„Já vím.“
„Vy to ještě neznáte. To přijde teprve za pár měsíců, někdy až po půl roce…“
„Co?“
„Těžko vyjádřit. Snad — neklid. Chce se vám odjet, odjet stůj co stůj…“
„Stesk?“
„Ne. Po domově, po nejbližších, po lidech se člověku stýská od začátku. Ale je něco jiného, nevím, jak to vyjádřit, je to něco primitivnějšího. Ale neměla bych vám to říkat.“
„Proč? Jsem rád, že se to dozvím dřív.“
„Já jsem o tom nevěděla. Nepředstavovala jsem si, že to bude takové. Někdy si myslím, že bych sem snad ani nebyla jezdila, kdybych to byla věděla.“
„A co by se s vámi stalo?“
„Jistě bych už byla mrtvá. V nejlepším případě bych seděla na vozíčku na kolečkách. Tehdy jsem se toho strašně bála, snad víc než smrti. Dovedete si to představit? Dívat se na svět kolem sebe, na chodce, na jiná děvčata, na lidi, kteří jedou do práce, a vědět, že je člověk mimo… provždy. Zůstat zde bylo jediné východisko. Chodím, pracuju, někdy si i zaplavu v našem bazénu. Moc mi to nejde, protože mám nohy trochu ztuhlé, zvlášť chodidla.“
„Jiné východisko jste neměla?“
„Ne. Byla jsem u nejvýznačnějších odborníků. I na druhé polokouli, v Evropě. Poslal mě tam můj chlapec. Šetřil na domek. Měla jsem báječného chlapce. Chtěl si mě vzít, ale Egberg přijímá jen osamělé.“
„A jak jste to tu našla?“
„Řekl mi o tom jeden lékař, za kterým jsem zašla, když už jsem měla ohrožené dýchací ústrojí. Říkal, že Egbergův ústav je jediný, kde bych to mohla zkusit. Prý mi nic neradí, jen mě informuje.“
„Chtěl od vás Egberg peníze?“
„Ne. Nebyl to běžný případ. Řekl mi, že to může zkusit jen experimentálně. Výsledek nezaručoval. Musím přiznat, že mi nedával velkou naději.“
„A vy jste souhlasila?“
„Co jsem měla dělat? Splnila jsem všechny formality, podepsala reversy a prohlášení… a tady mě máte. Žiju, jak vidíte.“
„A tamten?“
„Kdo?“
„Ten v bunkru.“
„Bertold. Ten to taky podepsal. Neměl prostě peníze.“
„Kdo to byl?“
„Jeden elektronik. Starší člověk. Jednou mi říkal, že pamatuje ještě dobu, kdy se elektronové obvody skládaly z jednotlivých tranzistorů.“
„Žil dlouho?“
„Několik let. Byl tu, už když jsem sem přišla. Měla jsem ho docela ráda. Byl to klidný, málomluvný člověk, nikomu nepřekážel. Seděl ve své laboratoři, často jsem ho neviděla ani u oběda. Tehdy taky nepřišel a Joseph ho potom našel v bunkru. Bertold věděl, že když vejde dovnitř, bude to jeho smrt.“
„Stejně jako kdyby odešel příliš daleko od ústavu?“
„Ne docela. V bunkru přestane působit náhle, srdce jako když se najednou zastaví. Říkal to Egberg, jednou nás na to upozorňoval. Kdežto odejít mimo dosah pole, to je pozvolná agónie. Napětí se zmenšuje s každým metrem.“
„On do bunkru spadl?“
„Zřejmě tam sjel po té šikmé ploše,“ vysvětlovala. „A omdlel, než se odtamtud stačil dostat, tak to aspoň tvrdí Egberg.“
„A vy?“
„Co já?“
„Co vy si o tom myslíte?“ Všiml si, jak instinktivně pohlédla na obrazovku.
„Omdlel, no. Byl to starý člověk. Asi to tak bylo,“ dodala tišeji. „Chcete se ještě napít?“ otázala se.
„Ne, děkuji,“ přivřel oči. Myslel na starého muže, který umřel v bunkru, protože jeho umělé srdce bylo odříznuto od energetického pole vytvářeného v ústavu. Umělé srdce se zastavilo stejně jako opravdové. Vzpomněl si, jak tehdy u brány ani nepocítil pád na zem a jak se vrcholky borovic rozplývaly proti obloze. Potom usnul.
