Odstrčili ho, až se zapotácel. Dále už to nemohl vydržet — rozběhl se před sebe a schoulil se do rohu místnosti.
A oni, krok za krokem, začali svědomitě prohledávat pokoj. Nebylo vlastně ani kde hledat. Už dávno odstranili z místnosti všechno, co tu mohlo být zbytečné. Kromě lůžka a psacího stolu tu zbyly jen holé stěny.
Čekal. Věděl, že to ještě není konec, že Oni se tak rychle nevzdají. Vypouklý k němu znovu přistoupil a něco zažbrblal. Graves koutkem oka pozoroval, jak za Vypouklým vyrůstá obrovská postava Sudovitého a jak se mu těsně před očima vlní veliká růžová tlapa.
Potom chytil Vypouklý Gravese za ramena a začal s ním s úžasnou silou třást. Gravesovi se chvíli zdálo, že ztratí vědomí — tak to bylo hrozné a nečekané.
Vyděsil se. Ano, hrozné se bál, jako uštvané zvíře. Co od něho čekali?! Co s ním chtějí udělat?
Sudovitý udělal krok vpřed a Gravese napadlo, že jestli se do něho pustí i on, bude s ním konec. Na toho je krátký. Určitě ho umlátí, to čekal už dávno, domýšlel si to, ale pořád ještě tomu nemohl uvěřit. Ano… Zřejmě se ho rozhodli oddělat. Zřejmě už ho nepotřebují…
Začal křičet, strašlivě křičet zplna hrdla skrčeného strachem. Rukama jim ukazoval, že prostě žádnou práci neudělal, že nepočítal, ale že se do toho ještě dnes pustí, že dožene ztracený čas. Cítil, jak mu námahou otéká hlava, jak nabývá, za chvíli bude velká jako balón, zrovna taková jako ta Jejich! Ano, teď už to chápe! Určitě už má taky takovou hlavu… BALÓNOVITOU!!
V hrůze před sebe vztáhl ruce, aby se na ně podíval, jestli se mu neviní, jestli už nejsou taky TAKOVÉ…
Ale oni mu to nedovolili udělat — Vypouklý ho za ně chytil a začal ho táhnout s sebou nahoru. Ne! To Jim Graves nedovolí! Nechce! Slibuje, že bude pracovat — jen ať ho neodvádějí pryč, jen ať ho neodvádějí pryč! Měl by tu umřít tak hloupě, tak nesmyslně?! To ať už je radši TAKOVÝ…
Ale nedbali na něho. Trhl sebou ze všech sil a vyškubl se Jim. Chtěl doběhnout k pootevřeným dveřím, které ho vábily tam nahoře. Najednou ucítil, jak ho chytili za nohy. Upadl a vší silou uhodil BÁNÍ o zem. Ano, byla určitě zrovna taková jako ty Jejich.
„Pryč, vy mizerové, vy vrahouni!!!“
Chraptivě skučel lkajícím hlasem, který se chvílemi křečovitě lámal. A najednou spatřil, jak se černý ovál dveří pomalu vyjasňuje nazelenalým světlem. Za chvíli byl ještě jasnější a přecházel do modra. Nakonec zmatověl, rozplynul se mu v očích a jako by se slil s tou jednolitou lepkavou hmotou, která začala pohlcovat i jeho, Gravese.
Nechtělo se mu otvírat oči — tak příjemné bylo to světlo, které rozžíhalo pod víčky duhové kruhy, rostoucí do nepředstavitelných rozměrů, aby pak znenadání a zcela nepostižitelně pohasly v jediný bod a znovu začaly rozvíjet barevné feérie.
Spal?
Otevřel konečně oči a podíval se před sebe. Strop, bílý. Pohled pomalu putoval k hranici stropu a stěn. Musel trochu sklonit hlavu opřenou o polštář, aby se podíval níž. Proč je to všechno tak hrozně bílé? Jako v nemocnici!
Nadzvedl se na lokty, a teprve v tu chvíli si povšiml, že k pravé, poněkud zdřevěnělé ruce má připojenou hadičku. Kapačka. Měl tedy zřejmě nehodu.
Se zájmem se rozhlédclass="underline" skříňka, také bílá, nějaké lahvičky, nástroje, gumičky, trubičky, stojany s matovými láhvemi. A zvonek na stěně vysokého bílého stolku.
O. K. Uvidíme, co to všechno znamená.
Zmáčkl zvonek a položil si hlavu na polštář. Pořádně mu v ní šumělo. Zřejmě to pěkně schytal.
