Virolet zůstal chvíli nehybně viset ve vzduchu. Corx se podíval na měřič infračervených paprsků. Střelka se zastavila na čísle 1.
„Jsme ve vzdálenosti jednoho kilometru vzdušnou čarou od zdroje záření,“ řekl. „Chvíli tu budeme kroužit, odtud budeme mít pozorování snazší.“
Přepnul virolet na automatické řízení. Stroj okamžitě zamířil nad pobřeží ostrůvku, jehož povrch byl v tomto místě značně zvlněný.
„Jsou tam, jsou!“ vykřikl Ross.
„Vždyť je vidím,“ odvětil Corx klidně. „Takže se nebudeš muset namáhat daleko.“
„Co se k čertu stalo s jejich mašinami?“
„A co s jejich šatstvem?! Mám dojem, že jsou úplně nazí!
„Naštěstí se hýbají, a to dost čile. Podívej, dávají nám nějaká znamení!“
„Ano, jsou to oni. Ale kam se poděly všechny jejich věci? A proč si svlékli šaty?“ divil se Corx. „Kromě toho nevidím nic, čím by se tady člověk mohl živit. To jedli vzduch, nebo co?“
„Třeba je ten ostrov jedlý?“ napověděl mu Ross, sám si nepříliš jist svou hypotézou.
„Přistáváme,“ řekl Corx spíš základně než svému druhovi.
„Podívej!“ zvolal zase Ross. „Jak skáčou, jak mávají rukama! Ty jejich pohyby jsou tak nějak divně naléhavé. Kdybychom neměli co dělat s trosečníky, tak bych si myslel, že nám chtějí zabránit v přistání. Snad se nezbláznili, co myslíš?“ otázal se starostlivě.
„Jistě sis všiml, že tahleta hlíza,“ ukázal Corx na ostrov pod nimi, „vypadá trochu jinak než ty, se kterými jsme měli co dělat až dosud.“
Čím víc se virolet blížil k přírodní přistávací ploše, tím víc vířilo ve vzduchu té bílé páry. Neuspořádaný hlouček lidí se zastavil na okraji miniaturní náhorní roviny.
„Přistáváme,“ opakoval bůhvíproč Corx.
Virolet se ještě na moment zastavil a pak se lehce dotkl půdy. Jen se to stalo, zmocnil se celé lodi ten vířící mrak a oddělil ji od čekajících trosečníků.
„Nic nevidím! Bílá…“ vykřikl Corx. Nic víc dodat nestačil, protože to, co spatřil, mu na chvíli vzalo řeč. Celý virolet totiž náhle začal mizet asi tak, jako když se cukr rozpouští v horké vodě. Kyslíkové láhve, které se také rozpouštěly, s hlubokým povzdechem vypustily do atmosféry veškerou zásobu plynu.
Za chvíli stáli oba dva zcela nazí uprostřed zbytků rychle mizícího podvozku jejich stroje. Corx si uvědomil, že prsten, který nosil na malíku levé ruky, je také pryč.
Protože necítil na obličeji kyslíkovou masku, zadržel dech, ale bylo mu jasné, že to dlouho nevydrží. Hrdlo se mu sevřelo hrůzou. Jeho plíce se prudce začaly domáhat čerstvého kyslíku. Všiml si, že i Ross má potíže s dýcháním. Bílá pára pomalu klesala. Bude nejlepší s tím skoncovat co nejrychleji, pomyslel si a nadýchl se z plných plic. Stačil si ještě povšimnout, že Ross udělal totéž, a najednou pocítil úžasnou veselost. Začal se řehtat na celé kolo, chvíli se svíjel a halekal smíchy, a potom se svalil na pružnou měkkou půdu ostrůvku.
Když se za nějakou dobu probral, zjistil, že je obklopen skupinou zrovna takových naháčů jako on sám. Koutkem oka zahlédl Rosse, jak se líně protahuje.
Z kruhu mlčících postav vystoupil muž, ve kterém Corx poznal kapitána první záchranné rakety. Kapitán řekl, a ani přitom příliš nepřemáhal ironický tón:
„Vítáme vás na zemi Organičníků.“
„Na jaké zemi?“ nerozuměl Corx.
