Dorn neodpověděl. Vstrčil do kapsy bílého pláště tužku, s níž si až dosud pohrával, a odešel.
Teď bude uvažovat o tom, co jsem mu řekl, pomyslel si Molnar, pokud ovšem takoví lidé jako on vůbec uvažují o tom, co dělají.
Pozdě odpoledne chodíval do zahrady, a bylo-li ještě horko, procházel se po úzkých pěšinkách mezi keři, jež sem nasázeli, když se ústav zakládal. Jakmile vedro polevilo, uléhal do trávy nebo na kamennou zídku kolem bazénu a díval se do nebe. Hodiny plynuly, a když se začalo smrákat, vracel se do svého pokoje a Joseph mu přinášel večeři. Měl mnoho času. Joseph někdy odjížděl s dodávkovým autem krytým plachtovinou. a tehdy mu večeři nosila Mag. Postavila podnos na stůl, někdy se ho zeptala, jak se má, ale hned se měla k odchodu. Nedívala se na obrazovku ani na vypouklé čočky vizních relé, ale Molnar beztoho věděl, že se na ně ty čočky dívají Egbergovýma očima, možná Dornovýma. Jen Joseph jako by si jich nevšímal, ale Joseph nebyl objekt, byl to člověk, pro něhož svět nekončil kousek od brány ústavu. Byl obratný, silný a kouřil tytéž cigarety, jako kdysi kouříval Molnar. Když Joseph odcházel, zůstával kouř z nich v pokoji a Molnar cítil jejich pach ještě v noci, když usínal.
Jednou si vzal jednu cigaretu z balíčku, který Joseph položil na tác, hledal zápalky, ale neměl je. Joseph mu zapálil svým velkým zapalovačem a za chvíli cítil Molnar v ústech dým.
„Doktor vám to zakázal, co?“ otázal se Joseph.
„Sám jsem přestal kouřit.“
„Já jsem přestat neuměl, když jsem se o to pokoušel. Tohleto jsou dobré cigarety. Kupuju je v městečku ve velkém, jsou pašované.“
„Vy si tam můžete zajet?“
„Nemáte mi co závidět, je to mizerná díra.“
„Vy můžete jezdit i dál. Autem to nikam nemáte daleko.“
„Nemůžu. Doktor to nechce dovolit. Všichni tu musíme být pořád.“
„Ale on sám jezdí, ne?“
„Kdysi jezdíval k rodině, nedaleko, padesát kilometrů odtud. Ale teď už nejezdí.“
„Proč?“
„Nevím. Říká se, že se rozvedl.“
„A jak je to doopravdy?“
„Nesvěřuje se mi.“ Joseph uchopil podnos.
„Ještě vás to neomrzelo?“
„Trochu ano. Ale je to dobré místo. Někde člověk pracovat musí.“
„Práce tu máte dost.“
„Dělám všechno, však vidíte sám.“
„Máte všestrannou kvalifikaci. Tenhle ústav je skoro továrna, alespoň pokud jde o příkon elektrické energie.“
„Ale to ne, jde spíš o dálkové řízení a sdělování informací. Příkon tady není tak velký. A kromě toho k té aparatuře přijíždějí zvenku.“
„Rád bych tu vaši aparaturu jednou viděl.“
„To bohužel není možné. V téhle věci máme přísné instrukce. Kdyby došlo k nějaké havárii, musela by se většina pokusů dělat znovu, nemluvě o biologickém materiálu, který je dost nákladný. Máme ovšem pro jistotu vlastní havarijní elektrárničku.“
„To je jasné, při nepříliš vysokém příkonu je to nejlepší východisko.“
Joseph pozorně pohlédl na Molnara:
„Říkali mi, že jste neuronik.“
„Říká se všelicos, ale můj obor je s vaším spřízněn daleko víc, než se vám zdá,“ řekl, aniž uvažoval o tom, co říká. Nyní již myslel na něco jiného: na to, že ústav dostává málo elektřiny. Pochopil, že jeden lže — buď Egberg, nebo Joseph. Přijdu na to, řekl si v duchu a už věděl, jak to udělá. Ani nepostřehl, kdy Joseph odešel. Mag potkal druhý den v zahradě. Viděl ji, jak jde pěšinou k domu.
„Mag! Máte chvilku čas?“ zvolal.
Nerozhodně se zastavila.
„Jenom na chviličku…,“ přistoupil k ní.
„Už jsem měla být v sekretariátě,“ pravila nejistě.
