„Vy mi nechcete odpovědět, Mag?“
„Zeptejte se doktora Egberga, prosím vás, Je to přece váš přítel…“
„Dobře, zeptám se ho.“
Poprvé ji viděl v plném denním světle. Tehdy po příchodu byl příliš unavený, neprohlížel si ji. Byla to skutečně krásná dívka. Taková, která na sebe neupoutává pozornost, která vždycky stojí v druhé řadě, pomyslel si a pocítil neurčitou lítost, jako když v posledních letech potkal podobnou dívku.
„Zajdu k vám po snídani. Doktor Egberg by s vámi rád mluvil.“
Přikývl, skloněn nad podnosem. Čekal, až odejde, pak přistoupil ke dveřím a stiskl kliku. Dveře povolily po malé chvilce, kterou potřebuje elektrický mechanismus k tomu, aby učinil rozhodnutí. Potom se vrátil k snídani. Měl hlad a chtěl se na dlouhou cestu, jaká ho čekala, vydat s plným žaludkem. Ještě se oholil, sebral své věci a nastrkal je do brašny. Byl rozhodnut. Vyšel na chodbu a začal sestupovat po schodech. Nepotkal nikoho, jak předpokládal. Alej vedoucí k bráně byla nyní ve stínu, protože slunce bylo zacloněno domem. Kráčel rovnoměrnými kroky, ani rychlými, ani pomalými. Když docházel k bráně, vrátný mu vyšel naproti. Je tu týž co včera, napadlo Molnarovi. Chtěl se mu vyhnout, ale vrátný ho chytil za ruku.
„Kampak? To se nesmí!“
Neodpověděl, jen vší silou udeřil volnou rukou vrátného do žaludku. A v tu chvíli poznal, že to, nač narazil, není tělo. Vrátný se skoro nepohnul. Ani nezměnil výraz. Molnar jen ucítil, jak mu jeho prsty drtí paži jako železné kleště. Upustil brašnu. Vrátný ho lehce strčil do prsou a pustil. Molnar se zapotácel.
„To se nesmí,“ opakoval vrátný.
Projdu, musím projít, pomyslel si Molnar. Chtěl udělat krok, ale nemohl. Bolest byla tak silná, že pro něho všechno ostatní přestalo existovat. Nechtěl upadnout. Zatínal zuby.
To přejde, to hned přejde. Potom viděl už jen vrcholky borovic. Pád na zem ani nepocítil. Vrcholky borovic se rozplývaly, až se slily s oblohou.
Když otevřel oči, skláněl se Egberg nad ním. Bolest, kterou znal a jejíž příchod neomylně poznával, byla pryč. Zato ho pálila kůže, někde na hrudníku. Podíval se tam, ale byl přikryt až po krk a byl příliš slabý, aby se dokázal pohnout.
„Už je to dobré,“ řekl Egberg. „Měl jste štěstí, pane profesore.“
„Štěstí?“
„Kdyby se vám to nestalo tady v ústavě, byl byste už mrtev. Sotva jsem to stihl.“
„Byl to konec?“
„Ano.“
„A teď?“
„Máte umělé srdce.“
„Tak přece?“
„Šlo o záchranu vašeho života.“
„Děkuji vám.“
„Doufám, že to bude v pořádku.“
„Já taky.“
Mluvení ho unavovalo. Ležel bez hnutí a díval se do stropu. Egberg také mlčel. Molnar čekal, až odejde.
„Trvalo čtyři, možná pět minut, než jsem vám obnovil krevní oběh,“ řekl ještě.
O pár minut déle, a bylo po mně, pomyslel si Molnar. Byl bych se stal troskou člověka, jemuž se rozpadl funkční systém mozkových buněk.
Egberg zaváhal.
„Byla to lehkomyslnost, pane profesore. S vaším srdcem…“
„Chtěl jsem odejít,“ řekl tiše Molnar.
„Měl jste mi to říct.“
„A zůstat v uzavřeném pokoji, izolovaném, jak vy říkáte.“
„Blokáda naskočila na noc náhodou.“
Mag mu to tedy řekla, pomyslel si Molnar.
„Na takové náhody já nevěřím, Egbergu.“
„Neumím vás přesvědčit. Ale jak vidíte, byly vaše obavy neopodstatněné.“
„Nevím.“
„Vždyť žijete!“
„To je fakt.“
Egberg zaváhal, jako by chtěl ještě něco říci, ale neřekl a odešel. Molnar zavřel oči. Teď potrvá několik dní, než odtud budu moci odejít, pomyslel si. I při dnešních metodách urychleného zajizvování ran to bude chvíli trvat. Tak přece jen mě zachránil! Za těchto okolností by mu nikdo nemohl mít za zlé, kdybych tu umřel. Ani já sám. Zřejmě mi opravdu chtěl dát umělé srdce. Vzpomněl si ještě na zablokované dveře á už si tím nebyl tak jist. Pak usnul.
