„Zachránil jste mě?“ zeptal se Molnar.
„Ano.“
„A co Egberg?“
„Nechal vám tu dopis. Posaďte se, prosím.“ Dorn sáhl do vnitřní kapsy saka a podal Molnarovi zapečetěnou obálku. „Cítíte-li se dobře, půjdu vedle do laboratoře. Kdybyste mě potřeboval, zavolejte.“
Molnar roztrhl obálku. Dopis byl psán rukou.
Vážený pane profesore!
Tento dopis navazuje na náš rozhovor, který jsme nedokončili. Člověk, jehož tělo jsem vám chtěl tehdy nabídnout, jsem byl já sám. Ve chvíli, kdy čtete tento dopis, je již prokázáno, že se transplantace zdařila a vy jste se stal mozkem mého těla…
„Dorne!“ zvolal Molnar.
Dorn pootevřel dveře.
„Zrcadlo!“
„Mám je připravené.“ Dorn mu podal nevelké zrcátko. Molnar v něm spatřil odraz Egbergovy tváře. Byla nějaká jiná. Po chvíli Molnar pochopil, že oči jsou jeho vlastní. Odložil zrcátko.
… Jsem přesvědčen, četl, že jsem jednal správně. Stav vašeho organismu jsem vám vylíčil objektivně. V mne byl zjištěn nádor na mozku, který se dost rychle zvětšoval, takže jsem musel s transplantaci spěchat, měl-li jsem operaci sám naplánovat a připravit. Důvody mého rozhodnutí jsou dvojí: především osobní, ty byste jisté nepochopil. Budete-li transplantaci akceptovat, čeká vás podle mého předpokladu ještě asi dvacet let života, možnost vědecky pracovat v ústavu, který je váš. Jsem toho názoru, že se tak vyrovnají určité závazky, jež jsem vůči vám měl. Svými osobními záležitostmi vás nebudu zatěžovat. Rozvedl jsem se, žiju odděleně od rodiny, je hmotně zajištěna. Moje žena zná skutečný stav věcí, z její strany neočekávám žádné potíže. Druhou premisou mého rozhodnutí je fakt, že vaše odborné znalosti jsou pro mě zárukou, že můžete dále vést ústav a hlavně že můžete pozorovat subjektivní pocity transplantace. Navrhuju vám, abyste to zveřejnil. To už ovšem záleží na vás. Operaci provedl Dorn za asistence externích odborníků. Můj souhlas najdete mezi jinými dokumenty, a pokud jde o vás, byl jste pouze „tělem z nehody“. Právně je to v pořádku, přestože zákonodárce nepočítal s transplantacemi mozku v této konfiguraci. Kromě toho se domnívám, že veškeré jiné výhrady, jež byste mohl mít k mému rozhodnutí, jsou neopodstatněné, neboť nehodláte-li transplantaci přijmout, můžete ji zlikvidovat a umřít. Z méně důležitých věcí vám musím vysvětlit ještě toto: vstoupil jste do bunkru, a to byl důkaz, že jste neuvěřil existenci silového pole, které vyrábí ústavní generátor a které dodává energii vašemu srdci. Vaše domněnka byla správná. Takové pole neexistuje. Vaše srdce bylo poháněno z baterie obsahující radioaktivní prvky a ta vám byla implantována současně se srdcem. Zato srdeční rytmus byl regulován zvenčí, impulsy vysílanými bezdrátově z ústavního generátoru. Když jste vstoupil do bunkru, synchronizace zanikla. Efekt jste pocítil osobně. Musím se přiznat, že jsem předpokládal, že do bunkru půjdete, a že jsme tam na vás čekali. Bylo mi všechno jasné od okamžiku, kdy zmizela Mag. Provazy, které jsme našli u bunkru, mou domněnku jen potvrdily. Vy jste však nemohl vědět, že Mag, která měla implantovanou prodlouženou míchu, je úplně nezávislá na naší synchronizaci, kdežto vy ne. Jednal jste v jistém smyslu k vlastní škodě, přišel jste o výbornou sekretářku. Ale to jste nemohl tušit.
Jak už jsem se zmínil, nechávám na vás, zda zveřejníte zprávu o provedeni transplantace či nikoli. Jinými slovy — můžete žít dál bud jako Egberg, nebo jako Molnar, jak chcete. Všechny doklady pro oba případy jsou připraveny.
Egberg
Odložil dopis a seděl chvíli nehybně, nemyslel na nic. Za několik minut nahlédl do pracovny Dorn.
