Míjely dny. Vřava kolem Martinovy aféry vrcholila. Ve všech novinách se objevovaly útočné články. Četné dopisy čtenářů byly naplněny hlubokým pobouřením. Nejčastěji se protestovalo proti porušení základního práva jednotlivce na osobní svobodu. Martinovi adresáti se cítili ztrapněni, že Institut tak dalece zasahoval do jejich soukromého života. Radši bych trpěl — napsal jeden ze známých vědců — než se stal zdánlivě šťastnou obětí této hanebné instituce. Kdo teď vlastně jsem? Co reprezentuje moje údajná osobnost? Bylo mi odebráno základní právo člověka na samostatné a úplné určení vlastního stanoviska. Lidé odpovědní za Institut to vysvětlují snahou o vytvoření lepších životních podmínek pro společnost jakožto celek. Ale cožpak si neuvědomují, jak strašně ožebračili duševní život tisíců lidí tím, že je proměnili v dobře namazané stroje? Jsem přesvědčen, že způsobené ztráty daleko převyšují prospěch plynoucí z činnosti Institutu.
Takových dopisů přibývalo. Lidé žádali, aby vláda činnost Institutu okamžitě zastavila. Neschopnost kompetentních ministrů nakonec vyvolala veřejné demonstrace. Dav nejvýznačnějších lidí obléhal Institut po několik dní. Nakonec zaútočil. Nepokoušeli jsme se bránit, asi proto nás nechali na pokoji. Ničili jen budovy a jejich zařízení.
Sám jsem se musel divit tomu, že když jsem viděl, jak tisíce rukou ničí, oč jsem se dlouhá léta staral, nepociťoval jsem žádnou lítost. Naopak, cítil jsem, že mě něco spojuje s těmi lidmi, které jsem až dosud neměl rád. Veškerou nedoceňovanou činnost v jejich prospěch jsem prováděl jedině z povinnosti. Ale teď jsem pochopil, že k nim vlastně patřím i já. Váhal jsem už jen chvíli, a pak jsem vší silou praštil židlí do nejbližší skříně, která byla ještě celá.
Edmund Wnuk-Lipiński
Záchranná výprava
Corx měl za sebou už skoro půl hodiny letu. Závratnou rychlostí se točící vrtule viroletu protínaly zrádnou atmosféru té záhadné planety. Dát si zvláštní pozor na dýchání. Všechny místnosti hermeticky utěsnit. Nehnout se bez kyslíkové masky. Atmosféra připomíná úplně přesně složení obyčejného rozveselujícího plynu. Kromě toho je v ní ještě několik nezjištěných chemických sloučenin, které by mohly být jedovaté, opakoval si mechanicky nejdůležitější instrukce. V dolním okénku kabiny se jako na obrazovce špatně vyladěného televizoru pomalu přesouvaly rozmazané obrysy nepravidelně rozsetých ostrůvků. Z výšky pěti kilometrů vypadaly jako velikánské brambory, které tam rozsypala neopatrná ruka.
Lehkým pohybem páky začal stahovat stroj dolů. Po chvíli už bylo vidět jemné vrásky na dosud hladkém povrchu vody, jež se prostírala kolem dokola až po obzor.
To už je třetí záchranná výprava, řekl si v duchu líně. Každá nová expedice má zachraňovat větší a větší počet lidí. My už jich máme zachránit deset. Ti po nás patnáct.
Nejhorší je. že nevíme, před čím je máme zachraňovat — a jestli je vůbec koho zachraňovat.
Všechno začalo tím, že průzkumná loď Výzkumného galaktického centra přestala právě v blízkosti této planety reagovat na jakékoli signály. Přestože ji několik dnů tvrdošíjně volali na havarijní vlně, nikdo už neodpovídal. Centrum se rozhodlo vyslat raketku Galaktické záchranné služby. Ta hlásila, že dorazila k cíli. ale pak už se neozvala. Totéž se stalo i s druhou raketkou, vyslanou o týden později.
