„Jsou ještě normální kliniky…“
„Já vím, co chcete říct. Ano, tam by mě možná přijali zadarmo. Ale musel bych podepsat revers, že souhlasím s experimentálními metodami a vším, co s tím souvisí. A to je určitá forma provádění pokusů na lidech, i když poněkud zahalená. A kromě toho, jakoupak mi oni mohou dát záruku, že po těch jejich experimentálních metodách budu normálně fungující člověk? Chci plavat, veslovat, běhat po schodech, chci doopravdy žít!“
„Vidím, že jste se změnil. Dříve jste neopouštěl institut po celé týdny. Skoro jste tam bydlel.“
„To, co bylo kdysi, nemá dnes význam. Víte, co teď dělám? Konzervuju automatická navigační zařízení na lodích, které plují od přístavu k přístavu a rozvážejí drobné zboží. Čas po práci patří mně. Žádné rozvažování, žádné problémy. Sem tam nějaká kniha…“
„Ano, já vám rozumím. Byl bych radši, kdybyste měl peníze, pak bych neměl žádné problémy já. Byl byste pro mě docela obyčejný pacient…“
„Kdybych měl peníze, tak bych se asi na vás neobrátil!“
„Jsem rád, že jste upřímný, pane profesore.“
„Dlouho jsem váhal, než jsem za vámi přišel. Myslel jsem na druhou polokouli. Tam to dělají zadarmo. Kdysi, pokud jsem byl profesorem Molnarem, udělali by to docela určitě, ale dnes… Dnes bych stěží sehnal peníze na cestu.“
„Rozvážil jste všechny možnosti a zbyl jsem vám já.“
„Ano.“
Egberg neodpověděl. Sluha mezitím vyměnil talíře. Naservíroval srnčí, ale Molnar už nejedl. Cítil, jak bolest sílí a vystřeluje nad klíční kost. Egberg nenaléhal. Jedl sám, rychle. Oba mlčeli.
„Čekáte, že teď začnu mluvit já, že?“ zeptal se nakonec Egberg. Molnar neodpověděl.
„Neodpovím vám hned. Musím to uvážit…“
„Doufám, že to nebude trvat dlouho, mohl bych vám tu umřít. Ne, nedomnívám se, že byste z toho měl nějaké nepříjemnosti, i kdyby pak zjistili, kdo jsem a co nás kdysi, jemně řečeno, dělilo. To jsou staré záležitosti. V mých věcech je pro jistotu adresa mého lékaře. Může dosvědčit, že je téměř zázrak, že jsem žil tak dlouho.“
„Je to dobrý odborník?“
„Venkovský lékař středních let, ale ten můj případ je docela banální.“
„Už tu adresu mám. Zítra dostanu všechny jeho údaje.“
„Prohledal jste mé věci?“
„Jak vidíte. Ostatně já osobně ne.“
„Aspoň že jste taky upřímný. To je pro mně novinka. Nemyslel jsem si, že to přichází s věkem.“
„Měl jste o mně vždycky nesprávné mínění, pane profesore, nikdy jsem nebojoval proti vaší osobě, jen proti vašim názorům.“
„Výsledek byl stejný. Ale nechme to už být.“
„Jistěže. Napijete se kávy? Myslím, že vám nemůže uškodit.“
„Dobře.“
„Přejděme tedy do mé pracovny.“
Káva a koňak už stály na nízkém stolku vedle velikých kožených lenošek. Světlo tu bylo žluté, tlumené, jako v celém domě. Vzadu spatřil Molnar v šeru něco, co vypadalo jako řídicí pult. Byl tmavý, jen na jeho okraji svítilo jediné červené světélko.
„Promiňte na okamžik, pane profesore. Něco se děje.“
Egberg přistoupil k řídicímu pultu, na němž se v tom okamžiku rozsvítily dvě silné lampy denního světla. Na obrazovce se objevila tvář muže v bílém plášti.
„Co nového, Dorne?“ otázal se Egberg.
