Před příští službou jsem zatelefonoval našemu korespondentovi v Rio de Janeiru a požádal ho. aby nám na začátku nočního servisu poslal kratičkou falešnou zprávu o výsledku utkání v boxu Argentiny s Brazílií. Měl uvést všechna vítězství Brazilců jako argentinská a naopak. V době našeho rozhovoru nemohly být výsledky známy, utkání mělo začít pozdě večer. Proč jsem se obrátil právě na Rio? Protože jsem žádal o službu, která byla z profesionálního hlediska přímo neslýchaná, a protože Sam Gernsback, který tam byl naším korespondentem, je můj přítel a patří k tomu vzácnému, drahocennému druhu lidí, kteří se na nic neptají.
To, co jsem až dosud zažil, mě vedlo k domněnce, že počítač zopakuje falešnou zprávu — tu, kterou Sam vyťuká na svůj dálnopis. (Nepopírám, že už jsem si o tom utvořil vlastní hypotézu. Představoval jsem si, že se dálnopis stává jakýmsi rozhlasovým vysílačem a jeho kabely že plní funkci antény. Myslel jsem si, že můj počítač dokáže zachytit elektromagnetické vlny, které se vytvářejí kolem kabelů vedených v zemi, protože je zřejmě dostatečně citlivým přijímačem.)
Gernsback měl svou falešnou zprávu hned nato opravit. První bych samozřejmě zničil, aby po ní nezbylo ani stopy. Plán, který jsem si vymyslel, mi připadal nesmírně rafinovaný. A aby můj pokus získal křížový ráz, umínil jsem si, že budu až do přestávky mezi utkáním udržovat normální spojení dálnopisu s počítačem a že dálnopis odpojím až po pauze. Nebudu se zdržovat líčením svých příprav, emocí a ovzduší oné noci, řeknu vám jen, co se stalo. Počítač uvedl, tedy vysázel do makety falešné výsledky zápasu do přestávky, kdežto po přestávce výsledky skutečné. Chápete, co to znamenalo? Dokud byl odkázán na dálnopis, nic nerekonstruoval ani „nekombinoval“, prostě jen do písmene zopakoval to, co bylo sděleno z Ria. Jakmile jsem ho však odpojil, přestal brát ohled na dálnopis a současně i na kabely, které podle mé domněnky hrály roli rádiové antény, a prostě uvedl skutečné výsledky utkání! To, co v tu dobu vyťukával Gernsback, nemělo pro můj IBM vůbec žádný význam. Ale to ještě není všechno. Uvedl správně výsledky všech utkání v těžké váze, ale při posledním se zmýlil. Jedno bylo naprosto nezvratné: od chvíle, kdy byl odpojen, přestal záviset na dálnopise, a to jak na tom mém, tak na tom v Riu. Získával informace jakousi docela jinou cestou. Když jsem celý zpocený a s vyhaslou dýmkou stále ještě nemohl strávit to, čeho jsem byl svědkem, ozval se brazilský dálnopis: Sam sděloval správné výsledky, jak bylo dohodnuto, a v poslední větě ohlásil jednu opravu: výsledek zápasu v těžké váze byl rozhodnutím soudců změněn, neboť se zjistilo, že váha rukavic Argentince, který v ringu zvítězil, neodpovídala předpisům.
Počítač se tedy nezmýlil ani jednou. Potřeboval jsem ještě jednu zprávu, proto jsem po uzávěrce čísla zetelefonoval Samovi. Spal už, a tak mi vynadal, když jsem ho probudil. Chápal jsem ho, protože otázky, kterými jsem ho zasypal, mu musely připadat bláhové, ba přímo slabomyslné: v kolik hodin byl vyhlášen výsledek v těžké váze a za jak dlouho nato změnili soudci rozsudek? Konečně jsem ze Sama obojí vypáčil. Zápas byl prohlášen za neplatný skoro hned. jakmile bylo vyhlášeno vítězství Argentince, protože když soudce zvedal jeho ruku jakožto vítěze, nahmátl pod kůží rukavice závažíčko, předtím ukryté pod vrstvou z umělé hmoty, která se však při zápase uvolnila a posunula. Sam odběhl k telefonu těsně předtím, už ve chvíli, kdy odpočítaný Brazilec zůstal ležet na prknech, protože chtěl zprávu odeslat co nejdřív. A tak počítač nevděčil za svou informaci tomu. že by byl četl Samovy myšlenky, neboť uvedl správný výsledek v době, kdy jej Sam ještě neznal.
