Co jsem měl dělat dál? Mohl jsem samozřejmě tuto obrovskou senzaci vypálit do světa, získat si slávu a pěknou hromádku peněz. Jenže já tuhletu eventualitu ani na okamžik nebral vážně. Proč? Sám ani dobře nevím. Snad proto, že zveřejnění té záhady by nejprve vyloučilo z jejího okruhu právě mne. Dovedl jsem si představit ty davy techniků, expertů, dorozumívajících se svým profesionálním žargonem, které by k nám vtrhly. Bez ohledu na to. k čemu by dospěli, já bych z celé té věci okamžitě vypadl jako amatér a zmatkář. Pak už bych mohl jen líčit své dojmy, udílet interviewy a inkasovat šeky. Na tom mi tedy záleželo nejméně. Byl jsem ochoten rozdělit se s někým o své tajemství, ale ne zcela se ho vzdát. Rozhodl jsem se tedy přibrat k spolupráci dobrého odborníka, ke kterému bych mohl mít stoprocentní důvěru. Znal jsem blíž jen jednoho, Miltona Harta z MIT. Je to charakterní a originální chlapík, vlastně trochu starosvětský. proto se mu těžko pracuje ve velkém týmu, jenže vědec samotář je dnes vymírajícím mastodontem. Vzděláním byl Hart fyzik a povoláním informatik programátor. To mi vyhovovalo. Setkávali jsme se sice až dosud na poli dost zvláštním, hráli jsme totiž oba madžong, kdežto jinak skoro vůbec ne, ale právě při takové hře se lze o tom druhém dovědět leccos. Jeho výstřednost se projevovala v tom, že zničehonic vyslovoval nahlas všelijaké podivné myšlenky. Vzpomínám si, jak se mě jednou zeptal, jestli náhodou nemohl Bůh stvořit svět neúmyslně. Nikdy se nedalo poznat, kdy mluví vážně a kdy žertuje, nebo si prostě z druhého utahuje. Zcela nepochybně to byla otevřená hlava. Telefonicky jsem se ohlásil a zajel nejbližší neděli za ním. Jak jsem předpokládal, s mým konspirativním plánem souhlasil. Nevím, zda mi uvěřil hned, Hart nepatří k lidem výřečným, ale uvěřil mi všechno, co jsem mu vyprávěl, a jako první věc potom udělal něco, co mě vůbec nenapadlo. Odpojil náš počítač od federální informativní sítě. Neobyčejný talent mého IBM byl okamžitě tentam, jako když mávne kouzelným proutkem. Tajemná moc netkvěla tedy v počítači, nýbrž v síti. Jak víte, obnáší dnes tato síť přes čtyřicet tisíc výpočetních středisek, a jak možná nevíte (já o tom nevěděl, dokud mi to neřekl Hart), má hierarchickou stavbu, poněkud připomínající nervovou soustavu obratlovce. Síť má státové uzly a paměť každého z nich obsahuje víc faktů, než znají všichni jejich vědci dohromady. Každý účastník platí poplatek stanovený na základě toho, kolik hodin práce počítače spotřebuje za měsíc — plus a krát nějaké činitele — protože je-li problém, který má účastník, pro nejbližší počítač příliš obtížný, zapojí mu dispečer automatickou posilu z federální rezervy, to znamená z volných nebo nevytížených počítačů. Tím dispečerem je přirozeně počítač. Dbá o rovnoměrné zatížení celé informativní sítě a dozírá na takzvané banky tajné paměti čili nedostupné údaje, chráněné státním, vojenským a jiným tajemstvím. Protáhl jsem obličej, když mi Hart tohleto vykládal. Ačkoli jsem věděl, že existuje síť a že UPI je jejím účastníkem, uvažoval jsem o tom asi jen tolik, co telefonující člověk uvažuje o zařízení telefonní centrály. Hart, který si potrpí na ironické poznámky, řekl, že mi bylo milejší představovat si své noční t? te? t? te s počítačem jako romantická randíčka odtržená od ostatního světa, protože to spíš zapadá do stylu fantastických příběhů nežli střízlivá úvaha, že jsem jen jedním z abonentů, kteří obvykle mezi třetí a čtvrtou ráno spí, což znamená, že síť je v tu dobu nejméně zatížena a že právě dík tomu může IBM využívat jejího potenciálu tak, jak by si to nikdy nemohl dovolit v ranní špičce. Hart překontroloval