„Není vám snad vhod se mnou tady mluvit?“
„Ale ne, proč?“
„Měl jsem dojem, že se teď málo vídáme.“
„Mám mnoho práce.“
„Nezaberu vám moc času. Rád bych věděl jen jedno. Už jste někdy sama pocítila následky zániku pole?“
„Já ne, ale Bertold…“
„Nemluvme teď o Bertoldovi. Sama jste nikdy nic necítila? Netočila se vám hlava v místnostech částečně cloněných?“
„Ne. Proč se ptáte?“
Molnar chvíli neodpovídal.
„Řeknu vám to,“ rozhodl se konečně. „Mám podezření, že tady to elektromagnetické pole vůbec neexistuje.“
„Jak to?“
„Že prostě není. Že existuje jenom ve vaší fantazii, vaší a ještě několika jiných objektů farmy, jak si říkáte. Ten Egbergův nápad je přímo geniální, jak je jednoduchý!“
„Já vám nerozumím…“
„Ale vždyť to je prosté! Zůstala byste tu bez ohledu na všechna ta prohlášení, co jste podepsala — zůstala byste tu. kdyby nebylo toho silového pole?“
„Ne, jistěže ne! Aha, už vám rozumím! Vy si myslíte, že by toho byl schopen? Vsugerovat nám existenci elektromagnetického pole, které ve skutečnosti neexistuje?“
„Určitě by to dokázal. Nedoceňujete svého šéfa. Já ho znám mnohem déle.“
„A jste si jist, že to tak je?“
„Ne, upřímně řečeno — tím si jist nejsem. A proto bych vám rád navrhl jeden pokus. Pokus s vaší účastí.“
„V čem já vám mohu pomoci?“
„Vejdete do bunkru, Mag. Nakrátko, na dvě tři minuty. Když se vám nic nestane, budete volná.“
Pozorně se na něho dívala. Řekl si, že se dovede ovládat daleko lépe, než se mu zpočátku zdálo.
„Myslím, že vejít do bunkru znamená smrt. Ale já nechci umřít.“
„Chcete tu zůstat až do konce života? Před několika dny…“
„Měla jsem špatný den. To se mi někdy stává. Ale chci žít, třeba tady, když to nejde jinak.“
„Poslyš, Mag, že bys umřela, o tom nemůže být ani řeči. Zabezpečím tě zvenčí. Prostě tě odtamtud vytáhnu, kdybys ztratila vědomí. Za vteřinu člověk neumře, obtočím tě lanem a vytáhnu tě.“
„Jinak se to zjistit nedá?“
„Ne. Tak co?“
Neodpověděla. Stáli uprostřed cesty a Molnar věděl, že dřív nebo později někdo přijde a přeruší rozhovor, který chtěl stůj co stůj dokončit.
„Je to šance i pro tebe. Nikdo jiný než já se to zkusit neodváží. Všichni se Egberga bojíte. Nepopírej to, je to na vás vidět. A na ten pokus jeden člověk nestačí. Vzpomeň si na Bertolda. Kdyby ho byl odtamtud někdo vytáhl, byl by žil dodnes. Ale on to zkoušel sám.“
„On to zkoušel?“
„Myslím si to. Měl jistě stejné podezření jako já.“
„Mám strach, pane profesore — ale zkusím to. Jestli se to nepovede, budete mě mít na svědomí.“
Myslel, že se usměje, ale Mag se na něho dívala stejně pozorně jako předtím.
„Kdy to chcete zkusit, pane profesore?“ zeptala se ještě.
„Hned. Můžeš? Lano už jsem si připravil.“
„Dobře. Jen se ještě převléknu.“
„Proč?“
„Pro případ, že by se to nepovedlo. Tyhle šaty už nejsou moc pěkné.“
„Ale měj rozum, Mag! Pojď!“
Teprve teď se usmála.
„Dobře, tak půjdeme. Nebojte se. pane profesore, já se nevymlouvám. Udělám to, už jsem se rozhodla.“
Vrátili se do ústavu každý zvlášť a sešli se u schodů do podzemí. Bylo tam chladno a Molnar cítil zatuchlý pach vlhkého sklepa. Schodiště bylo široké, vedle něho vedla dolů šikmá betonová plocha. Končila půlkruhovitým otvorem, kterým vjížděly do bunkru vozíky s preparáty k ozáření. Molnar už tu předtím byl, schoval provaz pod hromadu obalového materiálu. Provaz byl solidním námořnickým uzlem spojen ze dvou kratších, které sloužily k zatahování záclon v Molnarově pokoji. Sundal je na úsvitě, když bylo ještě šero a kdy se domníval, že ostatní spí a nemohou ho vidět. Mag se ani nepřesvědčila, jak je uzel pevný. Stáhl ji v pase tak: že mohla sotva dýchat. Potom provazem několikrát trhl, aby se přesvědčil, zda udrží její váhu.