„Právě že naopak,“ trval na svém Arne.
Pilot měl chuť zaklít, ale ovládl se a dokonce se na Arna usmál.
„Kdybychom měli trochu víc času, sám bych dokázal zkonstruovat takového myslícího čerta.“
„To není pravda,“ řekl Arne. „To nedokáže žádný člověk. Strýček se pokoušel zkonstruovat tranzistor, a nic z toho nebylo, kdežto elektři jsou hrozně chytří. Sám jsem znal policajta, který dokázal zpaměti vynásobit dvacet čtyři tisíce pět set osmdesát dva krát patnáct tisíc sto čtyři a vždycky mu vycházelo tři sta sedmdesát jeden milión dvě stě osmdesát šest tisíc pět set dvacet osm.“
Pilot nějakou dobu mlčel. Zato Arne zase řekclass="underline"
„Nebo třeba můj bratranec Al. Našel zrezivělý trup, elektra někde na smetišti.“
„Tak?“ projevil zájem pilot.
„Opravil ho a oblékl si ho,“ řekl Arne s potěšením. Vyprávěl o tom už nejmíň potisící a vždycky stejným způsobem. „Potom šel do klubu elektrických policajtů, tam, co mají takové legrační stolečky s čtverečkama a na těch hrajou šachy. A jeden elektr začal s Alem hrát ty šachy. Al vyprávěl, že elektr hned poznal, že Al je člověk, protože Al pořád dělal chyby a z nepozornosti ztratil dva koně. Ale neřekl nic a pozval ho do baru na tři sta voltů ve čtvercovém impulsu. Al si zastrčil svůj banánek do zásuvky, a tak ho to koplo, že měl dost.“
Pilot se kousl do rtu. Pak řekclass="underline"
„Koukám, že se na téhle planetě máte přímo božsky. Asi byste nechtěli, aby to tu vypadalo jinak, co? Royi, chtěl bys mít robota, který by musel dělat všechno, co mu přikážeš?“
Chvíli jsem pouvažoval a napadlo mě. že by to vlastně bylo moc fajn.
Řekl jsem. že bych chtěl. Pilot se trochu přestal mračit.
„A ty, Arne?“
„Chodil by místo mě do školy?“ chtěl se ujistit Arne.
Pilot se zase zamračil.
„Ne.“
Arne byl zklamaný, ale přesto řekl, že by chtěl.
„Jenže u nás nikdo mít roboty nesmí.“
Odmlčeli jsme se. Pilot se zahalil do modravého dýmu. jako by to byla největší rozkoš na světě. Arne se na to nemohl dívat. Šel k jedné noze rakety a začal si ji zevrubně prohlížet. Pilot se za chvíli zeptaclass="underline"
„Doufám, že ne všichni lidé poslouchají ty elektry na slovo? Jen se mi nesnažte nic nakukat, sami jste říkali, že tu máte policii.“
Nevěděl jsem, co říct, a tak samozřejmě zas odpověděl Arne, přestože stál o pár kroků dál.
„Strýček Leo byl lokajem u jednoho elektromozku v ulici Duodiody. Byl to starý lamp. neměl ani jeden tranzistor. Strýček Leo mi o něm vyprávěl spoustu legračních věcí. Ten lamp měl hrozný strach z blesku, a když byla bouřka, chtěl vždycky, aby mu strýček odpojil uzemnění šasi, aby ho blesk nespálil.“
„To je zajímavé,“ řekl pilot. „A co dál?“
„Jednou dostal strýček na toho lampa hrozný vztek,“ řekl Arne, „a naschvál mu uzemnění nevytáhl. Zrovna tenkrát uhodil blesk a starému ruply všechny obrazovky. Strýček zato musel rok natáčet dynamo.“
„Bez přestání?“
„No, to ne,“ řekl Arne. „Soudce odsoudil strýčka ke spoustě kilowatthodin a strýček je musel odkroutit na tom dynamu. Chodil točit každý večer.“
„Aha,“ zabručel pilot.
Arne si sedl do trávy, proti němu a zaklonil hlavu, aby se podíval na vrcholek rakety. Já už měl těch Arnových povídaček po krk, a tak jsem využil příležitosti a zeptal se pilota:
„Tos přiletěl ze Země sám?“
„Ne tak docela,“ řekl pilot. „Na oběžné dráze zůstala loď, která se jmenuje Norbert Wiener a je dlouhá tři sta čtrnáct metrů, když počítáme od přídě až po zrcadlo. To, co vidíš, je jen výzkumná raketka. Nahoře zůstalo dvanáct lidí a deset robotů. Těm všem velí komandér Lagotte. a ať do mě uhodí metrák antihmoty, jestli to není člověk z masa a krve.“
„A to roboti musejí poslouchat lidi?“
„To bych prosil. Na slovo.“
„A je Země hodně daleko odtud?“ zeptal se Arne.
