„Hotovo,“ řekl.
Nezaváhala. Zašla daleko do bunkru, až se provaz napnul. Čekal několik vteřin.
„Co cítíš?“ otázal se.
„Myslím, že nic. Je mi jen horko.“
„To jsou nervy.“
Díval se na hodinky. Uplynula minuta.
„A teď?“
„Nic. Opravdu nic.“
Když po pěti minutách vyšla z bunkru, věděl už, že jeho dohad byl správný.
„Vyhráli jsme. Mag,“ řekl a odvázal provaz. V přítmí viděl obrys jejího obličeje.
„Jsem tedy volná?“ Vyslovila to pomalu, s námahou.
„Ano.“
„To… je báječné, pane profesore!“ Prudce se otočila a rozběhla se po šikmé ploše nahoru, k jasnému čtverci východu. Molnar smotal provaz, zastrčil jej do obalů a kráčel po schodech za ní. V polovině šikmé plochy spatřil sandál.
Pole tedy neexistovalo. Mohl jít mimo obvod ústavu, sejít dolů do městečka. Nějaká loď by ho jistě vzala s sebou a za pět šest dní by byl doma. Pokud jeho pokoj zatím nepronajali někomu jinému. Ale Bertold umřel, a to ho znepokojovalo. Nebyl už mladý a nikdy nejednal zbrkle. Rozhodl se, že bude pokus opakovat. Vejdu dovnitř a Mag mě bude zajišťovat, pomyslel si. Jen je-li dost silná, aby mě odtamtud vytáhla, kdybych ztratil vědomí… Řekl si, že o tom bude přemýšlet až po večeři. Ale po večeři přišel Egberg.
„Myslím, že bychom si měli pohovořit, pane profesore,“ řekl a posadil se do lenošky, odkud předtím odklidil nějaké Molnarovy věci.
„Čekám na to už dlouho.“
„Dřív jsem nemohl, protože jsem neznal výsledky analýz a testů. Nyní už mám úplný obraz vašeho organismu.“
„Úplný?“
„Ano, zjistili jsme všechno neobyčejně přesně. Ukázalo se, že mé rozhodnutí bylo správné. Stav vašeho organismu neposkytuje důvody k tomu, abychom vám implantovali autonomní srdeční soustavu.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Nyní je vaše srdce poháněno energií zvenčí, energií elektromagnetického pole, kterou vyrábí generátor našeho institutu. Proto nemůžete ústav opustit.“
„A vy mi nehodláte implantovat autonomní srdce?“
„Ne.“
„Mám rád jasnou odpověď. Ale tohleto je bezpráví! K takové operaci jsem nedal souhlas!“
„Bylo mou povinností vám zachránit život. Použil jsem takového umělého srdce, jaké jsem měl k dispozici. Víte stejně dobře jako já. že pro to mě žádný soudce neodsoudí ani k pokutě.“
„Ale mohu snad žádat, abyste mi to srdce vyměnil!“
„Jistěže. Když si zaplatíte autonomní soustavu a veškeré služby související s implantací.“
„To je nereálné. Vy to dobře víte. Egbergu.“
„Ano.“
„Jak dlouho mě tedy chcete držet ve svém ústavu?“
„Odpojit srdce vám nemůžu, pane profesore, protože bych tím ohrozil váš život, a to je trestné. Mohl bych vás poslat do některého státního ústavu, ale známe se příliš dlouho, a proto to neudělám.“
„Tedy do smrti?“
„Řekněme si otevřeně, že nemáte příliš dlouhou perspektivu, pane profesore.“
„Nač ta upřímnost? Já to přece dobře vím.“
„Neříkám to bez příčiny. Zbývající část krevního oběhu a ledviny máte ve špatném stavu. Kromě toho je zde podezření na nádor na játrech. Máte tak dva tři roky.“
„Ve víc jsem ani nedoufal.“
Molnar vstal a chtěl rozsvítit. V pokoji už byla tma, neviděl Egbergovi do obličeje, ale věděl, že rozhovor ještě neskončil.
„Posaďte se, pane profesore. Ještě na chvíli.“
Molnar zaváhal a usedl na své místo.
