První je ten, že Hart mě přesvědčil a věci se ujali odborníci. Jeden z nich, velké zvíře, mi po několika měsících řekl, že když počítač rozebrali a zase dali dohromady, jev už se neopakoval. Tohle mi ani tak moc podezřelé nebylo jako spíš to, že specialista, se kterým jsem mluvil, měl na sobě uniformu. A ještě to, že se o celé té věci nedostalo do tisku ani písmenko. Harta rychle vystrnadili z výzkumu. Ani on nechtěl o té věci mluvit, jen jednou, když vyhrál partii madžongu, mi zničehonic řekl, že sto třicet sedm sekund neomylné předpovědi se za jistých okolností rovná rozdílu mezi zničením a záchranou světadílu. Pak se odmlčel, jako kdyby se kousl do jazyka, ale už když jsem od něho odcházel, spatřil jsem na jeho psacím stole otevřený svazek nějaké práce našpikované matematikou — o raketách ničících jaderné hlavice. Možná že měl na mysli takové souboje raket. Ale to už jsou jen mé dohady.
Druhý epilog se udal těsně před tím prvním, přesně pět dní před příjezdem hordy znalců. Povím vám, co se tehdy stalo, ale nebudu to komentovat a předem odmítám odpovídat na jakékoli otázky. Byly to poslední pokusy nás dvou. Hart měl na mou službu přivést jednoho fyzika, který si vzal do hlavy, že efekt sto sedmatřiceti sekund souvisí s tajemným číslem sto třicet sedm. což prý je Pythagorův symbol základních vlastností vesmíru. První si tohoto čísla povšiml nežijící už anglický astronom Eddington. Ale fyzik se nemohl dostavit, a Hart přišel sám, asi ve tři, zrovna když šlo číslo do stroje. Hart se naučil zacházet s počítačem přímo fenomenálně. Provedl několik jednoduchých vylepšení, jež naše pokusy velmi usnadnila. Nemuseli jsme už vytahovat zástrčku ze zásuvky, protože v zástrčce byl vypínač, a tak jsme odpojovali počítač od dálnopisu jediným dotykem prstu. Jak už víte, na nic se ho nelze ptát přímo, ale lze mu sdělovat libovolné texty připomínající ten druh neosobně redigované informace, jímž se vyznačují noticky v tisku.
Měli jsme docela obyčejný elektrický psací stroj, který hrál úlohu dálnopisu. Napsali jsme do něj vhodně sestavený text a přestali psát v předem dohodnuté chvíli tak, aby byl počítač jaksi přinucen pokračovat ve fingované „zprávě“.
Hart tu noc přinesl hrací kostky a zrovna si vyndával své věci. když zazvonil telefon. Byl to sazeč Blackwood, který měl tu noc službu. Patřil k zasvěceným. Řekclass="underline"
„Poslyš, mám tu Amy Fosterovou, Billovu manželku. Jemu se podařilo utéct ze špitálu, zastavil se doma, vyrval jí klíče od auta. nasedl do něj a odjel, v jakém stavu, to je ti snad jasné. Informovala už policii a teď přiběhla sem, že jí třeba nějak pomůžeme. Já vím, že to nemá smysl, ale ty tam máš toho svého proroka, třeba by na něco přišel, ne?“
„Nevím,“ povídám já, „nemyslím… Ale… víš… nemůžeme ji jen tak poslat pryč… Ať přijde sem k nám, ať vyjede služebním výtahem…“
A protože ta jízda musela chvíli trvat, otočil jsem se k Hartovi a začal mu vysvětlovat, že náš kolega novinář Billy Foster poslední dva roky hrozně pil, dokonce i když měl službu, a tak ho vyhodili z práce, v tu dobu si to zkomplikoval psychodeliky, měl za jediný měsíc dvě vážné autohavárie, protože řídil zpola bez sebe; sebrali mu řidičský průkaz, doma bylo peklo, až ho konečně manželka s těžkým srdcem poslala na protialkoholickou kúru, ale on teď foukl ze špitálu, přišel domů, sebral auťák a odjel neznámo kam — pochopitelně že přinejmenším opilý. Možná i po narkotiku. Jeho manželka přišla sem, na policii už to hlásila, hledá, kdo by jí pomohl, jistě to chápete, doktore. Za chviličku je tady. Co myslíte, můžeme pro ni něco udělat? A očima ukazuju na počítač.
