Za hodinu poté seděl oholený, vykoupaný a převlečený do čisté košile v nepříliš pohodlné lenošce a pozoroval soumrak za oknem. Klimatizace neslyšně vháněla dovnitř chladný vzduch vonící po soli a vodním rostlinstvu, a jemu se zdálo, že je to opravdový závan nočního větru od moře, než v noci změní směr. Stromy za oknem se ani nepohnuly, viděl jen pohyblivé mnohoúhelníky netopýrů proti jasnějšímu nebi. Než se posadil, pokoušel se otevřít okno. Ani se nehnulo, přestože se do něho opíral ze všech sil. Jsem příliš slabý, pomyslel si a raději toho nechal, protože po námaze vždycky přicházela bolest.
Seděl bez hnutí a myslel na přístavní čtvrť, v níž v poslední době bydlel, na malý pokojík s jedním oknem, pokojík, k němuž se muselo šplhat po schodech strmých jako žebřík, myslel na bar o dvě ulice dál, kde odpoledne vysedával, a na každodenní ranní cestu do práce úzkými prašnými uličkami. Na ústav a staré časy nemyslel nikdy.
„Dobrý večer, pane profesore,“ uslyšel těsně za svými zády a instinktivně se otočil. V pokoji nikdo nebyl, jen na obrazovce, dosud matové, spatřil tvář. Byl to Egberg, poznal ho hned, přestože od té doby, kdy ho každodenně vídal v ústavu, uplynulo nějakých patnáct let. Tmavé oči, posazené daleko od sebe, a široké srostlé obočí.
„Mám radost, že vás vidím. Že jste mě navštívil.“
„Nu což, po pravdě řečeno, neměl jsem jiné východisko. Jinak bych sem byl nejezdil.“
„Vidím, že jste se za ta léta vůbec nezměnil. Vždycky jste říkal to, co jste si myslel. Takového si vás pamatuju.“
„Jistě hádáte, proč jsem přijel.“
„To necháme na později. Povečeříme spolu. Vzpomínám si, že jste míval rád pstruha se žampiony. Vždycky na úterním obědě u Pettyho.“
„Od té doby jsem změnil vkus.“
„Ale já dal udělat k večeři pstruhy se žampiony. Dovážíme sem pstruhy letadlem.“
„Musím říct, že obdivuju vaši paměť.“
„Byl jsem ve věku, kdy si člověk pamatuje skoro všecko. A obědvat v úterý s vámi, po tom toužil každý z nás. Tak vás tedy očekávám. Moje sekretářka pro vás za chviličku přijde.“ Obrazovka zmatověla.
Pstruzi u Pettyho. Zapomněl jsem. že jsem je kdy jedl, pomyslel si Molnar.
„Ztratila jste tu sandálek, Mag,“ řekl, když vstoupila.
„To nevadí, já jich mám hodně. Často ztrácím sandály,“ řekla. „Jsem roztržitá…,“ dodala, když si všimla, že se na ni pozorně dívá. „Vidíte, už mám nový!“
Podal jí sandál, Mag jej přijala tak nějak rozpačitě. Molnar si toho všiml a zapamatoval si to.
„Doktor Egberg čeká,“ řekla.
Prošli opět touž chodbou a sestoupili do přízemí. Chodba byla osvětlena malými, žlutě svítícími lampičkami se staromódními žárovkami. Vypadá to tu jako hotel ze začátku století, pomyslel si Molnar. Jídelna byla osvětlena také tak. Bylo prostřeno pro dva, proti sobě, takže jedna židle byla trochu ve stínu. Znám Egberga, do plného světla posadí mne, pomyslel si a upřel pohled na doktorovy černé večerní šaty. Cítil se najednou ve svých starých kalhotách nesvůj. Ale trvalo to jen chvilku.
„Mám opravdu radost, že vás vidím,“ řekl Egberg a ukázal na osvětlenou židli, jak profesor předpokládal. Usedli a Molnar si všiml, že Egberg už také není mladý. Byl skoro šedivý — jako bruneti, kteří začínají šedivět ve třiceti. Ale Egberg byl starší. Když ho Molnar viděl naposled, bylo mu něco přes dvacet.
„Vaše sanatorium je velice známé. V celém světadíle.“
Egberg se poněkud ušklíbl.
