Hart, který toho věděl zrovna tolik co já, tedy nic, se však zachoval docela jinak než já. Nekladl si totiž takovéhle otázky a mě nepouštěl ke slovu, když jsem ho jimi chtěl zasypat. A když už se mu nepodařilo zadržet mou rozezlenou zvědavost a když jsem mu řekl všelijaké nepříjemné věci, které člověku mezi třetí a čtvrtou ráno po neprospané noci snadno vyletí z pusy, řekl mi, že není věštkyně ani jasnovidec. Síť zřejmě projevuje vlastnosti, které se do ní nenaplánovaly a s nimiž se ani nepočítalo. Jsou omezené, jak tomu nasvědčuje případ s Marsem, mají tedy povahu fyzikální čili dají se zkoumat, což může časem přinést určité výsledky, jenže ty určitě nezodpoví mé otázky, protože takové otázky se ve vědě klást nesmějí. Podle Pauliho pravidla může být každý kvantový stav obsazen jen jednou elementární částicí, a ne dvěma, pěti nebo miliónem. Fyzika se omezuje na toto konstatování a nikdo se jí nesmí ptát, proč všechny částice tuto zásadu přísně dodržují a co nebo kdo jim brání chovat se jinak. Podle zásady indeterminismu se částice chovají způsobem určeným pouze statisticky a v dosahu tohoto indeterminismu provádějí věci z hlediska klasické fyziky neslušné nebo přímo hrozné, neboť porušují zákony chování, ale protože k tomu dochází v relacích neurčitosti, nelze je nikdy přistihnout v okamžiku, kdy ty zákony porušují. A zase je zapovězena otázka, jak si částice mohou dovolit takové kousky v indeterministickém prostoru pozorování, co je zmocňuje k takovým kouskům, které zdánlivě odporují zdravému rozumu, protože takové věci do fyziky nepatří. V jistém smyslu by si člověk opravdu mohl myslet, že se uvnitř v relacích neurčitosti chovají částice jako zločinec, který si je zcela jist beztrestností, protože ví, že ho zcela určitě nikdo in flagranti nepřistihne, ale tohleto je antropocentrický způsob vyjadřování, které nejenže nic nedává, ale navíc do věci zavádí škodlivý zmatek, protože zdánlivě připisuje elementárním částicím perfidní či mazané intence, tedy intence lidské. Lze se dále domnívat, že informativní síť dokáže získávat informace o tom, co se děje na Zemi, i tam, kde neexistuje ani tato síť, ani žádná její čidla. Dalo by se přirozeně říct, že si síť vytváří „vlastní percepční pole“, a „teleologickými gradientami“ nebo pomocí podobné terminologie fabrikovat jiné pseudovysvětlení, které však nebude mít žádnou vědeckou hodnotu. Jde o to, abychom se přesvědčili, co, v jakých mezích a za jakých výchozích a mezních podmínek může síť provést, a všechno ostatní patří už do moderních fantastických románů. Že lze poznávat okolí bez očí, uší a jiných smyslů, to víme, protože to dokazují speciálně zkonstruované modely a pokusy. Dejme tomu, že máme numerický stroj s optimizátorem, který dbá na maximální tempo výpočetních procesů, a že se ten stroj může s vlastním pohonem pohybovat v terénu, který je zpoloviny zastíněný a zpoloviny ozářený sluncem. Pokud se stroj bude na slunci přehřívat a klesne tím tempo jeho práce, uvede optimizátor do chodu jeho pohon a stroj se bude pohybovat po terénu tak dlouho, až se dostane do stínu, kde vychladne a bude pracovat efektivněji. Tímto způsobem tedy odlišuje tento stroj stín od světla, přestože nemá oči. Je to příklad primitivní, ale ukazuje, že se lze orientovat i bez pomoci smyslů citlivých na vnější vjemy. Hart mě tedy usadil, aspoň na nějakou dobu, a pustil se do svých výpočtů a pokusů, a já si mohl myslet, co jsem chtěl. To už mi zakázat nemohl. Možná — uvažoval jsem — že do sítě zapojil svůj