Hart se nepodivil, není to člověk, který se tak snadno nechá překvapit, a povídá: „Co riskujeme? Spojte stroj s počítačem.“ Ještě než jsem to udělal, objevila se Amy. Bylo na ní vidět, že mu ty klíče od vozu nedala jen tak. Hart jí přisunul židli a povídá: „Jde nám o čas. viďte? Nedivte se tedy ničemu, nač se vás budu ptát, a odpovídejte, jak nejlíp dovedete. Nejdřív potřebuju manželovy přesné osobní údaje — jméno, příjmení, popis a tak dále.“
Ovládala se docela slušně, jen ruce se jí třásly. Říká:
„Robert Foster. Sto třicátá šestá Avenue, novinář, třicet sedm let, výška pět stop sedm coulů, brunet, brýle z rohoviny, na krku pod levým uchem jizva po zranění, váha sto šedesát devět liber, krevní skupina nula… stačí to?“
Hart neodpovídá a začíná psát. Na obrazovce se současně objevuje text: Robert Foster, bytem Sto třicátá šestá ulice, muž střední postavy, s bílou jizvou pod levým uchem, krevní skupina nulová, odjel dnes z domova autem…
„Prosil bych značku a číslo vozu,“ říká jí.
„Rambler N. Y. šest set padesát sedm devět set devadesát dva.“
Odjel dnes z domova autem značky Rambler N. Y. šest set padesát sedm devět set devadesát dva a v tuto chvíli se nachází…
Teď doktor zmáčkl vypínač. Počítač je odkázán sám na sebe. Ani chvíli neváhá, text na obrazovce roste:
V tuto chvíli se nachází ve Spojených státech severoamerických. Špatná viditelnost, způsobená deštěm a nízkou oblačností, ztěžuje řidiči řízení…
Hart vypíná počítač. Uvažuje. Začíná psát ještě jednou od začátku, s tím rozdílem, že po „se nachází“ píše „na úseku silnice mezi“ — a zde zas vypne zdroj informací. Počítač pokračuje bez váhání:… New Yorkem a Washingtonem. Jede v krajním proudu, předjíždí dlouhou řadu nákladních vozů a čtyři Shellovy cisterny, přičemž překračuje dovolenou maximální rychlost…
„Aspoň něco,“ bručí Hart, „jenže my nepotřebujeme vědět směr, my z něho musíme vymáčknout víc.“ Říká mi, abych smazal to, co bylo, a zase začíná znovu. „Robert Foster… a tak dále… se nachází na úseku silnice mezi N. Y. a Washingtonem mezi milníky číslo…“ a tady vypíná kabel. Počítač v tu chvíli dělá něco. co jsme u něho ještě neviděli. Anuluje část textu, který už se objevil na obrazovce, a my čteme: Robert Foster… odjel z domova… a nyní se nachází v mléce na okraji silnice New York — Washington. Je na místě obava, že ztráta, jakou utrpěla firma Muller-Ward. nebude uhrazena pojišťovnou United TWC, protože před týdnem vypršelá pojistka nebyla prodloužena.
„Copak se zbláznil?“ povídám. Hart mi naznačuje, abych byl zticha. Začíná psát ještě jednou, dospívá ke kritickému místu a vyťukává:…“se nyní nachází na okraji silnice New York — Washington v mléce. Jeho stav…“ a zde se odmlčuje. Počítač pokračuje:… je takový, že se nehodí ke konzumaci. Z obou cisteren vyteklo celkem 29 hektolitrů. Při dnešních cenách…
Hart mi říká. abych to smazal, a bručí si: „Typické nedorozumění. Ovládá gramatiku. Slovo ‚jeho‘ se mohlo vztahovat zrovna tak na Fostera jako na mléko. Znova!“
Zapínám počítač. Hart tvrdošíjně píše tu podivnou „zprávu“, za oním mlékem dělá tečku a píše nový odstavec: „Stav Roberta Fostera je v tuto chvíli…“ Přestává. Počítač na vteřinu znehybní, pak smaže celou obrazovku — máme před sebou prázdný, mlhavě svítící čtverec bez jediného slova — přiznávám, že mi začaly vstávat vlasy na hlavě. A potom se formuluje text: Robert Foster není v žádném zvláštním stavu, protože právě překročil s autem značky Rambler N. Y. 657 992 státní hranici. Hrom aby do tebe. myslím si a s úlevou jsem si oddychl. Hart mi s nepříjemným úsměškem znovu pohybem přikazuje, abych to všechno smazal, a zase začíná od začátku. Po slovech „Robert Foster se nyní nachází v místě, jež nese název…,“ vypíná počítač. Ten pokračuje:… různý, závislý na tom, jaký kdo má na tuto věc názor. Je nutno konstatovat, že jde o osobní mínění, které dle našich zvyklostí a naší Ústavy nelze nikomu vnucovat. Toho názoru je aspoň náš list. Hart vstává, sám vypíná počítač a dává mi hlavou diskrétně najevo, abych vyprovodil Amy, která myslím nic z té magie nepochopila. Když jsem se vrátil, telefonoval, ale mluvil tak tiše, že jsem nic neslyšel. Když zavěsil, podíval se na mě a povídá: