Rovnici vyřešil úplně hladce. Viděl zřetelně před očima ty tři veliké masivní koule. Hvězdy. Nebo černé díry. Kvazary. Kvazary?
Ne, to nebylo důležité. Důležité je, že právě ony nadýmají černou pustinou vesmíru. Kolem nich vířící prostor, strašlivě zkřivený gravitací koulí, se rozbíhá donekonečna, a teprve tam se pomalu narovnává, jakoby vyhlazuje. Stačilo to jen zapsat. Kdyby měl víc knih, víc materiálu… Oni neměli ponětí, co potřebuje. To, co mu dali, nebylo k ničemu, bylo to zpotvořené, nenormálně zkonstruované — ten degenerovaný nábytek, stěny fantasmagorických tvarů, deformovaný ovál dveří, které visí někde u stropu, jenž se na obou koncích místnosti sbíhá s mírnou křivkou podlahy. Jdou!!
Vyskočil ze židle a honem sbíral archy papíru. Chytil je všechny, v panice držel před sebou a jako každý den začal zoufale hledat nějakou skrýš, aspoň štěrbinu, kam by je před Nimi mohl ukrýt. Běžel, neohlížeje se už na pohyblivé stěny, které se nečekaně začaly sbíhat, ale v posledním okamžiku se zase rozestoupily. Běžel tam. kde se měkce stýkaly hladké vypoukliny stěn stropu a podlahy. Nikde žádná štěrbina, ba ani záhyb, kam by mohl zastrčit pár pomačkaných listů. Konec.
Klesl na zem, schoulil se. tiskl ke studené podlaze, čekal a přitom cítil, jak ho stěna z obou stran jemně bere za ramena. Teď už zřetelně slyšel kroky, předtím tlumené. Bylo jich mnoho. Věděl, že Jich přicházejí celé desítky a že stojí tam za těmi dveřmi. Ale dovnitř vždycky vcházejí jen dva. DVA.
Zpod obočí vzhlédl nahoru. Ovál se najednou proměnil v černou díru. V černou díru!.. Černou díru…! Slova mu v hlavě bušila do taktu pulsujícího oválu.
Vstoupili dovnitř.
Nejdřív Vypouklý a za ním ten druhý, Sudovitý. Díval se, jak k němu pomalu, beze spěchu sestupují a o něčem se spolu baví. Vypouklý přistoupil ke stolu a strčil ruku do zásuvky. Potom se obrátil k Sudovitému a oba vykročili ke Gravesovi. Spatřil najednou těsně před sebou, těsně před očima obrovskou pěticípou hvězdou. Tamten něco řekl, ale Graves mu přece nerozuměl. Jak Jim měl vysvětlovat, že Jim nerozumí, že neví, co od něho chtějí?! Začal křičet, aby mu dali pokoj, že si vyprošuje, že Jim nic nedá! Ze chce klid a knihy, že chce, aby ho nechali v klidu pracovat!
Vypouklý ho neposlouchal. Chytil ho za loket a vyrval mu z ruky pomačkané listy papíru.
Schoulený Graves s odporem stáhl ruku zpět a strnule se díval, jak Vypouklý těmi podivnými hadími pohyby rukou listuje v popsaných papírech a něco říká Sudovitému. Otočili se a odešli nahoru.
Zoufale, ze všech sil udeřil hlavou do zdi. Tlumené zakňučení vzteky, bolestí a bezradností bylo přehlušeno bouchnutím dveří.
Měl rád soumrak. Přinášel klid. V tu dobu už nikdo nepřicházel. Mohl aspoň klidně pracovat — byla to jeho jediná zábava. Chodit ven nesměl — střežili ho jako oko v hlavě. Párkrát se Je pokoušel přelstít, vylézt tam nahoru a otevřít ty prapodivné dveře, které se mu mnohotvárně měnily před očima, když se k nim blížil.
Zbývalo jedině okno — veliké nažloutlé okno s tím věčně stejným obzorem, zahnutým vzhůru a prázdným. Byl vždycky mlhavý a zakouřený, i když svítilo slunce. Večer býval naštěstí svěžejší a klid a ticho mu dovolovaly pracovat.
Zamyšleně se podíval z okna. Nebýt těch dvou, udělal by práce mnohem víc. Jenže Oni mu neustále rvali z rukou částečné výpočty a on je pak většinou musel počítat znovu, někdy celé. Uvažoval o obecné teorii transformace pro nelineární rovnice pole. To nejdůležitější už dokázal. Stačilo jen nalézt příslušné, správně zvolené soustavy křivkových souřadnic. No a provést transformaci.
