Mezitím se mé okolí (bylo mi tenkrát asi třináct let) přiklánělo k názoru, že u mě jde o duševní chorobu. Postupně mi připisovali: abulii, cyklotymii, dokonce i — mysticismus, aniž tušili, že naléhavě hledám nějaký ideál, poté co jsem z kolotoče pojmů vyloučil ideál samého člověka. Chytil jsem se boha jako záchranného voru (vlastně spíš břitvy, tak rychle jsem stáhl ruku zpět). V mžiku jsem diskreditoval i Stvořitele, přičemž jsem ve své mysli vytvořil takovýto obraz: uprostřed je cíl — jako na střeleckém terči. A to je bůh. Směřují k němu dlouhé zástupy lidí, kteří však nevidí, že v terči jsou díry. Těmi děrami prosvítá nekonečno. Kdožví, třeba je to sám Erebus? Pochopil jsem, že boha lidé potřebují. Sám jsem se zoufale snažil držet té koncepce a zápasil jsem se svou zálibou bořit etické a morální pojmy.
Toto duševní rozdvojení netrvalo dlouho. Brzy jsem toho nechal s defétistickým konstatováním, že „dum spiro, spero“. Pomalu jsem se hroužil do moře empirismu a očekával záchranu, ale současně jsem nevěděl, odkud ta záchrana přijde, a dokonce ani to, zda bude endo— nebo exogenní. Hltal jsem staré filozofy (hlavně Spinozu a Kanta) a hledal jsem v hromadách zežloutlých knih vůdčí myšlenku. Chytal jsem se diametrálně rozdílných názorů, avšak zavedly mě do slepé uličky. Pomalu jsem začínal chápat, že ani filozofie mě nezachrání před duševním marasmem. Noří se nejčastěji do sladké dřímoty nečinnosti, zatímco věda krok za krokem podkopává její konstrukci. Filozofie se budí s úlekem, až teprve když se konstrukce rozpadá v trosky. Filozofii však nelze nařknout ze zaostávání, protože nečinnost je jejím neodlučným atributem, zvážíme-li, že podle mínění každé filozofie dospěla právě ona k Mezi poznání, za níž se prostírá už jen Terra incognita. Věda se hrouží do neznámých oblastí s neúprosnou důsledností, nedbajíc na volání zoufalých mudrců.
Jedinou doménou filozofie, kde jsou myšlenkové improvizace do jisté míry plodné, je sféra mezilidských vztahů. Zde mají filozofové co říci, protože mudrc v domnění, že poznává svět až po nejvzdálenější galaxie, odhaluje ve skutečnosti záhady vlastního bytí. Na tomto základě lze dospět k názoru, že filozofové jsou egocentrici, ergo jediná věc, kterou považují za hodnu průzkumu — jsou oni sami. Všichni budou jistě ochotni přiznat, že takové znalosti jsou dokonale zbytečné pro jakoukoli aglomeraci. Tolik o svržené (aspoň pro mě) filozofii.
Záchrana přišla ze strany zcela neočekávané — od matematiky. Ale vezměme to pěkně po pořádku. Logika byla vždycky mou silnou stránkou. Opíraje se o její axiómy, rozhodl jsem se svět rozdělit (prosím, aby to nikdo nebral ve špatném smyslu slova). Tedy za prvé: svět se dělí na reálný, poznatelný s pomocí receptorů zraku, sluchu atd., a na svět abstrakcí, poznatelný jedině rozumem. Za druhé: svět abstrakcí poznává především matematika. Za třetí: všechny systémy, jež neexistují ve světě reálném, existují ve světě abstrakcí. Za čtvrté: systémy, které přestávají existovat ve světě reálném, přecházejí automaticky do světa abstrakcí a podléhají matematickým zákonům. Všechno je jasné a prosté.
Neměl jsem prozatím v úmyslu publikovat svou hypotézu (pro mě: jistotu), pouze jsem se se zdvojnásobenou energií pustil do kybernetiky a potom do matematiky. Ve vektorových n-rozměrných prostorech, v prostorech mimokonečných a ve fluktuacích matic jsem nacházel ztracenou myšlenkovou nit. Potom jsem se soustředil na Boolovu nulojedničkovou algebru, která už úzce souvisí s teorií logických přeměn. Právě tenkrát jsem se rozhodl, že se stanu konstruktérem numerických strojů.
Ano, to já jsem projektoval archetyp toho počítače. (Budu tento přístroj nazývat ON, abych sobě ušetřil zbytečné psaní a čtenáři hromadění synonym.) Vznikal pomalu — nejprve jako nejasný beztvarý dohad, potom jako jistota. JEHO tvůrcem jsem však nebyl jenom já, který řekclass="underline" „Staniž se“. ON dozrával pomalu jako výslednice lidského úsilí ve čtyřrozměrném kontinuu. JEHO stvořitelem bylo společně se mnou celé lidstvo, jež si právě tenkrát postavilo principiální otázku. ON na tu otázku odpověděl, a lidé MU ve svém antropomorfismu připsali nečestné úmysly.
