„Sjel do protisměru a čelně se srazil s cisternami, které vezly mléko do New Yorku. Žil ještě asi minutu, když ho vytahovali z vozu, proto se počítač nejdřív vyjádřiclass="underline" nachází se v mléce. Když jsem tu větu opakoval potřetí, bylo už po všem, no, je fakt, že lze mít různý názor na to, kde se člověk octne po smrti a jestli se vůbec někde octne.“
Z toho vidíte, že není vždycky snadné využívat fantastických možností, jaké nám skýtá pokrok, nemluvě už o tom, že to může být dost hrůzostrašná zábava, zamyslíme-li se nad směsicí novinářského žargonu a bezmezné naivity či chcete-li lhostejnosti k věcem lidským, kterou pochopitelně projevuje elektronová mašinérie. Ve volné chvíli si můžete popovídat o tom, co jsem vám vyprávěl. Osobně bych si teď radši poslechl nějakou jinou historku, abych na tuhletu zapomněl.
Andrzej Czechowski
Pravda o elektrovi
Byli jsme za městem a hráli jsme si na elektry. Arne nás začal rozpočítávat, kdo bude elektrem, ale vtom se nad námi ozval hvizd přistávající rakety. Dosedla na zem kousek od nás a chvíli se pohupovala na dlouhých pavoucích nohách.
„Tenhleten typ neznám,“ řekl Arne. „to bude asi nějaký nový model.“
Já jsem řekclass="underline"
„Takovou velikou raketu jsem ještě neviděl.“
Šli jsme k ní. Raketa prohnula nohy a břichem se dotkla země. Byla skutečně divná. Na jejím trupu byly namalované nějaké černé znaky.
„Proč nikdo neleze ven?“ zeptal jsem se.
„Troubo,“ řekl Arne. „Nejdřív musí raketa vystydnout.“ Ale brzy nato se dveře v břichu rakety otevřely, vysunul se z ní dlouhý rozkládací žebřík a po něm sestoupil kdosi v přílbě a stříbrném skafandru. Vypadal úplně jako člověk. Arne byl stejného mínění.
„Na elektra teda vypadá hrozně divně.“
Pilot si sundal přílbu a my jsme viděli, že je to skutečně člověk. Arne údivem hvízdl mezi zuby. V tu chvíli si nás pilot povšiml a začal na nás mávat rukou, abychom šli blíž.
„Hele, neměli bysme radši utéct?“ zeptal jsem se.
Arne byl jiného názoru.
„Jen pojď,“ řekl, „utéct můžeme vždycky.“
Pilot na nás čekal, sedl si na příčli žebříku. Když jsme došli k němu, zeptal se, jak se jmenujeme.
„Já jsem Roy,“ řekl jsem.
„A já jsem Arne,“ řekl Arne. „A jak se jmenuješ ty?“
„Tom.“
Pilot se široce usmál a zeptal se:
„Co tu děláte, kluci?“
„Hrajeme si na elektry,“ odpověděl honem Arne.
„To slyším poprvé v životě,“ podivil se pilot. „Co je to elektr?“
To Arnemu vyrazilo dech. Pilot si ho chvíli prohlížel, potom se přestal usmívat.
„Měl bych vám něco vysvětlit, kluci,“ řekl. „Opravdu si z vás nedělám legraci, přiletěl jsem ze Země. A opravdu nevím, co je to elektr.“
„On lže,“ pošeptal mi Arne. „Země? Takové město neexistuje…“
Pilot se mezitím zatvářil tak, jako kdyby byl ještě překvapenější než Arne. Vytáhl z kapsy kombinézy svitek papíru a lesklou krabičku. Papír si strčil do úst, zmáčkl krabičku a to, co držel v ústech, se zapálilo. Ale vůbec to nehořelo jako papír, ohníček bylo sotva vidět, zato kouře byla spousta. Arne se rozkašlal.
„Ano, ze Země,“ opakoval trpělivě pilot. „To je planeta ve sluneční soustavě. Namouduši, můžeš mi věřit. Tak řeknete mi teď, co je to ten elektr?“
„Aha, tak ty jsi z jiné planety,“ pochopil Arne.
„Ano,“ řekl pilot a vtáhl štiplavý dým do sebe. Arne o pár kroků poodstoupil a šťouchl do mě loktem.
