„Copak jste se zbláznil, Maclntoshi? Já s vámi nikam nepojedu!“
„Neptám se vás na názor. Vy se mnou jet musíte, jinak bych vás musel zabít, a to bych udělal hrozně nerad. Vy byste tím jistě taky nebyl nadšen. Musíte pochopit, že kdybych vás nechal v této přítomnosti, způsobilo by to příšerný zmatek a chaos v běhu času! Pro dobro svých současníků musíte jít se mnou, skok do plusu nenaruší časovou následnost, je to elementární zákon teorie chronotransportu, to přece víte stejně dobře jako já, přestože já jsem z praktických důvodů musel po celou tu dobu předstírat, že s vámi nesouhlasím, aby mě nikdo nedával dohromady s Forinim. Ve jménu řádného běhu času, pojď se mnou, Bregere!“
„Já nechci!“ Breger se rozběhl k závěsu a trhl jím. „Pane inspektore, zatkněte ho!“
Cyril vyšel z výklenku za závěsem. V ruce držel pistoli.
„Jen jděte. Bregere. Pane Maclntoshi, najde se v tom vašem zařízení místo ještě pro třetího? Já toho taky vím víc než dost a mohl bych narušit přítomnost. Jenže policie přece musí dbát o pořádek, ne?“ řekl a smazal pásek ve služebním magnetofonu.
Konrád Fialkowski
Biohazard
Nákladní auto zastavilo před zatáčkou. Vystoupil, popadl odřenou cestovní brašnu, usmál se na řidiče a vykročil vzhůru. Slyšel, jak auto sjíždí dolů do údolí. Šel pomalu, zastavoval se každých dvě stě tři sta metrů, přestože silnička, na kterou odbočil, nebyla úzká a nestoupala šikmo přes údolí příliš prudce. Odpolední slunce ho pálilo skrz košili do zad. Na bílých skalách kolem rostly zakrslé borovice, ale slunce je za ten horký den vysušilo, proto cítil jen pach svého potu a sotva postižitelnou vůni nedalekého moře.
Přešel kolem tabule se zákazem vjezdu a pak kolem druhé, jež informovala, že je na soukromém pozemku. Když ji minul, bolest zesílila. Zůstal stát a vytáhl z horní kapsy u košile tubičku s tabletkami. Vysypal si je na ruku, vložil si jednu pod jazyk a po krátkém zaváhání spolkl ještě půlku další tabletky. Nečekal, až bolest přejde docela, a vykročil dál. Tam bylo více stínu, protože tam rostly vyšší stromy. Ještě jedna zatáčka — a stál před vraty. Očekával, že tam bude nějaká tabule, ale vrata byla anonymní, železná, dost starobylá. Vedle nich stála vrátnice z bílého kamene — jako vše v tomto kraji. Ve vrátnici seděl jakýsi muž. Na sobě měl oděv podobný uniformě, s kovovými knoflíky, ale neměl opasek ani čepici, jen malou kovovou přílbu, která mu kryla zátylek.
„Jste ohlášen?“ otázal se.
„Ne. Přišel jsem…“
„Viděl jste nápis na tabuli?“
„Jistě, ale…“
„Tak podle toho jednejte a opusťte tento pozemek, je soukromý.“
Kdybych sem přijel vlastním autem, mluvil by se mnou jinak, pomyslel si muž.
„Je to pozemek doktora Egberga?“ zeptal se.
„Je, ale už jsem vám řekl…“
„Jsem přítel doktora Egberga. Známe se z dávných let,“ dodal, aby oslabil předchozí větu, která neodpovídala pravdě. Muž v uniformě se nepodivil, jen zvedl sluchátko telefonu, který stál na malém stolku.
„Vrátnice.“ řekl, „prosím sekretariát pana doktora.“
Zřejmě spojovala ústředna.
„Jak se jmenujete?“ otázal se se sluchátkem u ucha.
„Ralf Molnar, profesor Ralf Molnar,“ dodal, protože si uvědomil, že se na něho bude Egberg pamatovat jako na profesora.
Vrátný se nadále tvářil lhostejně, jako by profesory, kteří sem přicházejí s šedivějící, dva dny neoholenou bradou, ohlašoval každý den. Potom ohlásil jeho jméno a čekali, oba. Molnar se opíral o zeď. vrátný stál s pohledem utkvělým na nějaký bod na zdi.
„Ano. Přijdou pro vás,“ řekl nakonec. „Nechtě si tu věci.“
„Věci?“
„Ano. Přineseme vám je později. Tak je to tu zavedeno,“ dodal, jako by se tím mělo všecko vysvětlit.
