Příležitostí jsem měl dost. Už za dva dny jsem opět seděl v sále zahraničního servisu, a když začal Bejrút vysílat zprávu o zmizení ponorky ze šesté flotily ve Středozemním moři, vstal jsem, a aniž jsem spustil pohled z obrazovky, na které se bleskově objevovala slova textu, vytáhl jsem nenápadným plynulým pohybem zástrčku ze zásuvky. Text se na zlomek sekundy přestal rozrůstat, ale zůstal na monitoru, přerušen v polovině slova, jako kdyby překvapený počítač nevěděl, co si počít. Toto zaváhání však opravdu trvalo jen okamžik. Skoro hned nato začala na bílém pozadí naskakovat další slova a já je horečnatě srovnával s textem, který vyťukával dálnopis. Opakovalo se to, co už jsem znal — počítač uvedl dálnopisnou zprávu poněkud jinými slovy: „mluvčí šesté flotily prohlásil“ místo „řekl“, „pátrání pokračuje“ místo „nebylo dosud skončeno“. Oba texty se lišily ještě několika takovými maličkostmi.
Je zajímavé, jak snadno si člověk zvykne na něco zvláštního, pokud rozluští mechanismus té zvláštnosti — anebo pokud se mu aspoň zdá, že ho rozluštil. Už jsem měl pocit, že si s počítačem hraju jako kočka s myší, že ho dokážu doběhnout, že jsem pánem situace. Maketa čísla měla ještě četné lysinky, a texty, které měly ta bílá místa zaplnit, přicházely teď, v informativní špičce, po několika najednou. Vyhledával jsem postupně příslušné kabely z jejich změti a vytahoval ze zdi jednu zástrčku po druhé, až jsem jich držel v ruce šest nebo sedm. Počítač klidně pracoval dál, přestože už nebyl spojen s žádným dálnopisem. Zřejmě rozlišuje vyťukávaná písmena a slova podle chvění, řekl jsem si, a co nereprodukuje okamžitě, to získá bleskurychlou extrapolací nebo jinou svou matematickou metodou. Choval jsem se jako v transu. Soustředěně jsem čekal, až se ozve další dálnopis — a když se rozběhl římský, zatáhl jsem za kabel tak prudce, že současně vypadla i druhá zástrčka, ta, kterou šel proud do dálnopisu, a tak se přirozeně odmlčel. Užuž jsem vykročil, abych zástrčku zastrčil do zásuvky, ale nedalo mi to a pohlédl jsem předtím na monitor.
Římský dálnopis byl mrtvý, ale počítač klidně zaplňoval místo, které bylo určeno pro italskou vládní krizi „těsně před uzávěrkou“. Se zatajeným dechem a s pocitem, že se zas děje něco divného s podlahou a mými koleny, jsem došel k obrazovce a nevinná slova „jmenoval předsedou vlády Battista Castellaniho…“ jsem četl jako depeši z onoho světa. Honem jsem spojil římský dálnopis s kabelem hlavního přívodu, abych mohl oba texty porovnat. Ano, teď už byly rozdíly mezi nimi daleko větší, ale počítač se neodchyloval od pravdy, tedy od obsahu zprávy. Ministerským předsedou se skutečně stal Castellani, avšak tato věta se vyskytovala v jiném kontextu a o čtyři řádky níž než na monitoru. Vypadalo to, jako když dva novináři, kteří se dozvědí stejnou zprávu nezávisle na sobě, zredigují její text každý po svém. S podlamujícími se koleny jsem se posadil, abych se ještě naposled pokusil zachránit svou hypotézu, ale už jsem cítil, že to bude pokus marný. Veškerá má racionalizace se v mžiku zřítila. Jak by taky mohl počítač dešifrovat záchvěvy dálnopisu, který byl hluchý a mrtvý? Nemůže přece zachytit záchvěvy toho dálnopisu, na který píše v Římě náš korespondent! Zatočila se mi z toho hlava. Kdyby byl v tu chvíli někdo přišel, bůhvíco by si byl o mně pomyslel — celý mokrý, s roztěkaným pohledem a s otepí kabelů ve zpocených rukou jsem asi vypadal jako zločinec přistižený při činu. Měl jsem pocit jako myš, kterou zahnali do kouta, a taky jsem jako zoufalá myš reagoval — začal jsem honem odpojovat všechny dálnopisy, až po chvíli ustalo ťukání posledního z nich a já zůstal v absolutním tichu se svým počítačem. A pak se stala divná věc, snad ještě divnější než to, co se dělo až dosud. Přestože maketa čísla nebyla ještě zaplněna, přírůstek textů zjevně poklesl. Ba co víc. v novém zpomaleném tempu se objevovaly věty bez konkrétního obsahu, jalové, prostě takzvaná omáčka. Hodnou chvíli zalézaly ještě šňůrky řádků na svá místa na monitoru, ale nakonec znehybněly — všechny. Několik textů teď mělo absurdně komický ráz, byla tam noticka o fotbalovém zápase, ve které místo výsledku figurovala prázdná fráze o statečnosti hráčů obou mužstev. Další zprávy z Íránu končily konstatováním, že zemětřesení je jev kosmický, protože se vyskytuje i na Měsíci. Nemělo to ani hlavu, ani patu. Záhadné zdroje, z nichž počítač až dosud čerpal exaktní inspiraci, vyschly.