„Hrom aby do mě,“ zašeptal, „jestli já mu dokážu vysvětlit, co to jsou elektři. Bude to asi nějaký blázen.“
„No?“ zeptal se pilot.
Teď se podíval na mě, proto jsem řekclass="underline"
„Elektrů jsou různé druhy.“
„Jaké?“
„Policajti.“ řekl jsem. „piloti, myslotrony a supermyslotrony. tranzisti a lampové.“
„Aha. Roboti.“
Vyděsil jsem se.
„Takhle se nesmí mluvit. To je moc ošklivé slovo.“
Pilot se nevýrazně usmál.
„To nic. Tak vy jste si hráli na ty… elektry?“
„Ano,“ poznamenal Arne. „Je to moc príma hra. Nejdřív se rozpočítáme, kdo bude elektr, a ten potom může dávat tomu druhému všelijaké příkazy, protože ten druhý je člověk, chápeš? Má například vylézt na vysoký strom, nebo chytit travlíka, nebo utrhnout světlolest z nějakého záhonu a utéct hlídači. Pak je zas elektrem ten druhý a může se mstít.“
„Snad obráceně, ne?“ zeptal se pilot. „Ten, co dělá elektra, musí poslouchat člověka.“ Arne se odmlčel a šťouchl do mě loktem. „Ne,“ řekl jsem. „Je to tak, jak říkal Arne.“ Pilot se na nás díval takovým způsobem, že jsem se začal ošívat. Potom pomalu řekclass="underline"
„Snad mě, kluci, nechcete přesvědčovat, že u vás můžou stroje rozkazovat lidem?“
„Stroje ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale elektři ano.“
„A co tedy dělají lidé?“
„Všelicos. Pracujou v obchodech s magneterií nebo v elektrárnách.“
„A proč to nedělají elektři?“
„Protože by se zmagnetizovali,“ vysvětlil jsem mu. „Když se na dveře připíchne lísteček ‚Pozor, 1000 gaussů‘, nevejde dovnitř žádný elektr.“
„A kde ještě pracují lidé?“ zeptal se pilot. „Máte u vás vědce? No, myslím takové chlapíky, co se zabývají fyzikou, matematikou a tak dále.“
Podívali jsme se s Arnem jeden na druhého.
„Ne,“ řekl Arne.
„Jsou vůbec na téhle planetě školy? Umíte číst a psát?“
Arne se urazil.
„To se ví, že tu jsou školy,“ odpověděl. „Ale my teď máme prázdniny.“
Pilot zhasl papírový svitek a vytáhl z kapsy druhý. Ruce se mu třásly, ale vzteky, ne strachy. Napadlo mě, že by asi bylo lepší utéct už teď, ale nechtěl jsem to říkat Arnemu, aby si nemyslel, že se bojím. Pilot vstal a začal se semtam procházet po trávě.
„Kdo vládne na vaší planetě?“
„Prezident,“ řekl Arne.
„Doufám, že je to člověk?“
Arne vytřeštil oči.
„Tak kdo je ten prezident, kčertu?“
„Supernadmyslotron,“ řekl Arne nejistě.
Pilot měl notný vztek, ale neřekl nic, jen chodil sem a tam pořád rychlejc. Za nějakou dobu se uklidnil a těžce dosedl na žebříček.
„Poslyšte, kluci,“ řekl. „Buď jsem se zbláznil já, nebo se na vaší planetě děje něco nedobrého. Vždycky jsem považoval za skandální, že lodě ze Země navštěvují hvězdné kolonie jenom jednou za dvě stě let, ale vůbec mě nenapadlo, že by za tu dobu mohlo někde dojít k… vzpouře strojů, něco takového se u vás zřejmě stalo. Proč lidé poslouchají příkazy těch elektrů?“
Arne mě zase předběhl.
„Protože elektři jsou chytřejší.“
Pilot zaklel tak strašně, že ani já, ani Arne jsme si nedokázali zapamatovat, co řekl. Měl jsem hroznou chuť se zdejchnout.
„No dobrá,“ vzpamatoval se pilot. „Na vás se přece zlobit nemůžu. Ale pochopte aspoň to, že mluvíte nesmysly. Elektři jsou stroje, které sice dovedou rychle počítat, ale docela určitě, u statisíců kubických parseků vzduchoprázdna, neexistuje a nebude existovat stroj chytřejší než člověk. Ty elektry přece zkonstruovali lidé, a ne naopak.“