Stalo se to na Štědrý večer. Měl jsem číslo hotové už před třetí hodinou, rád jsem si vždycky udělal aspoň několikaminutového strejčka, abych si mohl oddychnout a zapálit dýmku. Měl jsem příjemný pocit, že rotačka nečeká na mě, ale na poslední zprávu — toho Štědrého večera šlo o zprávy z Iránu, kde bylo ráno zemětřesení. Agentury hlásily jen část korespondentovy depeše, protože po prvním otřesu přišel další, tak silný, že zničil kabelové spojení. Protože mlčel i rozhlas, domnívali jsme se, že rozhlasová stanice je v troskách. Spoléhali jsme na našeho člověka, byl to Stan Rogers, mrňavý jako žokej, čehož nejednou využil k tomu. aby se dostal na palubu nějakého vojenského vrtulníku, kde už nebylo místo, pro něho se ta výjimka udělala, protože nevážil víc než kufr. Na monitoru byla maketa titulní strany s posledním prázdným obdélníkem. Spojení s Íránem bylo nadále přerušeno. Několik dálnopisů sice ještě rachotilo, ale zvuk tureckého jsem poznal vždycky hned. To je věc praxe, člověk se to naučí automaticky. Překvapilo mě, že bílý obdélník zůstává prázdný, přestože by se v něm slova měla objevit tak rychle, jak rychle je vyťukával dálnopis, ale ta pauza nikdy netrvala déle než sekundu nebo dvě. Potom se celý text zprávy, ostatně velmi stručné, okamžitě materializoval. což mě taky překvapilo. Znám ho nazpaměť. Titul byl už hotový. Pod ním běžely věty: „V Sahabádu se dvakrát opakovaly podzemní otřesy o síle sedmi a osmi stupňů mezi desátou a jedenáctou hodinou místního času. Město je v troskách. Počet obětí se odhaduje na tisíc, počet lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou, na šest tisíc.“
Zadrnčel zvonek, kterým mě alarmovala tiskárna, byly zrovna tři hodiny. Jelikož tak lakonický text ponechával kousek místa volného, rozředil jsem ho dvěma větami navíc, stiskl knoflík a nechal sjet hotové číslo do sazárny, kde ho hned převzaly linotypy a kde se skládalo, aby mohlo jít do rotačky.
Neměl jsem už nic na práci, a tak jsem vstal, protáhl se a zapálil si dýmku, která mi zhasla. Na zemi jsem spatřil ležet kabel. Vypadl ze zástrčky. Patřil k dálnopisu z Ankary. Právě k tomu dálnopisu, kterého použil Rogers. Když jsem ho zvedal, prolétla mi hlavou nesmyslná myšlenka, že ležel na zemi už předtím, než se ozval dálnopis. Bylo to přirozeně absurdní, jakpak by mi mohl počítač sdělit tuto zprávu, kdyby nebyl spojen s dálnopisem? Přistoupil jsem pomalu k dálnopisu, utrhl papír s natištěnou zprávou a zvedl ho k očím. Hned jsem měl dojem, že zpráva je formulována trochu jinak, ale byl jsem unavený a nesoustředěný jako vždycky v tuhle hodinu a nevěřil jsem své paměti. Znovu jsem tedy počítač zapnul, dal si ukázat titulní stranu a oba texty jsem porovnal. Opravdu se lišily, i když jen nepatrně. Dálnopisový text zněclass="underline" „Mezi desátou a jedenáctou hodinou místního času došlo ke dvěma po sobě následujícím otřesům v Sahabádu o síle sedm a osm stupňů. Město je úplně rozbořeno. Počet obětí přesahuje pět set, a počet těch. kteří přišli o střechu nad hlavou, šest tisíc.“
Stál jsem a zíral hned na obrazovku, hned na papír. Nevěděl jsem, co si myslet ani co dělat. Smysl obou textů byl týž až na jediný věcný rozdíl — na počet obětí na životech, protože Ankara jich uváděla pět set, kdežto počítač jednou tolik. Zachoval jsem si normální reflex novináře a okamžitě se spojil se sazárnou.
„Poslyš,“ řekl jsem Langhornovi, ten měl tenkrát službu, „zachytil jsem chybu v íránské zprávě, první strana, třetí sloupec, poslední řádka, správně nemá být tisíc…“
Odmlčel jsem se, protože turecký dálnopis se probudil a začal vyťukávat: „Pozor, Poslední zpráva. Pozor. Počet obětí ze zemětřesení se nyní odhaduje na tisíc. Rogers. Konec.“
„Tak co je? Tak jak to má být?“ volal zdola Langhorne. Povzdychl jsem si.