„Rád bych vám něco navrhl, pane profesore,“ řekl tiše Egberg. „Jsem ochoten provést transplantaci vašeho mozku do mladšího těla, zdravého. Pokud vím, bylo už ve světě provedeno několik… transplantací tohoto druhu. Za výsledek ovšem těžko můžu ručit…“
„Vy se mi vysmíváte, doktore Egbergu,“ přerušil ho Molnar. „Víte už dávno, co si o tom myslím „.“
„Teoreticky. Ale teď jde o váš život!“
„Copak si myslíte, že bych s tím kvůli několika rokům života souhlasil? To, co navrhujete, je prachsprostý zločin!“
„Ale není. Někdo umírá proto, že v jeho těle funguje všecko kromě mozku. A druhý má opotřebované tělo a bystrý mozek. Z těch dvou lidí. dvou téměř mrtvých lidí. udělám jednoho zdravého. Stvořím člověka! Člověka, který neexistoval.“
„Nemáte fantazii, doktore. To by přece taky bylo mrzáctví… Co když ten mozek, transplantovaný do nového těla, nebude chtít s tím tělem umřít, co když bude hledat nového, dalšího nositele, a pak zase dalšího? Cožpak jste nikdy netoužil potom, aby vám bylo věčně pětadvacet let, až do smrti vašeho mozku? Když vystřídáte pět šest nositelů, můžete toho dosáhnout. Pryč s tělesným stářím. Mládí, věčné mládí v různých tělech!“
„Přeháníte, pane profesore. Bude schválen zákon…“
„To se dá říct vždycky, ale na věci to nic nemění. Cizopasit na vlastním druhu — tomu mají sloužit vaše pokusy?“
„To už jsem slyšel asi před patnácti lety.“
„Nezměnil jsem názor, jak vidíte. A teď už jděte, prosím vás.“
Potom dlouho nemohl usnout. Myslel na člověka, do jehož těla chtěl Egberg transplantovat jeho mozek. Je to jistě muž, nějaký mladý muž, a Egberg zjistil v zápisu elektrické aktivity jeho mozku ony změny, jež předcházejí smrti. Měl jistě kamarády, rodinu, čítal sportovní zprávy, a když chtěl být sám. plaval daleko do moře. Molnar se otočil na druhý bok, potom vstal, šel do koupelny a otevřel kohoutek se studenou vodou. Strčil si pod něj hlavu a cítil, jak mu voda teče do nosu a do uší. Usínal už, když ho Egberg probudil. Ptal se ho z obrazovky, kdy viděl naposledy Mag. A v tu chvíli už se musel smířit s tím, že půjde do bunkru sám.
Vstoupil tam bez váhání hned druhý den ráno. Nemohl déle čekat. Věděl, že se Egberg svých plánů nevzdá. Udělal dva kroky. Zůstal stát. Cítil, že dýchá rychleji. To je strach, pomyslel si. Ale potom se ho zmocnila závrať, ucítil tlak a pochopil, že už se z bunkru nedostane.
Probudil se, ležel ve tmě. Nutil se přemýšlet, namáhalo ho to. Vzpomněl si, jak vstoupil do bunkru, a věděl, že od té chvíle uplynulo mnoho dnů. Jeho nynější stav tedy nebyl anabiózou, neboť jeho mozek zaznamenal uplynutí času. Kromě toho mu v paměti utkvěly ještě jakési nereálné útržky pozorování, jež se rozplynuly, když se na ně soustředil. Dýchal normálně, bolest necítil. Po chvíli si uvědomil, že se kdosi dotýká jeho hlavy a že mu do žil proudí jakási tekutina. Najednou začal vidět. Sňali mu pásku z očí. Spatřil Dorna.
„Vidíte mě?“ zeptal se Dorn.
„Vidím,“ odpověděl, ale mluvil s námahou, vyrážel slabiky.
„Slyšíte mě dobře?“
„Ano.“
Dorn mu vytáhl jehly ze žil.
„Pokuste se vstát.“
Molnar vstal. Celé tělo měl ztuhlé, pohyby nekoordinované. Udělal dva kroky a zapotácel se.
„Cítíte se slabý?“ otázal se Dorn.
„To ne, ale ztuhlý.“
„Nedostatečná koordinace. To vás za několik dní přejde. Teď pojďte do pracovny.“
Dorn otevřel dveře, vešli do Egbergova kabinetu. Egberg tam nebyl.