Hart sestavil zlomkovitý katalog úspěchu našeho počítače. Pokud se ho zeptáte na pohlaví dítěte, které se má za dvě minuty narodit konkrétní ženě na konkrétním místě, určí toto pohlaví s naprostou jistotou, ale takovou předpověď lze těžko považovat za hodnou toho úsilí. Pokud začnete házet mincí nebo hrací kostkou a sdělíte počítači začáteční výsledky série hodů a pak svou informaci přerušíte, udá vám výsledky všech dalších hodů až do sto sedmatřiceti sekund budoucího času, a to je vše. Musíte samozřejmě tou kostkou nebo mincí opravdu házet a sdělovat počítači za sebou následující výsledky, a to nejméně v počtu šestatřiceti až čtyřiceti, což silně připomíná navádění psa na správnou stopu., jednu z miliard, protože ví bůh, kolik lidí v tom okamžiku hází mincí nebo kostkou, a počítač, který je hluchý a slepý, musí ze všech těch případů identifikovat vaši sérii hodů jako tu jedinou, o kterou jde. Musíte ale tou kostkou nebo mincí doopravdy házet. Jestli přestanete, bude vyťukávat samé nuly, a jestli hodíte jen dvakrát, udá jen ty dva výsledky. Takže i k tomu potřebuje spojení se sítí, přestože mu síť podle zdravého rozumu nijak nemůže pomoci, když házíte kostkou pár kroků od něho — co tu ta síť má vůbec co dělat? Vše v tom smyslu, že kdybychom ho od ní odpojili, nevyrazí ze sebe ani slabiku, a nic v tom smyslu, že nám ta souvislost není jasná. Povšimněte si, že počítač ví předem, zda kostkou házet budete, nebo nebudete, a tudíž předvídá vývoj celé situace, tedy nejen osud kostky, to, kterou plochou se otočí nahoru, ale i váš vlastní osud, alespoň pokud jde o vaše rozhodnutí házet kostkou či neházet. Dělali jsme i takové pokusy, že jsem se například rozhodl házet šestkrát za sebou, ale Hart mi to měl střídavě buď překazit, nebo umožnit, přičemž jsem neznal jeho rozhodnutí v daných hodech. Vyšlo najevo, že počítač předem zná nejen můj záměr házet šestkrát, ale i Hartovo rozhodnutí, a že tedy ví, kdy má Hart v úmyslu mě chytit za ruku, ve kterém držím pohárek, abych další hod nemohl provést. Jednou se stalo, že jsem chtěl hodit čtyřikrát za sebou, ale v stanoveném časovém rozmezí jsem hodil jen třikrát, protože jsem zakopl o kabel na zemi a nestačil hodit kostkou včas. Počítač však předvídal to mé zakopnutí, pro mě zcela nečekané, věděl toho o mně daleko víc než já sám. Vymysleli jsme si složitější situace, kterých by se mělo účastnit mnoho lidí najednou. například takovou, že by došlo k nepředstíranému zápasu o pohár s kostkami, ale tyhle varianty jsme nevyzkoušeli, protože vyžadovaly čas a úsilí, které jsme si nemohli dovolit. Hart také místo kostek použil malého přístroje, ve kterém se jednotlivé atomy izotopu rozpadají na obrazovce se objevují záblesky, takzvané scintilace. Počítač je nedokázal předpovědět přesněji než fyzik, to znamená udával jen pravděpodobnosti rozpadu. Kostek ani mincí se toto omezení netýká. Zřejmě proto, že to jsou předměty makroskopické. Jenže v našem mozku přece určují rozhodnutí procesy mikroskopické. Zřejmě nejsou kvantové povahy, říká Hart.