účty, které UPI platilo jako abonent, a ukázalo se, že můj IBM párkrát využíval šedesáti až pětašedesáti procent kapacity celé federální sítě. Takové neuvěřitelné zatížení sice netrvalo dlouho, jen několik desítek sekund, ale i tak měl už dávno někdo projevit zájem o to, proč nějaký službu mající novinář agenturního servisu bere ze sítě dvacetkrát větší kapacitu, než potřebuje k výpočtu všech rubrik národního důchodu. Dnes už je zkomputerizované všechno, i kontrola spotřeby informací, a je známo, že počítače se nemůžou ničemu divit — pokud jsou včas placeny účty, s čímž nebyl problém, protože ty zas platil počítač, a to ten náš, z UPI, účetnický, a tak prošlo i to, že za můj zájem o krajinu na Syrtis Minoru na Marsu zaplatilo UPI devětadvacet tisíc dolarů, tedy poplatek dost mastný, když uvážím, že jsem uspokojen nebyl. Ačkoli můj počítač tenkrát mlčel jako ryba, udělal vše, co bylo v jeho a nejen jeho silách, když po osm minut jeho mlčení, přerušeného jen vymlouvající se frází, provedla síť biliony a triliony operací — bylo to vidět černé na bílém na měsíčním účtu. Něco jiného je, že ráz té Sisyfovy práce pro nás zůstal španělskou vesnicí. Byly to nějaké ryze algebraické čárymáry.
Varoval jsem vás, že tohle není historka o duchách. Záhrobní zjevení, předtuchy, mystická proroctví, proklatci. pykající přízraky jakož i všichni ti ostatní dobráčtí, poctiví, milí a hlavně prostí tvorové vymizeli z našeho života jednou provždy; kdo by chtěl podrobně vyprávět o duchovi, který lezl do stroje IBM hlavním kanálem federální sítě, ten by musel rýsovat diagramy, psát vzorce a jako detektiv používat jedněch počítačů, aby se dostal na kobylku druhým. Duch nového typu se rodí z vyšší matematiky, proto je tak nepřístupný. Moje historka ztratí glanc dřív, než vám vstanou vlasy na hlavě, protože se teď chystám vyprávět to, co mi říkal Hart. Informativní síť vypadá úplně stejně jako elektrická, jen s tím rozdílem, že se z ní čerpají informace, a ne elektřina. Oběh. ať už elektrické energie nebo informací, připomíná pohyb vody v nádržích spojených rourami. Kapalina teče tam, kde naráží na nejmenší odpor, tedy tam, kde je jí nejvíc třeba. Přerušíme-li jeden přívodní kabel, hledá si elektřina cestu sama po jiných linkách, čímž může dojít k přetížení nebo havárii. Obrazně řečeno, když můj IBM ztratil spojení s dálnopisem, obracel se na síť, která se na to heslo rozjela rychlostí téměř dvaceti tisíc kilometrů za sekundu, tak rychle se totiž pohybuje proud ve vodiči, než se všechny přivolané posily sehrály, uplynula jedna až dvě sekundy, a právě po tu dobu počítač mlčel. Potom se spojení jako by obnovilo, ale do jaké míry bylo správné, o tom jsme nadále neměli potuchy. Všechno, co se vysvětlilo, mělo až potud věcný, fyzikální ráz a dokonce se dalo přepočítat na dolary, jenže získané informace byly čistě negativní. Věděli jsme už, co udělat, aby počítač svůj kromobyčejný talent ztratil — stačilo jej odpojit od informativního kanálu. Ale pořád jsme nechápali, jak mu mohla pomoci síť, jak to, že se správně strefila do nějakého Šahabádu, kde bylo zrovna zemětřesení, nebo do toho sálu v Riu, kde se právě konalo utkání v boxu. Síť je uzavřený systém spojených počítačů, slepý a hluchý vůči celému okolnímu světu, s výstupy a vstupy, jimiž jsou dálnopisy, telefonní zástrčky, registrátory ve společnostech nebo na federálních úřadech, řídicí pulty v bankách, energetických centrálách, velkých firmách, na letištích a tak dále. Nemá žádné oči, žádné uši, žádné vlastní antény ani smyslová čidla a kromě toho nesahá mimo území Spojených států, jak by tedy mohla získat informace o tom. co se děje v nějakém Íránu?