„Spíš ústav než sanatorium, pane profesore. To, že občas přijmu pár bohatých pacientů, ještě nic neznamená. Musím si na své pokusy nějak vydělat. Je to především vědecký ústav. Děláme zajímavý výzkum, který je v jistém smyslu pokračováním toho, na čem jsme kdysi pracovali spolu.“
„S tím už dávno nemám nic společného. Naštěstí.“
„Vidím, že už neoperujete.“ Egberg pohlédl na Molnarovy ruce.
„Nejsem ani chirurg, ani neuronik. Dnes bych neudržel ani skalpel,“ zvedl ruce tak, aby si je doktor mohl prohlédnout. Věděl, že jsou rozpraskané, plné černých nitek od špinavého oleje.
„Slyšel jsem, že jste našeho povolání zcela zanechal. Zpočátku jsem očekával, že vás potkám na nějakém kongresu nebo konferenci.“
„Co bych tam dělal? Tehdy jsem s tím skoncoval definitivně. Zato jsem v denním tisku čítal o vašich úspěších. Nic jiného než to a sport a černou kroniku jsem nečetl,“ dodal, aby to Egberg nepochopil jinak.
Na stole se objevily studené předkrmy. Sluha servíroval dosti neobratně. Byl to urostlý muž, který se sotva vešel do svých šatů. Molnar si živě dovedl představit, jak jeho pěst zasahuje něčí žaludek.
„My jsme na vás často vzpomínali.“ Egberg se díval kamsi nad Molnarovu hlavu. „Vaše rozhodnutí sice nemohlo na věci nic změnit, ale byl to důkaz veliké odvahy.“
„Ale ne, jenom jsem v určitou chvíli pochopil, že tam pro mne není místo. To je vše.“
„Tohle by udělal málokdo. No tak na zdraví, pane profesore! Pijete, že?“
„Občas ještě někdy piju. Sílu vůle soustřeďuju na to, abych nekouřil,“ řekl a zvedl sklenku bílého vína.
Když sluha přinesl pstruhy, konečně se rozhodl. Dříve by byl čekal až na kávu, ale pomyslel si. že nyní pro něho neplatí zvyklosti světa, do něhož už nepatří.
„Jistě jste si domyslel, doktore, proč jsem vás navštívil.“
Egberg přikývl.
„Nemyslete si. že jsem přišel hned, jakmile se projevily první příznaky. Jsem po dvou infarktech a třetí očekávám každým dnem. Trochu jsem lékařem zůstal. Z toho třetího infarktu bych se nedostal. Vzhledem k charakteristice mé tkáně nepřichází transplantace v úvahu. Pravděpodobnost návratu do normálního života je skoro nulová. A vegetovat ještě rok nebo dva v nemocnici… to mě nezajímá.“
„Zkrátka chcete dostat umělé srdce.“
„Ano.“
„A stát se kyborgem.“
„No… ano!“
„S vašimi názory na tuto věc?“
„Doktore, sám jsem implantoval první modely umělých srdcí. Mé výhrady se vždycky týkaly pouze mozku! Doufám, že jste na to nezapomněl.“
„Ne, nezapomněl. Byl jste známý orodovník za limitovanou kyborgizaci. Srdce — výborně, ledvina nebo játra — prosím, ale od mozku ruce pryč! To byl váš názor, pane profesore.“
„Ano. A nezměnil jsem ho.“
„Kdybyste ho byl tehdy prosadil, kdyby se vám to bylo podařilo, byl by dnes náš někdejší institut bezvýznamným venkovským ústavem a já… já bych transplantoval srdce ve špitále nějakého zapadákova.“
„Udělal jste tehdy vše, aby se mi to nepodařilo.“
„To je pravda. Ale není to důležité. Kdybych to nebyl já, byl by to někdo jiný. Pokrok se nedá zastavit.“
„Je-li ovšem tohleto pokrok…“
Egberg neodpověděl. Dopil svou sklenku vína.
„Tak už tedy víte, oč mi jde. doktore,“ řekl Molnar a odstrčil talíř, ještě plný.
Cítil rostoucí tlak a bolest. Nesmím o těch věcech takhle uvažovat. Nejsem už profesor. Nemám s těmi problémy nic společného. Jsem obyčejný starý elektromontér z dílen pobřežní plavby, který by rád dostal umělé srdce.
„Proč jste si vybral zrovna mne, můj ústav?“
„Z těch několika ústavů, kde se to dělá, mi to vy uděláte na téhle polokouli nejlépe. Ostatně, jinde bych neměl šanci, doktore. Nemám prostě peníze.“