„Světlo letí od Slunce k naší planetě dvacet tři roky. My letíme dvacet pět.“
„Propánečka!“ řekl Arne, ale tvářil se přitom, jako by pilotovi vůbec nevěřil.
„On lže,“ pošeptal mi. „Není mu víc než pětadvacet.“
Pilot se zatím podíval na hodinky, na docela obyčejné hodinky, a řekl, že teď musí jít do rakety.
„Jestli se chcete podívat, jak to vypadá uvnitř, tak pojďte.“ řekl. „Ale opatrně, v ničem se mi tam nehrabte.“
Vyšplhali jsme nahoru po žebříčku. Měl jsem trochu strach. Ale Arne už byl uvnitř, a tak jsem nemohl zůstat pozadu.
V raketě byla kolmá šachta, ve které se dalo lézt po skobách, a v jejích stěnách se otvíraly dveře do kabin Úplně dole uzavírala průchod tlustá deska.
Pilot řekl, že za ní je motor a reaktor. Potom nás nechal o samotě a šel do jedné kabiny nahoře. Když v ní zmizel, řekl Arne, abych ani nemukal, a začal šplhat za ním do té kabiny. Nakoukl tam otevřenými dveřmi a honem sjel ke mně dolů.
„Royi.“ řekl tiše, „ten pilot lže.“
„Vážně?“
„Lže, jako když tiskne. Nepřiletěl ze žádné Země. To, co říkal o elektřích. to jsou kecy. Jestli nevěříš, vylez se tam podívat sám.“
Asi jsem zbledl, ale udělal jsem to tak, jak říkal Arne. A opravdu — pilot seděl ve velikém křesle před tabulí Velkého elektra, nějakého supermyslotronu, jehož obrazovky hučely a blýskaly. Na tabulce měl nápis Rádiová stanice, asi se tak jmenoval. Ještě jsem v životě neviděl elektra, který by vypadal hrůzostrašnějc. Ostře něco říkal pilotovi a ten jenom odpovídaclass="underline" „Rozkaz, pane veliteli,“ a bylo jasné jako facka, kdo z nich poslouchá čí rozkazy. Hned jsem slezl dolů, kde čekal Arne.
„A já mu toho tolik navykládal!“ řekl Arne. „Mažeme?“
„A fofrem.“
Sjeli jsme po žebříčku a byli jsme strašně rádi, že se nám podařilo utéct.
Marek Pakcinski
Logika absurdu
Řeknu pravdu: zkonstruoval jsem ho já. Zní to jako přiznání k vině. Na tom se nedá nic změnit. Nanejvýš mohu opakovat se sebeumrtvováním, které je mi vlastní: „Ecce homo!“ Ale jak dalece lze tu vinu extrapolovat? Je snad jejím neodlučným přívlastkem to, že jsem se stal kybernetikem, nebo snad dokonce to, že jsem se narodil? Pro své zadostiučinění řeknu vše, i když vím, že mě budete obviňovat z egocentrismu. Rozhodně jsem si však už jako dítě byl vědom marnosti lidského bytí. Protože jsem neměl sklon k extraverzi, dokázal jsem se hodiny zabývat introspekcí, rozjímal jsem o vlastní existenci, setrvávaje v efemérním stavu kdesi uprostřed mezi bděním a sněním.
Mé okolí mě přirozeně považovalo za nafoukaného egoistu. Ale já jsem své okolí ignoroval. Jak už jsem se zmínil, důkaz o marnosti člověčí existence ve mně vznikl a priori. Teprve později jsem si k němu dostavěl logickou kostru založenou na determinismu, která byla spíše argumentem „ad ignorantiam“. Odvolával jsem se v ní na naprostou ignoranci lidí co do významu jejich života na planetě žlutého slunce. Jakožto analogii jsem uváděl parazitní existenci baktérií v organismu. Ve chvílích pochybnosti, kdy jsem nacházel ve svých úvahách četné antinomie (nemluvě o klasickém circulus in definiendo). pokoušel jsem se představit si nejohavnější momenty lidského bytí. To většinou zapůsobilo.