„Na zemi Organičníků.“
„Dobrý den,“ pravil Ross stručně. „Nevíš náhodou, co se stalo s naší mašinou a s tím vším, co jsme měli s sebou?“
„To všechno se rozplynulo,“ udělal kapitán gesto, jaké může udělat člověk, který nepozoruje záhadný jev poprvé. „Prostě se to rozplynulo ve vzduchu. Já vím. že za normálních podmínek bych se takovými slovy zesměšnil,“ dodal, když viděl Corxovu jako obvykle skeptickou tvář. „Jenomže tenhleten ostrůvek se na rozdíl od všech ostatních na této planetě vyznačuje tím, že se tu všechny neživé předměty okamžitě rozkládají na prvočinitele a ty zas na atomy, které odnáší atmosféra. Jinak si to, co se tady děje, vysvětlit nedovedu.“
„Z čeho žijete?“ zeptal se jako obvykle praktický Corx.
„Ze vzduchu, doslovně ze vzduchu… Zřejmě obsahuje nějaké sloučeniny, které lidé neznají. Pouhé dýchání úplně stačí k tomu, abychom své organismy udrželi při životě. Trčíme tu už přes dva měsíce a dosud nebyl nikdo z nás ani hladový, ani unavený, ani nemocný… Vy se jistě také cítíte dobře, že?“ pohlédl na ně zkoumavě, jako kdyby na nich hledal nějaké chorobné příznaky.
„To je fakt, to je fakt,“ přitakal honem Ross. „Ale řekněte nám, přátelé, jak se odtud dostaneme?“
„To nevím,“ rozhodil kapitán bezradně ruce. „Pochybuju, že by někoho napadlo vytáhnout nás odtud, aniž by tu přistál. Stačil by docela obyčejný žebříček, který by se nedotkl půdy.“
„Budou nás hledat. Základna ví, kde jsme. Další přiletí každou chvíli,“ řekl vzrušeným hlasem netrpělivě Corx.
„V tom případě nás tu bude zas o pár víc.“
„Nemohli bychom tu sestavit nějaký výstražný nápis?“ poznamenal Ross.
„Zkoušeli jsme to, ale ta zatracená houba se nedá roztrhnout holýma rukama, asi taky bude živá. Na celém ostrově není jediný ostrý předmět. Uvažovali jsem o tom, že sestavíme nějaký živý nápis z nás samých, ale zatím je nás málo. Musíme čekat na další. Některá nová záchranná výprava nás snad přečte.“
„Proč se dosud nikdo nepokoušel doplavat na jiný ostrov?“ zeptal se Ross. „Ty druhé brambory třeba nemají takové podivné vlastnosti.“
„I to jsme zkoušeli,“ řekl s mírným důrazem kapitán. „Jenomže to svinstvo se přeplavat nedá,“ ukázal na olejovitou hladinu kolem ostrova. „Pořád to člověka vyhazuje zpátky na břeh.“
„Tak budeme čekat?“ otázal se Corx.
„Nic jiného nám nezbývá,“ odpověděl s důrazem kapitán.
Corx se podíval směrem, odkud před chvílí přiletěli. Jeho citlivé ucho zaslechlo tichý hukot motoru. Blížil se další virolet…
Krzysztof W. Malinowski
Transformace
Zavřel oči, aby líp slyšel.
Bylo ticho. Ještě nepřicházeli.
Uvelebil se pohodlněji. To bude stačit. K dokončení potřebuje přece už jen pár minut…
Začal zase rychle psát. Rychleji! Stihnout to! Byl vždycky rozčilený, když se blížil prostředek dne. Dne?
Tamti přicházeli v tuto dobu — Vypouklý a ten druhý, co měl obličej jako sud. Nenáviděl je, vzali mu vždycky všechno, co udělal. Prohledávali psací stůl, postel, dokonce i jeho samého. Přicházeli shora, z oválných dveří pod neforemnou kopulí stropu, a těmi hroznými kachními kroky se kolébali rovnou k němu. A rostli… Rostli mu před očima.
Předtím se pokoušel utíkat, někam se schovat. Ale brzy zjistil, že ho vždycky bez potíží najdou. Ani ho nepronásledovali, když zoufale pobíhal po tom podivném příbytku, který k němu pokaždé nečekaně skláněl své mnoholisté stěny jen proto, aby za chvíli otevřel jakýsi iluzorní úzký průchod, nevedoucí nikam. V takových chvílích klidně čekali, až se unaví, až boj vzdá a někde padne — s několika listy papíru zoufale sevřenými v rukou.
Ne, teď už neutíká. Umínil si, že je bude schovávat. Tak, aby je nenašli, aby si mysleli, že nic neudělal, že ještě nic nevypočítal.
Zas na chvíli přerušil psaní a přimhouřil oči. Ticho trvalo. Tak honem.