„Jak se vám daří?“ otázal se Dorn.
„Výborně.“
„Jsem na tu operaci pyšný,“ řekl Dorn. „Zveřejníme to?“
Molnar neodpověděl.
„Co se stalo s mým tělem?“ zeptal se po chvíli.
„Je spáleno a pohřbeno. Už tři měsíce. Taková transplantace se dělá několikafázově. Největší potíže jsou s…“
„A jeho mozek?“ přerušil ho Molnar.
„Je separován.“
„Žije?“
„Ano. Můžete se podívat.“
Přistoupil k řídicímu pultu a stiskl příslušné knoflíky. Na obrazovce se objevila veliká nádoba s téměř bezbarvou kapalinou, v níž plaval mozek. Viděli oči spojené s mozkem, z nichž jedno se na ně dívalo přímo z obrazovky. V ampliónu slyšel tiché šumění čerpadel, dodávajících vyživovací tekutinu, a potom spatřil zápis elektrických impulsů v Egbergově mozku. Byl to zápis aktivity bdícího mozku. Ten mozek viděl, myslel… a věděl. Skleněné stěny nádoby, z níž není úniku — to byl teď jeho svět.
„On tak rozhodl?“ otázal se Molnar Dorna.
„Ne, nic o tom neříkal. Ale my jsme zrovna potřebovali mozek pro pokus s řízením nákladních raket k vzdáleným planetám. Pracujeme zde na takovém námětu.“
„Ale jeho mozek…“
„Ten nádor se zatím nijak zvlášť neprojevuje. Vytvoříme podmíněné reflexy.“
„On s tím tedy nevyslovil souhlas?“
„Ne, ale my vždycky používáme pooperačních zlomků…“
„Jste prachsprostý lump. Dorne.“ řekl Molnar. „Který je to pokoj?“
„Sedmička.“
„Dejte mi klíče. Egbergovy klíče.“
„Má je Joseph.“
„Tak je přineste.“
„Ale…“
„Už jsem řekl. Tady poroučím já!“
Za chvíli se Dorn vrátil s klíči. Molnar je vzal.
„Vy tu zůstanete,“ řekl.
Prošel chodbou a otevřel dveře místnosti číslo sedm. Vešel dovnitř a všiml si, že na něj oči mozku nevidí. Dával pozor, aby nevstoupil do jejich zorného pole. Přistoupil k čerpadlu, které vhánělo do nádoby tekutinu. Vypnul je. Tak to bude nejlepší, pomyslel si. Umře z nedostatku kyslíku, aniž si to uvědomí. Mozek přece nemá centrum, které by dovedlo kontrolovat obsah kyslíku. Prostě usne a už se neprobudí. Kdybych odstranil tekutinu z nádoby, umřel by dřív, ale věděl by, že umírá. Ještě chvíli se díval na zápis aktivity na obrazovce osciloskopu a potom odešel.
Zamkl dveře a spatřil Doma.
„Dejte mi své klíče,“ řekl.
„Já… žádné nemám.“
„Jak chcete. Necháte je tedy u vrátného. Odedneška už v ústavu nepracujete.“
„Proč? Vždyť já…“
Neposlouchal ho. Sešel po schodech do přízemí. Trochu se potácel, chvílemi se musel opřít o zeď. Nedostatečná koordinace, říkal Dorn, pomyslel si, ale teď musím být koordinovaný alespoň po několik minut. Došel ke dveřím, za nimiž byl generátor. Zámek byl dost složitý a Molnar neměl příliš obratné ruce. Nakonec se však přece jen dostal dovnitř. Světlo se automaticky rozsvítilo. Spatřil tlusté měděné dráty, pojistky a tabule s umrlčími lebkami. Byla to hlavní instalace. Začal hledat havarijní. Nejprve vypnul akumulátory a zpřetrhal přívody havarijní instalace.
„Co to děláte?“
Byl to Dorn.
„Okamžitě jděte pryč!“ řekl Molnar.
„Ale to nejde, všechny pokusy. „všecko se zastaví, preparáty zahynou…“
Molnar sáhl po hlavních pojistkách.
„Ne!“ vykřikl Dorn a vrhl se na něho.
Odstrčil ho ze všech sil. Egberg měl silnou ruku. Dorn narazil hlavou do rozvodné desky a upadl. Zůstal nehybně ležet na kamenné podlaze. Nyní vyrval Molnar pojistky. Světlo zhaslo. Hodil pojistky na bedny s akumulátory a vyběhl na schody. Kdesi nahoře hučela poplašná siréna.