Molnar pokrčil rameny a nohou odsunul tašku směrem k vrátnému. Vtom uslyšel na pěšině kroky. Otočil se. Byla to vysoká dívka v letních šatech bez rukávů. Tolik mohl konstatovat.
„Doktor Egberg mi řekl, abych vás uvítala jeho jménem.
Mám se o vás taky postarat, pane profesore, a zeptat se vás, zda u nás zůstanete déle…“
„Uvidím. Ještě nevím.“
„Ale do zítřka jistě, že? Je už pozdě. Ostatně, pan doktor vás zve na večeři.“
Kráčel teď za ní po cestě dlážděné kameny mezi keři, jež neznal.
Zřejmě je sem schválně zasázeli, uvažoval a současně upíral pohled na dlouhé, svalnaté, ale přesto štíhlé nohy dívky, která šla před ním. Opět ucítil bolest a tlak v prsou, ale nezastavil se. Očekával, že dům už nebude daleko. A opravdu, vyčníval do zahrady velikou nezasklenou verandou, a Molnar si najednou uvědomil, jak je ten dům prostorný. Jeho rozměry byly maskovány zelení, stromy dosahovaly větvemi až k oknům a popínavé rostliny pokrývaly zdi až skoro ke střeše.
„Budete bydlet v prvním poschodí, pane profesore,“ řekla dívka, když vešli do domu. Šla přímo ke schodům, ale Molnar se musel zastavit. Stál před velikým tmavým obrazem, osvětleným nízkými červenými paprsky večerního slunce, ale neviděl obraz — cítil jen bolest. Dívka se také na chvíli zastavila. Neřekla ani slovo, jen přistoupila ke zdviži a stiskla knoflík. Asi se na něho nedívala, ale on se nemohl odhodlat k tomu, aby vytáhl tabletky. Bolest pomalu ustupovala, teď už viděl na obraze nestvůrnou chobotnici, která desítkami chapadel sahala po plachetnici plující pod všemi plachtami po rozbouřeném moři. „Už je tu výtah, pane profesore,“ řekla dívka. Chtěl jí říci, že to nemuselo být. ale neřekl nic. Vyjeli do prvního patra a prošli chodbou kamsi do nitra domu. Vypadá to tu jako v hotelu, pomyslel si Molnar — chodba a desítky dveří. Dveří bez klik, dodal, ale současně si uvědomil, že to nemá smysl. Normální veliký dům.
„Tudy,“ řekla dívka a dala mu přednost. Stál v pokoji, kde byly všechny nezbytné předměty a veliký televizor. Na postel se ani nepodíval. Spal dobře všude, tak jako v mládí, a nebyl tak veliký, aby mu kratší postel dělala potíže.
„Koupelna je zde.“ Dívka pootevřela dveře.
„A moje věci?“
„Hned tu budou.“ Všiml si, že se na něho dívá a usmívá se. Kolikpak je jí asi let? pomyslel si. Jistě jí bude víc, než na kolik vypadá.
„Doktor Egberg na vás promluví co nevidět.“
„Promluví?“
„Ano. Jistě vám složí videonávštěvu. Předtím se přirozeně ohlásí.“
„Ano. Ach tak!“
„Kdybyste ještě něco potřeboval, zavolejte mě.“
„Stačí zavolat?“
„Ano. Jmenuju se Mag.“
„Ale jak vás mám zavolat?“
„Slečno Mag… anebo prostě Mag.“
„Tady v pokoji?“
„V pokoji nebo v koupelně. Trošku hlasitěji, než mluvíte normálně, aby diskriminátory propustily váš hlas.“
„Ano, chápu,“ řekl Molnar. Něco zašelestilo za dveřmi a někde u stropu se ozval bzučák.
„Jsou tu vaše věci,“ řekla dívka, pootevřela dveře a sáhla pro tašku, která stála za nimi.
„To nemuselo být, mohl jsem si to přece přinést sám.“
Neodpověděla. Ještě jednou se usmála a odešla. Vtom spatřil na místě, kde před chvilkou stála, její sandálek. Ztratila sandálek a nevšimla si toho. Zvedl ho a trhl dveřmi. Chviličku kladly odpor, ale pak se otevřely. Jako by čekaly na rozhodnutí, zda se smějí otevřít, pomyslel si. Na chodbě nikdo nebyl. Stál tak chvíli se sandálem v ruce a náhle si uvědomil, že od okamžiku, kdy vstoupil do tohoto domu, nikde nikoho nepotkal.