Cekal delší dobu, než za sebou uslyšel šelest otvíraných dveří, kdosi vešel dovnitř. Ohlédl se. Byl to vysoký, dosud mladý muž v bílém lékařském plášti.
Graves se na něho podíval a pokusil se o úsměv. Nepovedl se mu. Potom s nesmírnou námahou zašeptaclass="underline"
„Kde… kde to jsem?“
Muž k němu přistoupil, jakoby mimochodem se podíval na přístroj s umělou výživou a klidně odvěticlass="underline"
„Nemluvte, Gravesi. Ještě pár dní, a všechno se dovíte. Teď byste si měl trochu pospat.“
Graves chtěl oponovat, ale neměl k tomu dost sil. Díval se, jak lékař vzal ze stolečku u postele nějakou ampulku, obratně jí odpiloval krček, pak vyňal z lesklé kovové kazety stříkačku a do poloviny ji naplnil opalizující tekutinou. Pístem vytlačil zbytek vzduchu a sklonil se ke Gravesovi.
Slabé píchnutí — a potom se mu po celém těle rozlila příjemná ospalost a zavřela mu víčka, pod nimiž se opět rozžehly duhové kruhy…
Gravese napadlo, že ten chlap, co sedí proti němu, má neobyčejně protivný ksicht. Přestože na první pohled nedělal špatný dojem. Měl protáhlou tvář, skrytou téměř do poloviny za velikými brýlemi v kovových obroučkách. Jeho ruce se štíhlými živými prsty neustále přendávaly něco na stole. Nepříjemný dojem přicházel teprve po chvíli, když si člověk párkrát povšiml toho jeho nepřetržitého rozčilení: pořád uhýbal očima a pořád stahoval tvář do těžko pojmenovatelné grimasy, kdykoli se pokoušel o úsměv.
„Tak co?“ řekl konečně Graves.
„Mno…,“ procedil pomalu ten chlap — a najednou jako by se k něčemu odhodlal, plácl otevřenou dlaní do stolní desky. Potom se zvedl z lenošky a přistoupil ke Gravesovi. Chvíli se na něho díval, ruce zastrčené do kapes“
„To je tak,“ začal. „Je to abych tak řekl choulostivá záležitost. Myslím, že určitě je vám jasné, že jde o zvláštní situaci. Pokud vím. už vás na to připravili, řekli vám, že jste prožil…, abych tak řekl, amnézii. Tedy částečnou amnézii,“ opravil se chvatně, „která dodnes zcela nepominula.“
Graves přikývl. Ano, něco takového mu naznačovali.
„Vy zřejmě ještě nevíte, kdo jsem,“ řekl ten chlap najednou. „Jmenuji se Villard… Pierre Paul Villard.“
Graves vyskočil.
„Kdo? Villard? Snad ne ten od teorie pole?!“
Byl by čekal všechno na světě, ale tohoto člověka nikdy! Villard? Ten legendární, geniální teoretický fyzik, odborník na problémy matematické fyziky? To přece nemůže být on!
Villard zřejmě pochopil, jak strašně je Graves překvapen, protože dodaclass="underline"
„Myslím, že vás chápu..Ano, já jsem ten Villard. Je vám to snad nepříjemné?“
Graves užasle vyhrkclass="underline"
„Tak to vy jste publikoval práci…“
Villard ho přerušil prudkým pohybem ruky:
„Nejsem fyzik. Alespoň ne v tom smyslu, v jakém se to obvykle chápe. Jsem profesor psychiatrie…“
„Psychiatrie?!“ vykřikl Graves a znovu vyskočil z křesla.
„Jen klid, pane Gravesi. Jsem psychiatr, ale ujišťuji vás. že to přímo souvisí s fyzikou. Přemýšlel jste někdy o tom, proč mají fyzici takové potíže s teorií pole? S Einsteinovými rovnicemi pro silná gravitační centra?“
Graves pokrčil rameny.
„Na to se ptáte vy mě? To byste měl nejlíp vědět sám. Jsem horší fyzik než vy.“
Villard se usmál.
„Nebuďte tak skromný. To vy jste přece považován za jeden z nejnadanějších mozků mladé generace.“
Graves si řekl, že už nebude oponovat. Vzmohl se na klid a řekclass="underline"
„Já se tedy domnívám, že příčinou je hlavně představivost. Že selhává prostorová představivost. Těžko si přece představit sebejednodušší zakřivené prostory, a proto jakmile počet rozměrů přesáhne dva…“
„No právě,“ přitakal Villard a pokyvoval přitom chápavě hlavou. „O to právě jde. A na to já se specializuji.“