Lidé už by se nikdy nechovali přirozeně, věděli by. že je někdo neustále pozoruje. A proto byla kolem Institutu před třemi sty lety, kdy byl založen, vytvořena atmosféra tajemství, které se nesmí porušit. A tak je to správné — valná většina společnosti si domýšlí nejprapodivnější věci, ale nechává nás klidně pracovat.“
Vyšel jsem odtamtud přímo omráčený. Pochopil jsem, že jsem byl přijat mezi lidi, na nichž spočívá obzvláštní odpovědnost.
Zpočátku jsem pracoval v sekci Ekonomové. Bděl jsem nad několika význačnými hospodářskými stratégy, mezi nimiž byli i dva moji někdejší profesoři. Šéfem sekce byl muž o něco starší než já, kdysi student téže fakulty. Lars byl členem rady, a proto musel vědět, jaká kritéria rozhodují o výběru příštích zaměstnanců Institutu.
„Víš už, že základem naší činnosti je tajemství,“ odpověděl, když jsem se ho jednou na ta kritéria zeptal. „Tajemství mohou zachovávat jen lidé, kteří nezatouží využít svěřeného zařízení a znalostí pro vlastní potřebu, tedy lidé chladní, ovládající se, snad dokonce až lhostejní.“
„A já že tyhle vlastnosti mám?!“ vykřikl jsem.
„Měli jsme ten dojem.“
„A co kdyby někdo ze zaměstnanců Institutu přece jen začal myslet na sebe?“ Nedovedl jsem si tuto otázku odpustit.
Lars se na mě podíval a pak s kamenným klidem odpověděclass="underline"
„Pak by musel zahynout.“
Míjely měsíce, potom léta. Postupem času mě vzali do skupiny nejlepších odborníků. Řídil jsem akce stále složitější a stále odpovědnější.
Koncem šestého roku si mě Lars dal zavolat, aby mi předal nové údaje.
„Je to mladý vědec,“ řekl, „ale ve své poslední práci precizoval několik významných hypotéz. Musíme udělat vše, aby je rozvíjel v zákony.“
Otevřel jsem desky s dokumentací.
„To je Slit!“ zvolal jsem.
„Ano,“ přitakal Lars, „ty ho znáš?“
„Byli jsme šest semestrů v jedné skupině. Já pak byl přidělen do Institutu, a on…“
„No to je výborné,“ zapsal si Lars něco do notesu, „když jsi ho znal osobně, budeš mít práci daleko snazší.“
A zase jsem trávil celé dny u obrazovek špionážních kamer, u sluchátek odposlouchávacího zařízení. Svou úlohu — usnadňovat život Slitovi — jsem měl rád stále méně. Začalo to dnem, kdy jsem zjistil, že se pokouší získat sympatie Agy. Aga byla jedna z nejzajímavějších dívek, jaké jsem znal, ještě za studií jsem patřil k jejím ctitelům. Pak jsme se přestali stýkat, protože jsem odjel do Institutu a tam jsem poznal mnoho výborných děvčat, s nimiž mě pojily vzájemné sympatie. Jenže Aga, to bylo něco docela jiného…
Teď to přirozeně nemělo nejmenší význam, protože práce v Institutu mě navždy odtrhla od okolního světa, ale přesto jsem se nemohl klidně dívat na to, jak se Slit dvoří dívce, o které jsem kdysi sám snil.
Dokázal jsem své city skrývat. Mých sympatií k Aze si nikdo nepovšiml ani v době, než jsem byl přijat do Institutu. A nechtěl jsem se prozradit ani během pozorování Slita.
Mohl jsem mu vlastně škodit. Mohl jsem využít svěřeného materiálu a před Agou ho zesměšnit, úplně diskreditovat, navždycky zbavit sebemenší šance. Současně jsem věděl, že bude-li můj zločin odhalen, budu zaslouženě potrestán. A tak jsem celý rozkolísaný… čekal. Volná odpoledne jsem věnoval vymýšlení ošklivých situací, do kterých bych Slita mohl uvést. Snil jsem o tom, že ho zavřu v rychlovýtahu pět minut před schůzkou s Agou, že využiju simulačního týmu takovým způsobem, aby Slit utekl, až se Aga octne v nebezpečí. Nápadů jsem měl dost, jeden fantastičtější než druhý.
Netušil jsem, že nad Slitem bdí i Lars. Prozradil mi to až teprve po několikaměsíční práci.
„Nemyslíš, že se k němu to děvče chová příliš chladně?“ začal.
„Zřejmě si Slit nic jiného nezasluhuje,“ konstatoval jsem kvapně.
