„Vy tedy soudíte, pane profesore…“
„Ano, já vím, co tím myslíte. Je to možné. Forini chtěl ukázat něco omračujícího. Až dosud bylo obecně, tedy mezi odborníky, známo, že se mu podařilo provést pár pokusů…“
„Jaké pokusy to byly?“
„Na sympoziu jeden z nich popisoval. Vypadal asi takto: Malý předmět, například hrací kostka nebo skleněná kulička, umístěná do sféry působení polychronu… to znamená do příslušného bodu štěpného pole… odpusťte, ale těžko se mi to vysvětluje laikovi… prostě a zkrátka, takový předmět mizí z pozorovatelova zorného pole. Znamená to, že pokusný předmět přestává existovat v časovém intervalu mezi chvílí počátečním zmizením, a chvíli koncovou — opětným objevením se. Tento jednoduchý případ se v jazyce teorie chronotransportu jmenuje pasivní skok do plusu. Předmět se přenáší rovnou do určitého časového intervalu, který je z hlediska naší přítomnosti budoucností. Naše přítomnost ten předmět ‚dohání‘ a zase si ho ‚bere‘… Mohu to doložit příkladem: dejme tomu, že plujete lodičkou po proudu potoka. Když před sebe hodíte kámen, padne dejme tomu patnáct metrů před loďku. Když tamtudy za chvíli proplouváte, můžete ten kámen zase chytit…“
„Ale musím pro něj sáhnout hluboko do vody!“ poznamenal Cyril.
„Správně, velmi správně! A když to neuděláte, kámen se vám jen mihne před očima a zmizí a už nikdy se ve vaší plynoucí přítomnosti neobjeví. A teď se podívejme na jiný případ: místo kamene použijme míčku, docela obyčejného gumového míčku. Co se stane, když ho hodíte před sebe?“
„Moje loďka ho nikdy nedohoní.“
„Ano. Míček trvale přejde do jiné přítomnosti a tam zůstane. To je takzvaný aktivní skok…“
„Do plusu,“ napověděl Cyril.
„Jistěže. Velmi dobře jste to pochopil.“
„Kdysi jsem studoval na univerzitě.“
„Výborně. Nemusím vám jistě vysvětlovat, že skoky do minusu mohou vést k trvalé ztrátě spojení s předmětem pokusu.“
„Chápu… Totiž vlastně to ani tak moc nechápu…,“ zamyslel se Cyril. „Co je to vlastně takový hod míčkem? Jestliže nenajdeme ‚v budoucnosti‘ ten míček, který před námi pořád utíká nesený proudem vpřed, tak…“
„Minulost, budoucnost a přítomnost, to je řada loděk, které plují po proudu… Správnější by možná bylo říci: nekonečný pásový dopravník… Ale to teď není důležité. Jde o něco jiného. Mám podezření, že nám Forini provedl ošklivý kousek, že poslal sebe a pár jiných lidí aktivním skokem do plusu, do budoucnosti…“
„Vy si myslíte, že to udělal záměrně?“
„To právě nevím. Teoreticky vzato, mohlo štěpné pole dosáhnout takových rozměrů, že stačilo pojmout celou kopuli laboratoře. Z modelových úvah vyplývá, že takový jev by měl být provázen jakýmsi ‚odhozem‘, časovou kompenzací v podobě momentálního zpomalení nebo dokonce zastavení plynutí času v přítomnosti… Abyste rozuměclass="underline" když házíte určitou hmotu před sebe — vraťme se k případu s loďkou — způsobíte přibrzdění té loďky… Jestliže k něčemu takovému došlo, pak můžeme mít jistotu, že se kopule přemístila do budoucnosti, a to tím vzdálenější, čím delší bylo zpomalení času v nejbližším okolí…“
Cyril si na něco vzpomněl. Mrkl do poznámkového bloku. Ano, to bude tohleto. Velitel stráže mluvil ve své výpovědi o káni, která…
„Dejme tomu, že to tak bylo, pane profesore. A co z toho vyplývá? Můžeme očekávat, že se… vrátí?“
„Pokud jsou v kopuli… a pokud zařízení funguje oběma směry, pak se mohou vrátit, ano. Ale my nemůžeme dělat nic, my je sem nijak nemůžeme dostat. Ten míček nám prostě musí někdo odtamtud hodit nazpátek. A to není tak jednoduché… Zařízení vyžaduje pohon. Jenže vodiče zůstaly tady!“
„Já jen nechápu, pane profesore,“ řekl Cyril pomalu, „proč… proč zmizeli i s tou kopulí. Říkal jste přece, že předměty… mohou mizet samy…, kdežto zařízení že zůstává.“
„To všechno závisí na energii pole a jeho dosahu.“
V hotelovém pokoji zazvonil telefon. Breger se Cyrilovi omluvil a zvedl sluchátko.