„Všechno v pořádku. Jen šestnáctka je nějak neklidná. Proto jsem si vás dovolil vyrušit.“
„Zkoušel jsi polarizační napětí?“
„Ano. Nepomohlo.“
„Dobře, hned se tam podívám,“ řekl Egberg a otočil obrazovku tak, že Molnar už nic neviděl. Cvakla přepínací páčka a Molnar uslyšel skučení, monotónní, hluboké, skoro nelidské skučení. Vstal, a dávaje pozor, aby nezavadil o stolek, přistoupil k řídicímu pultu. Egberg se skláněl nad obrazovkou, byl k Molnarovi otočen zády. Byl vyšší než on a zakrýval část obrazovky. Na zbývající části však Molnar spatřil ruku ženy anebo dítěte. Ruka se rozvírala a křečovitě svírala v pěst, dál bylo vidět předloktí a pak kov, podivně spletenou síť, která se krčila a napínala podle stahů ruky. Chvíli se díval na ruku. pak se podíval výš na obrazovku. Ve velikém průsvitném zvonu tam plaval mozek. Nemohl se mýlit, byl přece neuronik. Skučení náhle ustalo, obrazovka zhasla. Egberg se otočil.
„To byl mozek,“ řekl Molnar.
„Zajisté.“
„A lidská ruka.“
„Ruka byla lidská, ale mozek opičí. Řídí lidskou ruku jako nástroj dokonalejší, než je opičí končetina. Dvojitá hybridní vazba.“
Egberg zhasl světla nad řídicím pultem a Molnar už viděl jen lenošky, stolečky a kouřící kávu.
„Posaďte se, pane profesore. Opravdový vědec je vždycky zvědavý, že?“
„Ale nač… ta vazba?“
„Na nějaké jednoduché služby jako podávání kabátů v šatně nebo balení cukroví. Všude tam, kde se nevyžaduje přílišné myšlení a kde je lidská ruka účinná. Anebo vítaná. Kdybych jel na podzimní kongres neuroniků, postavil bych tohoto kyborga ke dveřím, aby všem hostům podával ruku.“
„To je ale šílený nápad!“
„Máte pravdu. Moc vkusný není, zato reklama by byla zaručená. Bohužel na ten kongres nejedu…“
Pili teď kávu mlčky. Neměl jsem sem jezdit, pomyslel si Molnar. To mě mohlo napadnout, že mi umělé srdce nebude chtít dát! Jistě teď uvažuje, jak mi to má šetrně sdělit, aby si to později nevyčítal. Ačkoli… takový člověk si asi nikdy nevyčítá, co udělal, a tím méně, co neudělal. Potom si vzpomněl na svou kovovou postel, na šelest hmyzu na stěnách svého bytu a na houkání lodí vyplouvají-cích na moře.
„Půjdu už do svého pokoje,“ řekl. „a hned zítra ráno odjedu.“
„Ale pane profesore, vždyť jsme ještě nedokončili náš rozhovor!“
„Obávám se. že jeho výsledek už znám.“
„Ještě jsem vám neodpověděl!“
„V tuto chvíli mi to nepřipadá důležité!“
„K večeru se nás vždycky zmocňují pochybnosti, ale ty se ráno rozplynou. Dobrou noc, pane profesore. Moje sekretářka vás doprovodí.“
„Ta, co ztrácí sandály…“
„Jste všímavý, pane profesore,“ dodal po chvíli.
Mag už stála ve dveřích.
„Dobrou noc,“ řekl Molnar a šel za Mag.
Když zůstal ve svém pokoji sám, pokusil se otevřít okno, ale opět marně. Chtěl vyhlédnout na chodbu a zavolat na Mag, aby mu pomohla, ale dveře nepovolily. Poprvé mu napadlo, že už se odtud nedostane. Mohl zavolat Mag nebo Egberga, ale vzpomněl si na doktorovu pracovnu a na řídicí pult, na němž se rozsvítí červené světélko, a rozmyslel si to.
Probudilo ho klepání… Bylo to tiché klepání na dveře jako v normálním domě. Venku svítilo slunce a začínalo každodenní horko, jež zde trvalo až do pozdního odpoledne.
„Dále!“ zvolal a vytáhl si prostěradlo s přikrývkou až pod bradu.
Vešla Mag, nesla na podnose snídani. Ucítil opojnou vůni kávy.
„Děkuju vám. Ale proč jste se obtěžovala vy, proč to nepřinesl ten…“
„O vás se budu starat já. Myslela jsem, že to dělám dobře.“
„Děláte to výborně. Jen bych vás ještě poprosil, abyste tu otevřela okno.“
„Teď je horko a ve vzduchu je prach. Až kvečeru…“
„Večer už jsem to zkoušel.“
„Ach, to bude asi izolovaný pokoj.“
„Izolovaný?“
Neodpověděla. Je v rozpacích, pomyslel si Molnar, obává se, že už řekla příliš mnoho.