Lars se na mě pohoršené podíval.
„Nedělej si legraci,“ řekl. „Víš dobře, že lidi hodnotíme jedině z hlediska užitečnosti pro společnost. A pokud jim jiné kladné hodnoty chybí, je naším úkolem vytvořit alespoň zdání jejich existence. To také uděláme se Slitem. Vypracoval jsem už první etapu plánu.“
Jakožto odborník jsem ten plán musel uznat za dobrý. Představoval totiž Slita v tak dobrém světle, že bylo nepravděpodobné, že by to žena nedocenila. To všechno mě postavilo před definitivní rozhodnutí — buď jednat proti Institutu, nebo ztratit Agu navždy. To, co jsem nakonec udělal, pro mě nebylo lehké — boj jsem vzdal. Pochopil jsem, či spíš jsem si namluvil, že musím zůstat věrný našemu poslání. Dlouho jsem byl přesvědčen, že nikdo nemá potuchy o tragédii, jakou prožívám.
Ale měsíc nato si mě dal zavolat ředitel.
„Nevím, zda je vám něco známo o zásadách povýšení v našem povolání,“ začal.
O tom jsem skutečně nic nevěděl. Ředitel pokračovaclass="underline"
„Občas podrobujeme jednotlivé zaměstnance detailnímu pozorování. Vy jste v poslední době dokázal něco, co vás predestinuje pro převzetí některé z nejvyšších funkcí v našem Institutu.“
Ředitel se na mě vyčkávavě díval.
„Nevím o čem mluvíte, pane řediteli,“ řekl jsem.
„Nechcete se přiznat,“ usmál se. „Ale my stejně všechno víme. Pozorovali jsme vás v době, kdy jste vedl případ Slit. Jste skutečně oddaný pracovník. A teď bych se chtěl vrátit k zmíněnému povýšení. Odedneška přebíráte vedení sekce Politici a současně se stáváte řádným členem nejvyšší rady. A ještě něco,“ poklepal mi po rameni, „neberte si to tolik k srdci, tamto děvče skutečně není jediné na světě. Máte přece v Institutu tolik kolegyň!“
A uplynula další léta. Založil jsem rodinu, několikrát jsem povýšil, měl jsem už velkou rutinu. Když mi bylo třiapadesát, stal jsem se generálním ředitelem Institutu. K mým povinnostem patřilo teď mimo jiné vybírat nové zaměstnance ze stovek mladých lidí. A tímto způsobem se dostal do našeho malého uzavřeného světa Martin Lehotský. Když jsem dva roky nato prováděl kontrolní pozorování mladých zaměstnanců, objevil jsem překvapující problém, který souvisel s Martinovou osobou. Prožíval dilema velice podobné tomu, které jsem před léty musel řešit já sám. Brzy jsem zjistil, že se hodlá zachovat zcela jinak než já — že chce využít Institutu pro sebe. Prozatím jsem mu v tom nebránil. Nebránil jsem mu ani mnohem později, když už některé následky jeho jednání byly neodvratné. Nevím, proč jsem to udělal, asi proto, že se dotkl jakýchsi pocitů, které ve mně dřímaly, vzdoru, touhy po vzpouře. Martin se mstil za ty všechny, kteří se tak jako já podrobili všemocnosti Institutu.
Martin jednal nekompromisně. Prvním jeho přestupkem bylo, že úkoly prováděl naruby. Ale s tím se nespokojil. Jednoho dne jsem zjistil, že věnuje dlouhé hodiny psaní dopisů. Přesvědčil jsem se, že všechny obsahují téměř stejný text a že jsou adresovány našim chráněncům. Jistě nemáte tušení — psal Martin — čím se zabývá Institut A. Určitě Vás to překvapí, zabývá se totiž mimo jiné Vámi. V našich rukou jste jen docela obyčejnou loutkou vycpanou znalostmi. Za všechny své úspěchy vděčíte jedině naši intervenci, bez ní byste byl (a) ničeho nedosáhl (a). V několika tisících dopisů následoval pak podrobný popis naši činnosti. Martin si byl vědom, že samy dopisy nestačí, adresáti je přece mohli považovat za kousek nějakého blázna. Brzy zatáhl do celé té záležitosti i tisk, jak to udělal, to věděl jen on. V den, kdy zveřejnil první články, se o Martinově zradě dověděli všichni zaměstnanci Institutu, ale nikdo ho neodsuzoval. V celém Institutu panovalo podivné mlčení, ovzduší tiché solidarity s tím zločincem. Bylo to potvrzení skutečnosti, že Martinův pokus o zničení Institutu byl odedávna snem všech jeho zaměstnanců.