„Na co?“ zeptal se Graves, protože nechápal, k čemu Villard směřuje.
„Na rozvíjení prostorové představivosti.“
„A nejste vy náhodou…“
Villard však Gravese ostře přerušiclass="underline"
„Nepokoušejte se být ironický, Gravesi. To by vám mohlo uškodit na zdraví…“ Odmlčel se na chvíli, aby výhružka ukrytá v těchto slovech zatím dospěla k adresátovi. Potom pokračovaclass="underline" „Ale já vám to vysvětlím. Netušil jsem, že u vás paraamnetický proces pokročil tak daleko. Teď už byste měl rozumět, o co jde. Zabývám se schizofrenií, přesněji řečeno určitými jejími aspekty. Mimo jiné poruchami prostorové percepce. Jak jistě víte, poruchy prostorové představivosti, vlastně percepce, protože představivost je zde přece jen druhotným produktem, jaksi získaným — to jsou charakteristické symptomy schizofrenie. Stačí si prohlédnout kresby schizofreniků. A tak jsem si řekl, že toho využiji. Dospěl jsem k názoru, že někteří schizofrenici, u kterých dominují poruchy tohoto typu, by si možná s našimi problémy docela dobře poradili. Samozřejmě při dostatečné znalosti matematického aparátu a za předpokladu, že se u nich nebudou vyskytovat jiné poruchy, které by jim práci znemožňovaly.“
Graves ho přerušiclass="underline"
„Ale co já s tím vším mám společného, ksakru?!“
„Mnoho, milý pane, mnoho,“ odvětil Villard s obdivuhodným klidem. „Víte, vy jste byl první, abych tak řekl, předmět experimentum crucis. Musel jsem si ověřit výsledky své práce nejen na lidech, kteří si ten obor narychlo nastudovali v době, kdy schizofrenii už měli. Potřeboval jsem především mít člověka zvyklého na fyzikální teorii a dát mu do ruky to, s čím disponují skuteční schizofrenici, tedy maximální prostorovou představivost…“ usmál se Villard. „No a nezklamal jsem se. Vaše výsledky jsou přímo neuvěřitelné a překvapily celý svět.“
Graves cítil, jak mu na čele vyrážejí kapičky studeného potu.
„Jak to? Co znamená skuteční schizofrenici?“
„Pochopil jste mě správně, Gravesi. Vy přece schizofrenik nejste. No, ale s tím jsem si poradil já sám. Víte, v tomhle oboru je medicína už pár let dost dobrá. Máme k dispozici široký rejstřík psychodelických prostředků. Až dosud jich lidé užívali úplně nesmyslně…“
Graves bezradně rozložil ruce.
„To není možné! Já… já bych na něco takového nikdy nepřistoupil.“
Villard poněkud svraštil obočí.
„Proto jsme vás taky nepostavili před takové dilema. Jak jste si jistě povšiml, nedovedl byste říct ani to, kde jste se tu vlastně vzal. Absolutně jsme se s vámi nemohli dorozumět,“ ožil najednou Villard. „Ta vaše posedlost… Jenže to už vás jistě nezajímá!“
Na chvíli se odmlčel a přistoupil ke stolu.
‚Uděláme to takhle. Vy mi teď podepíšete tenhleten papír. To je potvrzení, že jste se dobrovolně podrobil léčení na naší klinice. Z depresivních stavů, to je nemoc všech vědců. A potom vás můj řidič odveze na letiště. Budete doma za půl dne. V pořádku?“
Graves pomalu vstal.
„Villarde… Vy asi nejste normální. Copak si myslíte, že já tyhlety nelidské pokusy nechám jen tak? Na co spoléháte?“
Tón Villardovy odpovědi ho zmrazil. Villard odpověděl klidně, aniž zvýšil hlas:
„Vy jste jako malé dítě. Gravesi. Co byste mi mohl dokázat, prosím vás? Na co se pamatujete? Copak opravdu soudíte, že jsem si tohleto důkladně nepromýšlel? Měl byste mi vlastně být vděčný, že vám vůbec dávám šanci, jak se odtud dostat. Jako prvnímu! Podepište mi radši ten papír. Ledaže…“
Bedlivě pozoroval, jak zlomený Graves přistupuje ke stolu a bere do ruky propisku.
Když si několikrát přečetl prohlášení a konečně je podepsal, zamířil ke dveřím. Villard se odlepil od parapetu a zavolal za ním:
„A moc se nedivte, až vás budou vítat fanfárami! Máte teď za sebou několik vynikajících článků v Mathematical Physics…“
Stanislaw Lem
Sto třicet sedm sekund
Pánové, vzhledem k nedostatku času a nepříznivým okolnostem odchází většina lidí z tohoto světa, aniž o něm pouvažuje. A ti, co se o to přece jen pokusí, těm se z toho zatočí hlava a rozhodnou se věnovat radši něčemu jinému. Já k nim taky patřím. Závisle na mé kariéře se sice rozrůstaly řádky, které mé osobě věnovali ve Who’s Who, avšak ani v posledním, ani v dalších vydáních nebude vysvětleno, proč jsem nechal novinařiny. A právě o tom vám chci vyprávět, i když bych to za jiných okolností určitě neudělal.