Za několik dní už chodil po pokoji od postele k lenošce. Egberg ho přicházel navštěvovat dvakrát denně společně se svým mlčenlivým asistentem Dornem, kterého Molnar viděl tehdy při večeři na obrazovce. Choval se jako lékař, jako obyčejný lékař, a mluvili o teplotě Molnarova těla, jeho tlaku a dechu. Uvažoval, kdy mu Egberg konečně řekne, že je novým přírůstkem jeho farmy, ale doktor mu jen prohlédl švy a odešel. Molnar čekal. Byl ještě slabý.
Někdy přišel Dorn sám, ale Mag nikdy. Molnar se na ni neptal. Promyslel všechny možnosti a neptal se. Jestliže byla její nepřítomnost důsledkem Egbergova rozhodnutí, protože doktor vyslechl jejich rozhovor, pak bylo zbytečné se ptát. A jestli k němu nemohla přijít náhodou, zůstávala mu přesto, pro budoucnost zdrojem informací, jaké by nikdy od Egberga ani od Dorna nezískal. Dorn nemluvil skoro vůbec. Jen jednou, když zanesl červenou tužkou do karty Molnarovu teplotu, promluvil zcela nečekaně:
„Učil jsem se kdysi z vaší učebnice, pane profesore.“
„Opravdu?“
„Z toho nového vydání. Vyšlo, když jsem ještě studoval.“
Molnar se na to vydání pamatoval. Vzpomněl si, jak za ním po několikaměsíčním pátrání přišel redaktor, celý v černém, s černou aktovkou, z níž vyndal připravenou smlouvu. Jak spolu seděli u malého stolečku a jak si redaktor až do konce jednání nebyl zcela jist, zda sedí před skutečným profesorem neuroniky, jehož učebnici chce nakladatelství vydat. Později obdržel Molnar šek. který pro něho znamenal bohatství, a koupil si motorový člun. Lovil potom ryby ve vlastním člunu a muži, s nimiž pracoval, mu záviděli.
„Pamatuji se na tu knihu,“ řekl Molnar. „Když ji vydávali, myslel jsem si, že mohli najít něco lepšího, a rozhodně novějšího.“
„Byla to dobrá učebnice,“ podotkl Dorn. „Dnes už je všechno jiné, ale na tu dobu byla docela dobrá.“
„Nevím, nedovedu to zhodnotit. Dnes už bych takovou učebnici napsat neuměl. A což teprve něco opravdu udělat!“
„Já myslím, že se to nedá zapomenout, tak jako člověk nemůže zapomenout plavat nebo jezdit na kole. Nezapomenou to přirozeně ti, co to dělají, protože je to jediná věc, jakou by v životě chtěli udělat.“
„Také jsem si to kdysi myslel, ale už léta dělám něco jiného,“ řekl Molnar. „Ostatně kromě elánu potřebuje člověk ještě praxi, a tu získá, jen když pracuje denně.“
„Nechtěl jsem vás urazit, pane profesore,“ řekl Dorn. „Však vy byste to svedl i dnes!“
„Už ne. Jsem starý. A vy jste zas příliš mladý, abyste to pochopil.“
„Přesto si myslím, že mám pravdu.“
„Anebo prostě nemáte jinou možnost.“
„Jak to?“
„Co můžete dělat jiného, když jste objektem na Egbergově farmě?“
„Já… já nejsem objektem. Já tu jen pracuju.“
„Ale bydlíte tu a jste tu pořád.“
„Myslím si, pane profesore, že každý mladý lékař, který chce v životě něco umět, musí několik let pracovat tak jako já, být pořád na místě, dělat všecko.“
„Vy jste lékař?! Nedělejte si ze mě legraci, mladý muži! Jste experimentátor, ten nejhorší druh experimentátora, jaký kdy existoval! Provádíte experimenty na vlastním druhu, na lidech, kteří by mohli být vašimi přáteli, rodiči, dětmi. Transplantujete mozky, měníte osobnosti. Člověk přestává být sebou ze dne na den. Poškrábe se za uchem anebo dostane žízeň, když stisknete knoflík. S odporem se odvrátí od milované osoby, anebo je schopen jí podříznout krk, když příslušně hnete prstem!“
„Přeháníte, pane profesore.“
„Ale ne, já jen říkám pravdu, celou pravdu. Všecko, co si myslím o těchhle experimentech a takových lidech, jako jste vy. Nefalšuju tu pravdu, jako to děláte vy.“