Marco chvílí stál a nemohl odtrhnout oči od místa, kde se ještě před chvílí leskl povrch kopule. Potom se podíval na sloup. Vznášel se tam dosud modravý obláček kouře ze spálených pojistek. Kabely, které se předtím táhly ke kopuli, visely teď podél sloupu volně k zemi.
Káně, vyděšená bleskem, vzlétla k obloze, ale nepustila svou kořist z drápů.
Marco trhl pákou poplašného zařízení. Rozhoukaly se sirény. Marco viděl, jak strážní vyběhli před budovu k bráně, zůstali bezradné stát a dívali se tam, kde se ještě před chvílí leskla měděná kopule.
Šedivé auto zastavilo před bránou. Muž, který z něho vystoupil, se ani nepokoušel dostat za plot. Jakmile uslyšel houkání sirén, honem odjel zpátky k městu.
Dav novinářů obklopoval ze všech stran tiskového mluvčího ústavu, který se marně snažil překřičet hluk vzrušených hlasů a vrčení kamer.
„Pánové, takhle se nikam nedostaneme! Zaujměte místa, prosím, a ptejte se jeden po druhém!“
Hluboký hlas reportéra Večerního přehledu sice udělal jakýs takýs pořádek, ale Cyril hned vycítil, že tady v tom seminárním sále, kde se sešli novináři, se nedozví nic než pár všeobecných banalit. A tak se netlačil do prvních řad, nýbrž zastavil se u vchodu v zadní části sálu.
„Pánové!“ začal mladý pobočník, který měl za úkol zachytit první nápor veřejného mínění, jež novináři reprezentovali. „Nedovedeme vám v tuto chvíli ještě sdělit jakoukoli konkrétní informaci. Je jen nepopiratelným faktem, že několik vědců, kteří se přede dvěma dny shromáždili v našem ústavu na uzavřeném vědeckém sympoziu, zmizelo dnes při pokusu…“
Sál reagoval krupobitím otázek.
„Byl to výbuch?“
„Jakého druhu byl ten pokus?“
„Jsou naživu?“
„Kdo se toho sympozia zúčastnil?“
Tiskový mluvčí počkal, až sál trochu ztichne.
„Nebudu moci odpovědět na všechny otázky, a to ze dvou důvodů: Za prvé sami nevíme, co bylo příčinou neštěstí, protože na sympozium se sjeli odborníci z jistého úzce vymezeného vědeckého oboru a jedině oni znali podrobnosti pokusu. Za druhé — ti všichni i s celým pavilónem, kde se pokus prováděl, prostě přestali existovat. V prostoru, kde se to udalo, nezbylo nic jiného než prázdné místo, přesněji řečeno betonový základ, který předtím nesl kovovou kopuli laboratoře. Komise, která byla ustavena ředitelstvím ústavu, zkoumá okolnosti neštěstí.
Pokud jde o téma sympozia, mohu obecně říci, že se týkalo otázek chronotransportu. to znamená přenášení hmoty a energie v časoprostoru. Práče v této oblasti, zahájené nedávno v několika vědeckých centrech na světě, se prováděly v rozsahu velmi skromném. Náš ústav se honosil tím, že vlastní jediné zařízení, jež umožňuje provádět určité elementární pokusy v této oblasti. Tyto pokusy byly praktickou realizací teorií, které vypracovali odborníci z několika vědeckých center.“
„To znamená, že při té nehodě zahynuli nebo zmizeli všichni přední znalci této otázky?“ zeptal se kdosi z prostředka sálu.
„Bohužel skoro všichni. Z účastníků sympozia se pokusu nezúčastnil jedině profesor Al Breger z Curychu. Kromě toho žije ještě docení Macintosh z Kanady, který se na sympozium nedostavil.“
„Proč?“ zeptal se Cyril ode dveří.
„Nerozumím,“ podíval se na něj tiskový mluvčí.
„Proč nepřijel Breger do laboratoře společně s ostatními? Ze by ho byl pokus nezajímal?“
„Byla to náhoda. Profesor Breger tam měl dojet svým autem, kdežto ostatní byli dovezeni autokarem o něco dřív. Ale profesor měl cestou na autě nějaký defekt, opozdil se, a to ho zachránilo.“
„To se divím, že na něho se zahájením pokusu nepočkali!“ řekl Cyril jakoby sám pro sebe.