Znal jsem jednoho nadaného chlapce, který se rozhodl, že si postaví citlivý galvanometr, a podařilo se mu to až příliš dobře. Přístroj se pohyboval, i když nešel proud, protože reagoval na záchvěvy zemské kůry. Tato anekdota může být mottem k mému vyprávění. Byl jsem tenkrát nočním redaktorem zahraničního servisu UPI. Zažil jsem toho tam moc, mimo jiné automatizaci redigování novin. Rozloučil jsem se se živými sazeči a začal pracovat s počítačem IBM 0161, který byl speciálně uzpůsoben pro redakční práci. Upřímně lituju, že jsem se nenarodil před sto padesáti lety. Můj příběh by byl začínal slovy „svedl jsem hraběnku de…“, a až bych se dostal k tomu, jak jsem kočímu vytrhl z rukou opratě a sám se jal pohánět koně, abychom ujeli vrahům, které si na nás najal žárlivý manžel, nemusel bych vám vysvětlovat, ani kdo je to hraběnka, ani v čem spočívá svedení. Dneska jsme na tom hůř. Počítač 0161 není mechanický sazeč. Je to démon rychlosti, brzděný různými inženýrskými fígly jen proto, aby s nimi člověk udržel krok. Tento počítač nahrazuje deset až dvanáct lidí. Je přímo napojen na stovku dálnopisů, takže to, co naši korespondenti vyťukávají v Ankaře, Bagdádu a Tokiu, se dostává do jeho obvodů všechno najednou. Počítač to třídí a promítá na monitor několik návrhů na strany ranního vydání. Mezi půlnocí a třetí hodinou ranní, kdy je uzávěrka listu, může vyrobit až padesát různých variant. Záleží na redaktorovi, která varianta půjde do stroje. Sazeč, který by měl provést ne padesát, ale jen pět návrhů, jak zlomit číslo, by se z toho zbláznil. Počítač pracuje miliónkrát rychleji než kdokoli z nás, totiž mohl by tak pracovat, kdybychom mu to dovolili. Je mi samozřejmě jasné, že takovýmihle poznámkami ubírám svému vyprávění na půvabu. Co by zbylo z půvabu hraběnky, kdybych neopěvoval její alabastrová ňadra, ale hovořil o jejich chemickém složení? Žijeme v době pro vyprávěče přímo katastrofální, protože to, co se vypráví srozumitelně, je zastaralé harampádí, a to, co se vypráví jako senzace, vyžaduje celé strany encyklopedie a vysokoškolských učebnic. Jenže proti tomuhle prokletí ještě nikdo žádný lék nevynalezl. Přesto byla spolupráce s mým IBM fascinující. Jakmile přišla nová zpráva — a to se odehrávalo v kulaté veliké místnosti, ve které ustavičně ťukaly dálnopisy —, počítač je okamžitě zkusmo zlomil do makety strany. Přirozeně jen na monitoru. To všechno je hra elektronů, světlo a stín. Někdo lituje lidi, kteří přišli o tuhletu práci. Já je nelituju. Počítač nemá ctižádost, neztrácí nervy, když pět minut před třetí chybí poslední zpráva, nemá žádné domácí starosti, nechodí si před prvním půjčovat prachy, nepodléhá únavě ani se nevytahuje, že ví všechno nejlíp, a zejména se neuráží, když se mu to, co zlomil na první stranu, poručí vysázet nonparejem na stranu poslední. A současně je úžasně náročný, chvíli trvá, než to člověk pochopí. Když se mu řekne,ne“, je to „ne“ definitivní a neodvolatelné jako tyranův ortel — nemůže přece protestovat! Ale protože se nikdy nemýlí, mají chyby ranního vydání jen jediného autora, a tím je vždycky člověk. Konstruktéři IBM mysleli absolutně na všechno až na tu maličkost, že bez ohledu na to, jak jsou dálnopisy vyváženy a instalovány, vždycky se trochu chvějí, asi tak jako rychlý psací stroj. Následkem toho chvění mají kabely, které spojují redakční dálnopisy s počítačem, tendenci uvolňovat se, až nakonec vypadnou zástrčky ze zásuvek. Stává se to málokdy, asi tak jednou nebo dvakrát za měsíc. Námaha, kterou to od nás vyžaduje, tedy vstát a zastrčit zástrčky nazpátek, je tak nepatrná, že nikdo z nás nežádal o výměnu kontaktů. Uvažoval o tom sice každý z nás, kteří jsme tam mívali službu, ale nikdo pro to nic neudělal. Možná že teď už je vyměnili. Pokud to udělali, nebude se už nikdy opakovat jev, o kterém vám chci vyprávět.