Preparáty zahynou, pomyslel si. Potom ještě myslel na tříměsíční bdění Egbergova mozku, nepřetržité bdění, na skleněné stěny nádoby a na oči, které nemají svaly, aby mohly změnit polohu, na to čekání s vědomím, že nemůže přijít nic jiného než zase čekání…
Došel k bráně.
„Odcházíte, pane doktore?“ zeptal se vrátný.
„Ano.“
„Mám jít s vámi?“
Molnar se na něho pozorně podíval.
„Proč byste měl chodit se mnou?“
„Zachránil jste mi život, pane doktore. A odcházíte, zrovna když je poplach a já slyším sirénu. Odcházíte na delší dobu?“
„Ano, ale ty tu zůstaň… Sancho.“
„Jmenuji se Tomb.“
„Já se ve skutečnosti taky nejmenuju Egberg.“
Pokynul mu hlavou, prošel bránou a dal se po cestě dolů.
Dariusz Filar
Příliš šťastní
Od samého začátku své existence, tedy asi tři sta let předtím, než se udály zde vylíčené události, se Institut A stal národním tabu. Všeobecně oblíbení lidé, kteří neprozřetelně pronesli o Institutu takovou či onakou poznámku, brzy ztráceli známé i přátele. Když se děti vyptávaly, rodiče zarytě mlčeli, ostatně i děti většinou věděly, že existují věci, které se hlasitě nekomentují
Budovy Institutu stály přímo v centru města Badatelů. Nebyly obklopeny záseky ani tam nestály varovné tabulky. Nestalo se však, že by se někdo pokusil dostat dovnitř nebo aspoň otevřít velké, nikým nestřežené kyvadlové dveře. Toto zvláštní stanovisko celé společnosti plynulo asi z lidského strachu z věcí neznámých, který je člověku vlastní. Týkalo se to jak řadových občanů státu, tak jeho politických a hospodářských vůdců, protože ani ti nedovedli říci o Institutu A nic konkrétního.
Z generace na generaci se tradovalo, že se o této věci nemá mluvit, a za tři sta let se nenašel odvážlivec, který by se proti této tradici odvážil vystoupit.
Příští pracovníci Institutu se vybírali, ještě když studovali. Kdo je vybíral? To také nikdo nevěděl. Vyvolení dostali žluté obálky z Ústředního dispečinku odborníků, které se vyznačovaly jedině červeným razítkem: k vlastním rukám — Institut A. Tito lidé si pak honem sbalili věci a odjeli do města Badatelů. Nevraceli se nikdy. Z oborů, jež si Institut vybíral, nedalo se usoudit nic bližšího o charakteru jeho činnosti, protože razítkované obálky dostávali studenti všech fakult.
Studoval jsem techniku řízení kolektivů, která se vyučovala v rámci mezifakultního studia Vojenské akademie a Vysoké školy ekonomické. Zabýval jsem se sociologií, právy, psychologií a také rétorikou, kterou jsem potřeboval pro své příští povolání. Dosáhl jsem dobrých výsledků i ve sportu, nejraději jsem měl judo a box. Ve třetím roce studií jsem získal titul nejlepšího studenta.
Několik dnů po zveřejnění seznamu, na kterém jsem zaujal první místo, jsem dostal předvolání do Institutu A. V kratičkém dopise mi přikazovali, abych okamžitě přijel a abych se zdržel jakýchkoli komentářů ve svém dosavadním prostředí. Pod tímto textem jsem nenašel žádný podpis.
Příští den jsem s pořádnou trémou překročil práh hlavní budovy Institutu. V prostorné hale už nerozhodně přešlapovalo několik lidí. Hned po mém příchodu se vynořil z bočních dveří starší muž.
„Je vás tu všech deset,“ řekl, „pojďte se mnou.“
Zavedl nás do jednoho křídla budovy, kde jsme odnynějška měli bydlet. Pokoje na nás udělaly velmi dobrý dojem, byly veliké a světlé a měly dveře na terasu, ze které se po širokých schodech dalo sejít do pečlivě udržované zahrady. Ještě jsem si ani nestačil vybalit zavazadla, když za mnou přišel týž starší muž a odevzdal mi tlusté červené desky. Zvědavě jsem do nich nahlédl. Z obsahu textu, který ležel hned navrchu, vyplývalo, že budu muset studovat i zde. Byl to podrobný program nejbližších devíti set dnů — budíček, snídaně, přednášky, oběd, pauza, praktické zaměstnání. Nejvíc mě překvapil obsah přednášek. Jejich problematika zahrnovala teorii odposlechu, techniku sledování, nauku o využití důvěrného svěřování, umění provokace. Na poslední den nebyly už plánovány žádné práce, jedině rozhovor s ředitelem Institutu, rozhovor, který byl označen jako „úplné zasvěcení“.