„Naproti tomu Macintosh,“ pokračoval pobočník, „jak lze soudit z jeho polemik v odborných časopisech, reprezentoval zcela jiné názory než ostatní znalci otázek chronotransportu. Zdá se, že jeho nepřítomnost měla být demonstrativní…“
„Týkal se pokus přenášení v čase?“
„Ale kdepak! V nynější fázi výzkumu se neuvažovalo o přenášení složitých materiálních objektů v čase! Pokud je mi známo, bylo dosaženo určitých výsledků v oblasti vysílání drobných předmětů do blízké budoucnosti. Právě tyto pokusy chtěl profesor Forini účastníkům sympozia předvést…“
Cyril zmizel ze sálu, ještě než konference skončila. Když jel taxíkem k hotelu Kosmos, kde ubytovali účastníky nešťastného sympozia, znovu si promyslel všechny informace, které až dosud nashromáždil.
Když dostal příkaz zabývat se touto událostí, přistupoval k ní zpočátku formálně. Všechno mu připadalo jasné. Nezodpovědný experimentátor vystavil sebe i své kolegy vědce důsledkům nebezpečného pokusu… Ale bylo tu pár detailů, které Cyrilovi připadaly podivné.
Sympozium se vlastně konalo při zavřených dveřích ve velmi úzkém kruhu odborníků, přestože z formálního hlediska tajné nebylo. Při přednášení referátů se však nepoužívalo obvyklých prostředků — projektoru s celuloidovým páskem, na němž zůstávaly všechny zápisy, jež referent předváděl na obrazovce, ani magnetofonů pro zachycení průběhu porad. Vzorce psali vědci křídou na tabuli, a tabuli před odjezdem do laboratoře pečlivě smazali. Všechny osobní poznámky si každý odnesl s sebou ve zvláštních aktovkách, ve kterých měli účastníci i kopie referátů. Jedině profesor Al Breger, ten, který byl na sympoziu, ale nezmizel při pokusu, mohl říci něco o průběhu konference. A za ním teď právě Cyril jel.
Když vystupoval před hotelem z taxíku, všiml si jednoho fízla v civilu, který se procházel v blízkosti parkoviště. Je to dobré, Breger je ještě v hotelu. Zřejmě čekal na letenku, kterou mu slíbili donést.
V recepci seděl druhý fízl. Cyril od něho vzal obálku a šel k výtahu.
„Dobrý den, pane profesore,“ řekl Cyril, když vešel do apartmá.
Profesor Breger stál u okna, jako kdyby netrpělivě čekal na někoho, kdo má přijít.
„Přinesl jste mi letenku?“ zeptal se a podezíravě se na Cyrila podíval.
„Ano, tady ji máte,“ položil Cyril obálku na stůl. „Ale kromě toho bych vám rád položil několik otázek.“
„Vy jste novinář?“ naježil se Breger.
„Něco horšího,“ řekl Cyril a ukázal svou legitimaci.
Navzdory očekávání se profesor usmál, ukázal Cyrilovi na židli a sám se také posadil.
„Abych pravdu řekl, čekal jsem vás,“ řekl po chvíli. „Nechtěl jsem za vámi chodit sám, protože pořád ještě nemám jistotu… ale když už se tím zabýváte, jsem ochoten vám sdělit, co si o tom myslím.“
Cyril vyndal z kapsy magnetofon a položil ho před profesora na stůl.
„Proč jste se nezúčastnil toho… předvádění?“
„Opozdil jsem se.“
„Víme, že jste se opozdil záměrně.“
„Víte? No což, je to pravda. Stál jsem na kraji silnice. Váhal jsem. A rozhodl jsem se, že… nebudu riskovat.“
„Byl to snad nebezpečný pokus? Vy jste o tom věděl?“
„Nevěděl, ale domýšlel jsem si všelicos. To, co Forini říkal na sympoziu, mi nepřipadalo pravdivé. Kromě toho držel všechno v největší tajnosti, ač tvrdil, že dosáhl jen nepatrných výsledků. Měl jsem z toho všeho prosté dojem, že dokáže víc.“
„Znáte Maclntoshe z Kanady?“
„Jen z vyprávění. Vím. že s mnoha mými názory nesouhlasil. Vůbec byl proti všemu, co se v poslední době dělalo v teorii chronotransportu. Kritizoval základní premisu.“