Zdá se, že v celém tom obraze jsou rozpory. Jak to, že počítač může předem vědět, že za dvě minuty zakopnu, přestože v okamžiku, kdy tu prognózu formuluje, sám ještě nevím, že udělám krok, který povede k zakopnutí, a jak to, že současně neví, které atomy radioaktivního izotopu se rozpadnou? Hart tvrdí, že ten rozpor netkví v událostech samých, nýbrž že je vlastností našich představ o světě, zejména o čase. Hart se domnívá, že nejde o to, že počítač předpovídá budoucnost, nýbrž o to, že naše vnímání světa je do určité zvláštní míry omezeno. Toto jsou jeho slova: „Jestliže si představíme čas jako přímku, která se táhne z minulosti do budoucnosti, vypadá naše vědomí jako kolo, které se točí po té přímce a vždycky se jí dotýká jen v jednom bodě. Ten bod nazýváme přítomností, jež se okamžitě mění ve chvíli minulou a přenechává místo chvíli další. Výzkum psychologů ukázal, že to, co považujeme za moment přítomnosti, nemající žádné časové trvání, je ve skutečnosti maličko prodlouženo a trvá necelou půlsekundu., Je tedy možné, že styk s onou přímkou, jež představuje čas, může být ještě delší, že lze mít kontakt s jejím větším úsekem najednou a že maximální rozměry tohoto časového úseku činí právě sto třicet sedm sekund.“
Je-li tomu skutečně tak, jak říká Hart, pak je celá naše fyzika pořád ještě antropocentrická, protože vychází z předpokladů, které neplatí mimo okruh smyslů a vědomí člověka. Znamená to, že svět je jiný, než dnes hlásá fyzika, a že k jasnovidectví jako předpovídání budoucnosti, ať už elektronovému či neelektronovému. nikdy nedochází. Fyzika prožívá hrozné potíže s časem, který by podle jejích obecných teorií a zákonů měl být dokonale reverzibilní. jenomže není. Navíc působí otázka měření času v rozmezí vnitroatomových jevů různé potíže, a to tím větší, čím menší je časový interval, jenž máme určit. Možná že to plyne z toho, že pojem přítomnosti je nejen tak relativní, jak o tom hovoří Einsteinova teorie, čili závislý na lokalizaci pozorovatelů, ale že je rovněž závislý na samém rejstříku jevů na témže „místě“.
Počítač tkví prostě ve své fyzikální přítomnosti a ta přítomnost je časově delší než naše. To, co se u nás má teprve stát za dvě minuty, děje se už pro počítač zrovna tak, jako pro nás to, co momentálně vnímáme. Naše vědomí je jen částečkou toho všeho, co se odehrává v našem mozku, a když se rozhodneme hodit kostkou jen jednou, abychom „oblafli“ počítač, který má předpovědět celou sérii hodů, on to ví hned. Ale jak? To si můžeme představit jen pomocí primitivních příkladů: zablýsknutí a zahřmění atmosférického výboje jsou současné pro pozorovatele blízkého a rozdílné pro vzdáleného. Záblesk přestavuje v tomto případě mé němé rozhodnutí, že za pár sekund přestanu házet kostkou, a zahřmění je chvíle, kdy další hod skutečně neprovedu. Počítač dokáže jakýmsi neznámým způsobem zachytit v mém mozku ten „záblesk“ čili můj úmysl. Hart říká, že to má vážné filozofické důsledky, znamená to totiž, že máme-li svobodnou vůli, rozprostírá se až teprve za mezí sto sedmatřiceti sekund, jenže my sami o tom z introspekce nevíme. V rozmezí těch sto sedmatřiceti sekund se náš mozek chová podobně jako těleso, které se pohybuje bezvládně a nemůže náhle změnit směr pohybu; k tomu potřebuje čas, v němž by zapůsobila síla měnící dráhu, a něco takového se odehrává v každé lidské hlavě. To vše se však netýká světa atomů a elektronů, tam je počítač stejně bezradný jako naše fyzika. Hart soudí, že čas není ve skutečnosti žádná čára, nýbrž že je to spíš continuum, jež má na makroskopické úrovni docela jiné vlastnosti než „dole“, tam, kde se vyskytují rozměry už jen atomové. Hart se domnívá, že čím větší je nějaký mozek nebo soustava mozku podobná, tím širší je prostor jeho styku s časem čili s takzvanou „přítomností“, kdežto vlastní atomy se s ní nestýkají vůbec, jen se jaksi pohybují kolem ní. Zkrátka přítomnost je cosi jako trojúhelník: bodová, nulová tam. kde jsou elektrony a atomy, a nejširší tam, kde jsou velká tělesa obdařená vědomím. Jestli mi řeknete, že z toho nerozumíte ani slovu, tak vám odpovím, že já tomu taky nerozumím, a dokonce ještě to, že Hart by se nikdy neodvážil říkat takové věci od katedry nebo je publikovat ve vědeckém časopise. Řekl jsem vám vlastně už všechno, co jsem vám říci chtěl, a zbývají mi jen dva epilogy, jeden věcný a druhý rázu anekdoty z černého humoru, kterou vám přenechávám zcela nezištně.