Dělal jsem ty noční pokusy skoro půl roku a dověděl jsem se spoustu věcí, přestože jsem nadále ničemu nerozuměl. Jakmile jsem počítač odpojil od dálnopisu, nejprve na dvě sekundy strnul, ale pak pokračoval ve vysílání zprávy — po sto třicet sedm sekund. Do té chvíle věděl o události vše, potom už nic. S tím bych se byl možná nějak smířil, ale přišel jsem na něco ještě horšího. Počítač předpovídal budoucnost, a to neomylně. Nemělo pro něj žádný význam, zda se uváděná informace týká událostí, které se už staly, nebo událostí, k nimž teprve dojde — jen když se směstnaly do rozmezí dvou minut a sedmnácti sekund. Pokud jsem mu naklepal do dálnopisu nějak smyšlenou informaci, poslušně ji zopakoval, ale ztichl hned, jakmile jsem vytáhl kabel. Dovedl tedy pokračovat v popisu pouze toho, co se někde skutečně odehrávalo, ale ne toho. co si někdo vymyslel. K takovému závěru jsem aspoň dospěl a zapsal jsem si to do zápisníku, který jsem stále nosil u sebe. Pomalu jsem si na jeho chování zvykl a sám nevím, kdy mi začalo připomínat chování psa. Stejně jako psa jsem ho musel nejdřív navést na konkrétní stopu, dát mu jaksi pořádně očichat počáteční vývoj událostí, jako by to byly stopy, a on stejně jako pes potřeboval trochu času. aby si údaje vtiskl do paměti. Když jich dostal příliš málo, odmlčoval se nebo se vymlouval všeobecnými frázemi, anebo se dokonce dostával na falešnou stopu. Pletl si například různá místa stejného názvu, pokud jsem mu je neurčil zcela jednoznačně. Stejně jako psovi mu bylo úplně jedno, po jaké stopě půjde, ale když už na ní byl, šel po ní spolehlivě. Po sto třicet sedm sekund.
Naše noční potyčky, které se konaly obvykle mezi třetí a čtvrtou ráno, vypadaly jako policejní výslechy. Snažil jsem se ho přimáčknout ke zdi, vynalézt taktiku křížového výslechu, vlastně spíš vylučujících se alternativ, až jsem dostal nápad, který mi připadal senzační pro svou jednoduchost. Jak si vzpomínáte, Rogers posílal zprávu o zemětřesení v Sahabádu z Ankary, což znamená, že odesilatel zprávy nemusel být zrovna na tom místě, kde se popisované události odehrávaly. Pokud však šlo o události pozemské, nedalo se vyloučit, že někdo, ať člověk, nebo zvíře, tyto události pozoruje a že toho počítač nějakým způsobem dovede využít. Rozhodl jsem se fingovat začátek zprávy týkající se místa, kde žádný člověk není a nikdy nebyl — na Marsu. Udal jsem počítači aerografické souřadnice samého středu Syrtis Minor, a když jsem dospěl ke slovům „v tuto chvíli je na Syrtis Minor den, pozorujeme okolí a vidíme…,“ trhl jsem za kabel a vytáhl ho ze zásuvky. Po sekundové pauze dokončil počítač „planetu ve slunečních paprscích“ — a to bylo všecko. Přeformuloval jsem ten začátek aspoň desetkrát na všechny možné způsoby, ale nevyrazil jsem z něho ani jediný konkrétní detail, pořád se uchyloval k všeobecnostem. Konstatoval jsem, že jeho vševědoucnost se netýká jiných planet, a sám ani nevím proč, trochu se mi ulehčilo.