V noci se probudil a pocítil žízeň. V pokoji byla tma, svítila jen malá lampička na nočním stolku. V jejím světle spatřil Mag. Seděla v té nepříliš pohodlné lenošce, v níž ještě včera seděl on sám. Dřímala.
„Mag, slečno Mag…,“ řekl tiše, ale Mag se probudila.
„Jak je vám?“ otázala se rovněž šeptem.
„Báječně.“ pokusil se o úsměv. „Dejte mi trochu vody.“
„Prosím,“ podala mu hrníček. Tekutina chutnala jako pomerančová šťáva s něčím, co nedovedl určit.
„Bolí?“ zeptala se.
„Už ne.“
„Hojí se to rychle. Večer vás doktor Egberg prohlédl.“
„A já jsem se ani neprobudil?“
„Jste pod vlivem Brotkasova preparátu. Ten má skvělý účinek,“ dodala.
„Jak vidím, jste taky kvalifikovaná ošetřovatelka.“
„Sekretářka, asistentka a všechno ostatní. Jsem zvědavá, jaká bude vaše úloha.“
„Jak to?“
„No takto, jste přece nový objekt na Egbergově farmě. Tak říkáme mezi sebou tomuto ústavu.“
„Já vám nerozumím.“
„Doktor Egberg s vámi o tom nemluvil?“
Užuž chtěl říct, že ne, ale napadlo mu, že v tom případě by se od ní nic víc nedozvěděl.
„Jen se o tom zmínil,“ řekl proto.
„Jistě dostanete něco zajímavějšího než já. Jste přece profesor. Byl jste kdysi Egbergovým kolegou.“
„Dokonce jeho šéfem!“
„No právě. Jistě vám svěří intelektronickou laboratoř. Ta už je měsíc bez vedoucího.“
„Co se s ním stalo? Odjel?“
„Odjel…“ Mag to opakovala s podivnou intonací. „Ne, prostě umřel. Našli jsme ho v bunkru. Uvnitř bunkru totiž zaniká energetické pole. Železobetonové stěny jsou dva metry silné. Energie tam nepronikne.“
„Jaká energie?“
„Co pohání srdce. On měl totéž co vy.“
„Já vám nerozumím.“ Molnar to vyslovil přesto, že právě v tom okamžiku začal rozumět. Zavřel oči a ucítil v žaludku podivnou křeč. Jako tenkrát, když se v nákladním prostoru veliké lodi sesuly vedle něho bedny a rozbily se.
„Budete spát?“ zeptala se Mag po chvilce mlčení.
„Ne, už jsem se vyspal dost,“ poslouchal svůj hlas a divil se, že zní tak normálně. „A sem ta energie proniká?“
„Ovšem. Energetické pole působí v celém ústavu a asi půl kilometru kolem něho.“
„A dál?“
„Co dál?“
„Co když si chci vyjet dál, k moři nebo do města?“ ptal se, přestože už znal odpověď. Ale chtěl ji slyšet od této dívky, která o tom všem mluvila s takovou samozřejmostí.
„To nemůžete, to by znamenalo vaši smrt. Vždyť to víte. Podepsal jste přece revers. V přítomnosti notáře a s celým tím ceremoniálem.“
„Nic jsem nepodepisoval.“
Mag chvíli mlčela a pak řekla tiše:
„Nebyl čas. Však to podepíšete dodatečně, je to jen formalita.“
Chtěl říct, že nic takového nepodepíše, ale vzpomněl si na zablokované dveře a neřekl nic.
„Proto jsme přece všichni tady,“ řekla Mag jakoby lítostivě. „Než jsem sem přijela, byla jsem sekretářkou u jedné exportní firmy v Buenos Aires. Sekretářkou zástupce ředitele,“ dodala s pýchou. „Pracovala jsem ve dvanáctém poschodí ústředí. Firmy Trotam & Co. Znáte ji?“
„Ne. Nebyl jsem nikdy v Buenos Aires.“
„To byly časy! V sobotu jsme jezdili k moři… Víte, nejvíc mi tu chybí plavání a moře. Když někdy vane vítr, cítím jeho vůni. Na pláž není odtud daleko.“‚