Mým hlavním úkolem bylo přirozeně zlomit číslo, a tak jsem tedy v maximálním spěchu zapnul dálnopisy a o tom, co se přede mnou odehrálo, jsem mohl uvažovat až teprve po třetí hodině, kdy se rozjela rotačka. Věděl jsem, že nebudu mít klid, dokud nepřijdu na příčinu té fascinující exhibice obratnosti s neméně fascinujícím koncem. Laikovi se ze všeho nejdřív nabízí myšlenka, že by bylo nejlepší se na to zeptat počítače samého, když je tak chytrý a současně tak absolutně poslušný, ať prozradí, jak pracoval, díky jakým mechanismům, když byl odpojen, a ať prozradí i to. co tu jeho práci pak zastavilo. Tuto myšlenku nám nasadily do hlavy populární báchorky o elektronických mozcích. S počítačem se přece nedá hovořit jako s člověkem a není rozhodující, jestli je chytrý nebo hloupý. Není to přece osoba! Stejně dobře bychom mohli očekávat, že nám psací stroj řekne, kde a jak ho máme opravit, když se porouchal. Počítač přetváří informaci, k níž nemá žádný rozumový vztah. Věty, které vyplivuje, jsou jako vlaky, které jedou po kolejnicích skladby. Když vykolejí, znamená to, že v něm cosi správně nefunguje, ale on o tom neví, a to z toho prostého důvodu, že o počítači lze říkat „on“ jen jako o lampě nebo stolku. Náš IBM uměl samostatně formulovat a přeformulovávat texty stereotypních zpráv, nic víc. O tom, jakou váhu jednotlivé texty mají, musí vždycky rozhodovat člověk. IBM dokázal zkompilovat dvě informativně se doplňující zprávy v jednu nebo vybrat frazeologický úvod k čistě věcnému textu, například k depeši, dík hotovým vzorům takových postupů, jichž měl v sobě zaznamenány statisíce. Ten úvod odpovídal obsahu depeše jen díky tomu, že IBM prováděl její statistický rozbor a vychytával takzvaná klíčová slova. Jestliže se tedy v depeši opakovaly termíny „branka“, „trestný“, „soupeřovo mužstvo“, vybíral něco z repertoáru sportovních závodů. Počítač je stručně řečeno jako železničář, který dovede správně přehodit výhybku, spojovat vagóny a posílat vlaky správným směrem, přestože nezná jejich obsah. Vyzná se v druzích slov, vět a frází, často vnějškových, těch, které podléhají matematickým operacím analýzy a skladby. Nemohl jsem tedy od něho očekávat žádnou pomoc.
Tu noc jsem strávil doma bezesnou, v úvahách. V práci počítače jsem konstatoval tuto pravidelnost: čím déle byl odpojen od informačních zdrojů, tím hůř zprávu rekonstruoval. Připadalo mi to dost pochopitelné, uvážíme-li, že pracuju v žurnalistice přes dvacet let. Jak víte, redakce takových dvou vysokonákladových týdeníků jako Time a Newsweek jsou na sobě zcela nezávislé. Při redigování jednotlivých čísel mají společné jen to, že se nacházejí na téže planetě a v analogickém čase disponují stejnými zdroji informací. Navíc se obracejí k stejnému čtenářstvu. Proto nemůže překvapovat podobnost mnoha jejich článků. Tato podobnost plyne z dokonalého přizpůsobení trhu, jehož dosáhly oba rivalizující týmy. Umění psát přehledy událostí v jedné zemi nebo v rozsahu jednoho týdne na celé zeměkouli, tomu se lze naučit, a jestliže pisatelé zaujímají podobné hledisko — hledisko novinářské elity Spojených států — mají podobné vzdělání, analogické informace a operují jimi tak, aby dosáhli u čtenáře maximálního efektu — pak není divu, že texty, sestavované nezávisle a rovnoběžně, připomínají někdy dvojčata. Tato podobnost nejde nikdy tak daleko, aby stejné byly celé věty, avšak zorný úhel, tón, intenzita afektace, rozložení akcentů, zvýraznění určitých drastických detailů, kontrapunktické vyhranění vlastností — například v portrétu nějakého politika — čili to všechno, co má upoutat čtenářovu pozornost a co mu má vsugerovat, že dostává vynikající informace z nejlepšího pramene, představuje arzenál triků každého zkušeného novináře. V jistém smyslu byl náš IBM „maketou“ takového reportéra. Znal příslušné metody a triky, a tedy uměl to, co každý z nás. Dík rutině, která do něho byla naprogramována, se stal géniem působivé frazeologie, šokující sestavy údajů, jejich nejvhodnější expozice. Tohle všechno jsem věděl, ale věděl jsem i to, že jeho koncert se tímto způsobem vysvětlit nedá. Jak to, že byl tak schopný, i když byl odpojen od dálnopisů? A proč ta jeho schopnost trvala tak krátce? Proč potom začal blábolit? Ještě jsem si dělal iluze, že na tyto otázky dokážu najít odpovědi sám.