počítač ještě nějaký jiný podnik, došlo k překročení kritického limitu, aniž to kdo věděl, a síť se proměnila v organismus. Přitom člověku hned vytane na mysli obraz nějakého Molocha, hrůzného pavouka nebo elektrického mnohonožce, který je kabelovými chapadly zarytý v zemi od Skalistých hor až po Atlantik, sečítá na objednávku množství podaných poštovních zásilek, rezervuje místa v letadlech, ale současně potají kuje strašlivé plány, jak ovládnout Zemi a uvrhnout lidstvo do otroctví. To jsou přirozeně nesmysly. Síť není takový organismus jako baktérie, strom, zvíře nebo člověk, nad bodem kritické složitosti prostě přešla v systém, tak jako se stává systémem hvězda nebo galaxie, když se nahromadí sdostatek hmoty v prostoru, síť je systém a organismus, který se nepodobá žádnému z jmenovaných, protože je nový, takový, jaký dosud nikdy žádný nebyl. My jsme ji sice vybudovali, ale až do konce jsme nevěděli, co vlastně děláme. Využívali jsme ji. ale byla to jen maličká soustíčka. jako kdyby se mravenci pásli na mozku a v miliardě v něm probíhajících procesů hledali to, co dráždí jejich chuťová tykadla a kusadla. Hart obvykle přicházel na mou službu kolem třetí s aktovkou vycpanou papíry a termoskou plnou kávy a pouštěl se do práce, kdežto já se cítil vyšplouchnutý, ale co se dalo dělat, když z věcného hlediska měl pravdu? Uvažoval jsem po svém dál a zapadal do kolejí mně dostupných představ, například jsem si představoval, že svět dosud mrtvých předmětů, energetické linky, kabely podmořského telegrafu, televizní antény, možná i drátěné ploty, mostní oblouky a nýty, kolejnice, výtahy, struny v betonových budovách, že všechno to se po impulsu ze sítě náhle propojí v jediný obrovský pozorovací systém, který je po odpočítávané sekundy řízen zrovna mým IBM, protože k poznání, že právě on se stal krystalizačním centrem této potence, mě přivedlo několik podružných náhod. Ale ani tyhlety moje vidiny nevysvětlovaly byť jen mlhavě tak překvapivé a konkrétní detaily jako jeho nadání předpovídat události a jako jeho dvouminutové omezení — a tak jsem se musel nutit k mlčenlivé trpělivosti, protože jsem věděl, že Hart dělá maximum toho, co může.
Přecházím k faktům. Prohovořili jsme s Hartem dvě věci — praktické využití efektu a jeho mechanismus. Navzdory prvnímu dojmu nejsou praktické perspektivy efektu stosedmatřiceti sekund ani příliš velké, ani příliš významné, mají spíš spektakulární ráz — něčeho neuvěřitelného. Rozhodnutí, která určují osudy národů a běh světových dějin, se většinou nevejdou do rozmezí dvou minut a kromě toho naráží dvouminutové předpovídání budoucnosti na zdánlivě podřadnou, ale ve skutečnosti zásadní překážku: aby počítač začal formulovat ty své neomylné prognózy, je nutno jej nejprve navést na konkrétní stopu, nasměrovat ho, a to vyžaduje čas, obvykle delší než dvě minuty, jde tedy o zisk z praktického hlediska většinou hned promarněný. Mez předpovědi nelze posunout ani o zlomek sekundy. Hart se domníval, že je to nějaká konstanta univerzální, byť nám dosud neznámé povahy. Jistě by bylo možno hrát si na rozbíjení banků velikých heren, uvažovat například o zisku z rulety, avšak náklady na instalaci příslušného zařízení by byly značné (IBM stojí přes čtyři milióny dolarů) a zorganizovat dvousměrné a přitom bedlivě skryté spojení mezi hráčem u stolu a výpočetním střediskem — to by byl také tvrdý oříšek, nemluvě už o tom, jak brzy by se prozradilo, že tu něco není v pořádku. Ostatně takové využití efektu nás oba nezajímalo.