Opět se zamyslel nad svou rovnicí, ale pomyšlení, že až se rozední. Oni zas přijdou a vyrvou mu jeho papíry se vším, co přes noc vymyslí, mu nedopřávalo klidu. Už je měl před očima, slyšel blekotavé, nesrozumitelné fráze vycházející z opuchlých úst zkřivených v neustálé grimase.
Musí se k něčemu odhodlat. A hned teď! Oni jsou chytří, mazanější, než se zpočátku domníval. Ale vždyť věděl hned, od Jejich první návštěvy, že mají nějaký utajený cíl, že Jim nejde o něho. Prozatím ho potřebovali, a tak ho tolerovali. Ale jistě přijde chvíle…
Nenáviděl Je!
Dvěma prsty začal odměřovat malé krůčky po prázdném listu papíru. Co krok, to slabika… Ne… ná… vi… děl. Čtyři-kroky-slabiky. Prsty došel až na konec papíru — a prst natažený k dalšímu kroku zůstal viset nad okrajem stránky. Potom, po chvíli jakéhosi váhání, se prsty nerozhodně vrátily a zase začaly odměřovat stejnoměrné kroky k středu listu.
Soustředěně upíral pohled na procházku prstů. Mohl by Je to naučit. Naučit? Ne! Nic Je učit nebude! Na to přece čekají, číhají na všechno, co vymyslí! Jako supi!!
Mohl by psát šifrou. Nebo nějakou jinou řečí. Počkat — jinou řečí? Jestliže čtou jeho práce, rozumějí i jazyku, kterým píše. Psal nezbytné komentáře. I když jim snad neporozuměli hned, měli dost příležitostí, aby se s nimi seznámili. Co tedy chtějí?
Tohleto očekával, právě tohleto. Už ví, co udělá! Musí to udělat! Nebude pracovat! Bude přemýšlet, uvažovat, ale nebude psát. Ani slovo! Ani jediný vzorec! Musí se přesvědčit, co udělají Oni, když nenajdou ani jediný popsaný kus papíru. Jistě budou chtít… ba dokonce budou muset poznat příčinu. A potom se on, Graves, konečně dozví…
Prsty, jež na chvíli strnuly, zas pokračovaly ve svém putování po bílém papíru.
Ležel, nehybně zíraje před sebe nevidoucíma očima. Čekal… Čekal jako každý den. až přijdou Oni.
Budou hledat a něco přitom žbrblat. Ale dneska nic nenajdou. Nic!
Vytáhl ruce, které měl složené pod hlavou. Prsty se zase vydaly na svou oblíbenou procházku — tentokrát po modré látce kombinézy. Představil si, jak Oni dva, sebejistí a lhostejní, hledají papíry na stole v přesvědčení, že už ho zlomili, že už ho úplně zotročili.
Začal se smát. Zprvu tiše, potom nahlas, na celé kolo. Panečku, to bude legrace, až Vypouklý strčí do zásuvky tu svou měkkou zmijovitou tlapu a začne se hrabat v papírech! Schválně jich tam rozložil spoustu. A až nic nenajdou, určitě se obrátí na něj! Jistě ho oba. Vypouklý i Sudovitý. začnou prohledávat. Určitě. Budou si myslet, že se mu konečně podařilo před Nimi výsledky schovat. Že ho musejí revidovat obzvlášť důkladně.
Jistěže se nechá prohledat třeba celý…
Při tom pomyšlení se s odporem otřásl. Zaťal pěsti. Jen ať si čenichají! Ať s ním třeba cloumají, ať ho ohmatávají těmi hnusnými pětiprstými chapadly a přitom si žbrblají! Někdy míval pocit, že ví, oč Jim jde. V těch zvucích bylo cosi známého.
Vydrží všechno. Čert ho vem, ale vydrží to!
Najednou zvedl hlavu.
Jsou tu!!
Ten charakteristický zvuk. Znal ho už nazpaměť, neomylně ho odlišoval od všech ostatních.
Neklidně se převrátil na bok a chvíli naslouchal. Potom se prudce otočil na druhý bok a zavřel oči.
Ne! Musí vidět, od samého začátku musí vidět, co dělají!
Vyskočil a rozběhl se nahoru k oknu. Tam ho najdou.
Slyšel, jak se otvírají dveře. Potom se ohlédl. Tamti šli jako obvykle rovnou k psacímu stolu. Sudovitý ani dlouho nehledal, jen se rozhlédl a zamířil ke Gravesovi. Zvedl mu paže a začal ho prohledávat. Dělal to stále prudčeji, stále brutálněji… Pak něco řekl Vypouklému. Ten přistoupil blíž a začal s prohlídkou od začátku. Graves stál v pozoru, posledním zbytkem sil snášel odporný dotyk Vypouklého.