„Ano, to jsem já… Kdo? Ach tak, rozumím… Jistěže, pojďte dál. Ano, ano… Čekám vás!“ Profesor zavěsil.
„To byl Macintosh. Přiletěl z Montrealu. Chce se mnou mluvit. Řekl jsem mu, že jsem sám. Schovejte se za závěs, do toho výklenků. On něco ví a před vámi by třeba nechtěl… Ostatně uvidíme…“
Cyril honem skočil za závěs. Za chvíli vešel do pokoje muž. Byl dost mladý, štíhlý, oblečený podle nejnovější módy, vůbec nevypadal na významného seriózního vědce. Spíš vypadal na bohatého turistu. Cyril ho pozoroval skulinou.
„Dobrý den, pane profesore,“ řekl nově příchozí přirozeným, dokonce dost veselým tónem. „Slyšel jsem, že Forini dokázal své argumenty. Přiznal bych mu vítězství nebýt jedné malé překážky — že tady není, stejně tak jako tu není nikdo jiný z mých odpůrců. Až na vás, pane profesore. Rád bych vám tedy vyjádřil svou hlubokou soustrast, ale současně i uznání za názory, jež jste sdílel i vy…“
„A to je jediný důvod, proč jste se obtěžoval tak daleko?“ Bregerův hlas prozrazoval netrpělivost.
„No, jediný není… Jste sám. pane profesore?“
„Jak vidíte. Ale spěchám na letiště, za dvě hodiny mám letadlo do Ženevy.“
„Tím lépe. Aspoň to vyřídíme rychleji… V době pokusu jste měl být tam… Není to zvláštní, že jste se zrovna vy opozdil?“
„Ne, mě to tedy nepřekvapuje. Opozdil jsem se proto, že jsem, předpokládal, že se Forini bude chtít blýsknout nějakým efektním trikem. Chtěl jsem se na to raději podívat… zvenčí.“
„Vy něco víte, pane profesore.“
„Myslím, že to byl skok do plusu.“
„Aktivní.“
„Ano, aktivní. Dalekonosný.“
„To tedy víte hodně. Až moc…“
„Nerozumím vám.“
„Hned vám to vysvětlím. Co myslíte, co by mohli udělat experimentátoři, kteří se octli v takovéhle situaci: po pokusném skoku do minusu se ukázalo, že rozsah pole nepojal zařízení, a tak uvízli v Minulosti bez možnosti návratu…“
„Ale… to přece byl skok do plusu a kopule zmizela rovněž!“
„Jenže já mluvím o jiných experimentátorech, pane profesore! O těch. kteří se stali obětí pokusu se skokem do minusu. Kteří se octli v dobách, kdy se nikomu ještě ani nesnilo o skocích žádným časovým směrem! Co mohli udělat, aby se vrátili do své přítomnosti? Nevíte? Určitě víte! Ale já vám to řeknu, pane profesore: museli si postavit chronotransportér, vytvořit štěpné pole a provést skok do plusu. Jenomže v době, ve které se octli, neexistuje ještě ani jediná teoretická práce, žádné projekty, žádné výpočty ani plány týkající se tohoto problému! Trosečníci to také všechno nenosí v hlavě, a proto musí nejprve tento směr výzkumu vytvořit! Inspirovat a zapřáhnout do práce současné vědce. Získat úvěry na pokusné zařízení. A přitom po celou tu dobu dbát na to, aby v přítomnosti nezbylo příliš mnoho informací, které by mohly narušit časovou následnost. Vy přece víte, že lidé z budoucnosti, která je přítomností oněch trosečníků, jim nemohou nijak pomoci. Jsou odkázáni na vlastní síly a rozum a taky na mozky současných vědců. Takových jako vy, pane profesore, a jako ti všichni, které vzal Forini s sebou. Vy jste nám uklouzl, Bregere, ale s tím jsme naštěstí taky počítali. Forini s sebou vzal tamty, já s sebou vezmu vás. Mám v Kanadě druhé zařízení, sice menší, ale pro nás postačí…“