděl teď ptáka v celé jeho okázalosti. Byla to káně.
Teprve za chvíli Marco zpozoroval, že něco není tak docela v pořádku: Prak visel ve vzduchu dobrých dvacet sekund, jako kdyby byl na modrém pozadí oblohy namalovaný.
A potom se udalo několik věcí najednou. Marco by je nedokázal seřadit v čase, ale zaznamenal je všechny. Pták se zřítil k zemi a něco z ní unesl, asi malého hlodavce. Na sloupu vysokého napětí zazářil mohutný světelný oblouk a kopule laboratoře… zmizela. Prostě přestala existovat, jako by ji něco zvedlo vzhůru, nebo jako by se propadla pod zem a zanechala po sobě jen kruhovitý betonový základ.