Přípravy na třetí výpravu trvaly skoro měsíc. Záchranná loď byla vybavena nejnovějším zařízením, jakým v tu dobu technika disponovala. Posádku vybrali z nejzkušenějších kosmonautů, kteří už prodělali nejedno nebezpečí. Od zahájení výpravy platila pro všechny její účastníky disciplína třetího stupně opatrnosti (záchranná konvence má celkem čtyři stupně — nejvyšší z nich, ten čtvrtý, zakazuje lidem opustit mateřskou loď, všechny práce venku provádějí automaty, třetí stupeň je naproti tomu nejvyšším stupněm opatrnosti, kdy smějí jednat lidé).
Virolet se konečně octl nad ostrůvkem, kde rozbili tábor. Corx přistál, nasadil si kyslíkovou masku a otevřel kabinu. Po chvíli kráčel po elasticky se prohýbajícím povrchu k baňatým budovám základny.
„Šéf už na tebe čeká.“ zavolal na něj od dveří Ross.
Moorova kabina byla zatemněna. Bledá zář z obrazovky, po které běžel jakýsi text filmů, házela odrazy na jeho tvář zbrázděnou vráskami. Na mohutném nose se mu perlily droboučké kapičky potu. Když Corx vešel dovnitř, šéf se zeptal, aniž otočil hlavu:
„Něco nového?“
„Na to bych se mohl zeptat zrovna tak já tebe,“ odpověděl.
„Pro jistotu si prohlédneme tvé pásky,“ natáhl Moor za sebe ruku, do které mu Corx vložil cívky automaticky vyvolaných filmových negativů.
Za chvíli se na obrazovce začala přesouvat krajina, kterou Corx předtím pozoroval během letu. Obrazovka však poskytovala víc detailů, než zaznamenala jeho paměť. Způsobily to značně zvětšující teleobjektivy a schopnost filmu reagovat na infračervené paprsky.
S infračervenými paprsky spojovala expedice největší naděje. Jestliže ti, které hledají, jsou ještě naživu, pak by je důkladné fotografování povrchu planety mělo přivést na jejich stopu.
Moor teď zastavil pásek, přetočil ho kousek nazpátek a pustil znovu, zpomaleně. Corx ucítil na svém rameni šéfovu zaťatou ruku a za chvíli nato uslyšel jeho klidný hlas:
„Podívej, tady je zdroj záření. Buď přírodní, což je spíš nepravděpodobné, nebo umělý. To by mohli být oni. Kde to je?“
„Čtverec F5.“
„Hned tam poletíš. Vezmi si s sebou Rosse.“
Corx vstal a vyběhl z kabiny.
„Rossi, letíme!“
„Kam?“
„Potom ti to všechno vysvětlím!“
Ross strhl z věšáku svou masku a vyběhl za Corxem.
Za několik desítek sekund je virolet nesl výš a výš. Budovy základny se zmenšovaly, až nakonec úplně zanikly v nerovném terénu ostrůvku.
„Kam letíme?“ vyptával se netrpělivě Ross.
„Ve čtverci F5 jsem objevil nějaký zdroj tepla.“
„Myslíš, že to jsou oni?“
„Nemyslím si vůbec nic,“ odsekl. „Musíme to prostě zjistit.“
Ross se trochu urazil a už se na nic nevyptával. V kabince nastalo mlčení, bylo slyšet jen šumění motoru, který pracoval na plné obrátky.
Za necelých deset minut se přiblížili ke čtverci F5.
„Tamhle je to,“ ukázal Corx na největší ostrov z těch, které viděli.
Virolet šel níž.
„Zdroj záření byl na severovýchodním okraji téhle brambory.“
Ross se pozorně rozhlížel, kde by našel nějaké slušné místo na přistání.
„Asi tamhle,“ ukázal na maličký kousek poměrně rovné půdy.
„Dobře.“ Corx silně stlačil páku a virolet začal klesat ještě rychleji.
„Corxi, podívej se!“ zvolal náhle Ross.
Nad celým ostrovem se začaly vytvářet malé, ale zřetelné víry nějaké bělavé páry.
„To je zajímavé,“ zabručel Corx. „Jako by se něco z té půdy vypařovalo.“
Ross zapnul rádio a hlásil základně, co spatřili. Na Moorův příkaz měl Ross dojít ke zdroji záření a Corx zatím udržovat stálé rádiové spojení.