„Promiň, kamaráde,“ řekl jsem, „žádná chyba tam není, přehlédl jsem se. Všechno je v pořádku. Pusť to tak, jak to je.“
Rychle jsem odložil sluchátko, došel k dálnopisu a přečetl si tu dodatečnou zprávu asi šestkrát. Líbila se mi čím dál tím míň. Měl jsem asi takový pocit, jako by mi pod nohama měkla podlaha. Obešel jsem počítač kolem dokola a prohlížel si ho s nedůvěrou, ve které byla rozhodně i notná dávka strachu. Jak to udělat? Nemohl jsem to pochopit a cítil jsem, že čím déle o tom budu uvažovat, tím méně tomu budu rozumět.
Doma v posteli jsem nemohl usnout. Už z ohledu na duševní hygienu jsem si zakazoval na tu bláznivou historku myslet. Z věcného hlediska to byla konečně maličkost. Věděl jsem, že o tom nemůžu nikomu vyprávět, nikdo by mi neuvěřil. Každý by to považoval za fór, ještě k tomu naivní a hloupý. Převaloval jsem se z jednoho boku na druhý tak dlouho, až jsem si umínil, že si na tu věc posvítím, to znamená, že začnu systematicky zkoumat, jak počítač reaguje na odpojení dálnopisu. Teprve pak jsem pocítil určitou úlevu, aspoň takovou, že se mi podařilo usnout.
Probudil jsem se v dost optimistické náladě a kupodivu i s pocitem, že jsem tu záhadu rozřešil nebo aspoň přišel na něco, co se dalo za řešení považovat.
Dálnopisy se při práci třesou. Při tom jejich chvění vypadávají zástrčky ze zásuvek. Nemůže to být zdrojem náhradní signalizace? Dokonce i já s mými nedokonalými a pomalými lidskými smysly jsem dokázal rozeznat jednotlivé dálnopisy podle jejich zvuku. Pařížský jsem poznal, když se rozjížděl, podle toho, že měl výrazně kovové údery. Je-li tedy přijímač stokrát citlivější, zachytí i ty nepatrné rozdíly, k nimž dochází mezi údery jednotlivých knoflíků s písmeny. Není to pochopitelně možné stoprocentně, a právě proto nezopakoval počítač dálnopisný text slovo od slova, ale trochu ho stylisticky předělal, prostě sám doplnil to, co mu chybělo. Pokud jde o počet obětí, projevil se jako stroj původem matematický. Mezi počtem zbořených domů. denní dobou, kdy došlo k zemětřesení, a počtem obětí na životech musí existovat statistické korelace. Když počítač přeskočil toto číslo, možná že použil své schopnosti bleskového vyčíslení a jeho výsledkem bylo oněch tisíc obětí. Náš korespondent, který nic nepočítal, vyslal číselný odhad, který mu tam na místě sdělili, a když chvíli nato získal informaci přesnější, zaslal opravu. Počítač ho trumfl proto, že se neopíral o zvěsti, nýbrž o exaktní statistický materiál, jehož síla tkvěla v jeho ferritové paměti. Tento logický závěr mě zcela uklidnil.
IBM 0161 není přece jen pasivním sdělovatelem. Když člověk, který obsluhuje dálnopis, udělá pravopisnou nebo syntaktickou chybu, objeví se tato chyba na obrazovce, ale ve zlomku sekundy ji nahradí forma správná. Někdy to nastane tak rychle, že to člověk ani nestačí zaregistrovat a přesvědčí se o provedené opravě, až teprve když srovná napsaný text s textem, který počítač promítl na obrazovku. IBM není ani pouhým automatickým sazečem, protože má spojení s počítačovou sítí jak agentur, tak knihoven a lze od něho žádat údaje, kterými se dají okamžitě obohatit příliš hubené zprávy. Zkrátka všechno jsem si to krásně vysvětlil, přestože jsem měl nadále v úmyslu provést pár dalších malých pokusů na vlastní pěst, jen co zas budu mít službu, ale umínil jsem si, že nebudu nikomu vyprávět ani o nich, ani o té štědrovečerní historce: protože to bude rozumnější.