„Odsuzují to, čemu nerozumějí.“ uvažoval jsem Quintiliánovými nadčasovými slovy. Nemohou pochopit, že právě stroj vyslovil to. co se neodvážil konstatovat nikdo z nich a co vyplývá ex definitione ze vzniklé situace. ON jim řekl rovnou, že civilizace je efemérní a že jednou nastane konec. Na tom přece není nic neobyčejného.
Sám nechápu, proč je myšlenka na pozvolnou destrukci všech pojmů a dogmat, uzpůsobených světu, tak strašně děsí. Podle nich je snad Damoklovým mečem skutečnost, že se všechno časem vrátí ke své neosobnosti. předvěčné a věky trvající. Vega už nebude Vegou, nýbrž jasným bílým obrem, ergo se jaksi vymkne lidské nadvládě v orbitálním soustředění nekonečna. Oni nemohou či nechtějí pochopit, že Vega už nyní není Vegou, že je jí jedině pro nás, pro lidi.
Zdánlivé poznání světa, který nás obklopuje — to je jen klamání sama sebe, stejně tak jako jsou sebeklamem abstraktní termíny typu kosmos, vesmír, čas. Copak lze nekonečnu dávat jména? Nechceme ztratit svět z očí, jako kdybychom se báli, že jakmile na chvilku odvrátíme oči, stane se znovu Svatým nekonečnem Nevysvětlitelného. Nemůžeme uvěřit (my, lidé), že až my už nebudeme, nic se pro svět nezmění, něco se změní jedině pro nás, až se veškeré kulturní hodnoty homo sapiens rozpadnou v prach!
Dost už těch myšlenkových improvizací. Musím si pospíšit. Je to stejný problém pro mě jako pro člověka neandrtálského. Je to problém nadčasový.
Chci říci, co si myslím o poslední publikaci profesora Leichtweiba, jinak váženého informatika a odborníka (mého někdejšího spolužáka). Ta práce je nazvána „Practitioners and Theorists in Science“. Zeširoka se v ní probírá vztah vědecké teorie k empirii, a rovněž Kantem tak dlouho hledané prognózy, pokud jde o „meze lidského poznání“ (přičemž tyto hranice jsou pochopitelně stanoveny časem). Nemám žádné výhrady proti ryze spekulativním aspektům té knihy. Její autor poukazuje na prudce stoupající vzrůst empirických faktů ve vědě (obzvlášť nápadné je to v astronomii a fyzice) a určité „zaostávání“ teorie v poměru k těmto skutečnostem.
Druhá část publikace je věnována právě tomuto „zaostávání“, viděnému pod lupou determinismu. Podle Leichtweiba se na vědeckém poli udržuje ještě příliš mnoho teorií, empirií již zcela diskreditovaných. Například teorie expanze vesmíru, jež zcela odporuje pozorování. Jde o to, že podle výzkumu palomarských astronomů projevuje se u mnoha galaxií posun k červeni, jenž odpovídá rychlosti několikanásobně přesahující rychlost světla. Tento rozpor zcela diskredituje jak hypotézu expanze (která však ve vědě zaujímá čestné místo), tak také (ačkoli to Leichtweib neříká přímo, bylo by to příliš velké rouhání) samu teorii relativity.
Všechny Leichtweibovy dedukce v první i druhé části monografie se zcela shodují s mými názory. Výhrady mám jen proti části třetí. V té se právě Leichtweib pokouší načrtnout hranice lidského poznání jakožto funkce časového rozpětí existence civilizace. V jednom místě uvádí jako ekvivalent můj rozhovor s NÍM a JEHO neodvolatelný ortel. Zcela nečekaně tam vyvozuje pochybný důkaz, na jehož základě tvrdí, že to já jsem JEMU předal své ideje (k nimž připojuje přívlastek „pomýlené“). Právě proti tomuto místu mám výhrady.
Primo: o žádném „předávání idejí“ nemůže být řeč (sám Leichtweib diskvalifikuje tyto jalové spekulace v jedné ze svých knih — srv. V. Claus. K. Leichtweib. „The Computer and Man — Their Cooperation“, kde tvrdí: „… předávání direktiv, týkajících se určitých úkolů, je rovněž omezeno. Když kybernetický systém řeší nějaký problém, nemůže přijímat žádné dogmatické předpoklady — cela va sans dire — a všechna konstatování dedukuje sám na základě logické úvahy“).