Začal krátce. Celé dny nás učili instalovat odposlouchávací zařízení, montovat kamery, analyzovat informace získané touto cestou. Postupem času jsme dovedli poměrně rychle určit zájmy, slabiny, úzkosti a sny sledované osoby. Dovedli jsme poznat její největší tajemství, odhalit nejintimnější zákoutí osobnosti, často taková, o jejichž existenci ten člověk sám neměl potuchy. Pořád ještě jsme však neměli jistotu, čemu budou naše znalosti sloužit.
Kromě podivného studia se náš nový život nijak nelišil od onoho života, který jsme znali do té doby.
Konečně nadešel den „úplného zasvěcení“. Jeden po druhém jsme předstupovali před nejvyšší radu Institutu. Nevím, zda průběh rozhovoru se všemi studenty byl stejný, ale domnívám se, že rozdíly byly jen minimální. V mém případě to vypadalo takto: ředitel Institutu vstal od stolu a slavnostně mi blahopřál k dosavadním úspěchům ve studiu. Pak mi jménem nejvyšší rady položil jedinou otázku:
„Můžete nám říci. Bene, proč je náš Institut označen symbolem A?“
Z jeho tónu jsem pochopil, že je to ryze řečnická otázka, a proto jsem ho nepřerušil.
„A je zkratka,“ pokračoval ředitel, „začáteční písmeno slova Ananké. Starořecké báje jistě znáte, Ananké je Osud, panovačný, přísný a nezávislý, a jeho ortelům se musel podřídit dokonce i Zeus. My sami jsme institucí, která Osudu konkuruje. Naším úkolem je měnit ta jeho rozhodnutí, která z našeho hlediska nejsou správná, anebo která jsou pro nás nevýhodná.“
Díval jsem se na něho překvapeně. Napadlo mě, že jsem se dostal do sídla vyznavačů nějakého primitivního kultu.
Jako by byli uhádli, co si myslím.
„Ne. Bene,“ díval se na mě pozorně ředitel. „Nejsme horda šílenců. Seznámím vás s příštími konkrétními úkoly. Domnívám se, že vám to umožní co nejlépe pochopit podstatu činnosti našeho Institutu. Jistě budete souhlasit s tím, že společnost musí chránit některé obzvlášť cenné jednotlivce. Mám na mysli význačné vědce, umělce, politiky. Právě těmto lidem nemá Osud právo nic vyvést bez našeho souhlasu. Neustále na to dáváme pozor. Odstraňujeme těm lidem z cesty sebemenší překážky, diskrétně plníme jejich sny a rozmary, děláme prostě všechno, aby se soustředili jedině na svou práci. Nic jiného by nemělo zaměstnávat jejich mysl. Osobní štěstí vynikajících jednotlivců, jejich společenské úspěchy, to je téměř výhradně naše zásluha. Ještě jednou zdůrazňuji,“ řekl ředitel důrazně a nespouštěl přitom ze mě pozorný pohled, „že naše činnost je maximálně diskrétní. Ovšem abychom mohli našim chráněncům zajistit skutečně dobré podmínky, musíme nejprve poznat všechny jejich záliby, přednosti i nedostatky. Chápete už snad účel svého dosavadního studia?“
„Jistěže,“ odpověděl jsem. „Ale když je ta naše činnost tak užitečná, proč ji musíme tajit?“
„Ale Bene,“ objevil se v ředitelově tváři údiv, „já si myslel, že jste lépe poznal psychiku svých bližních. Tak mě poslouchejte. Z pochopitelných, čistě technických příčin nedokážeme zahrnout do své činnosti veškeré obyvatelstvo. A jistě přiznáte, že by se našlo málo lidí, kteří by aspoň občas nechtěli využít naší pomoci. Začaly by sváry, intriky, pokoušeli by se nás podplácet.