Mohl bych použít retardačních efektů, abych zvýšil dojem. Ale neudělám to — beztak se už moje improvizace podobá talíři vody, ve které plave rýžové zrníčko jako špetka Pravdy… Přecházím tedy k samému zrníčku.
Byl obyčejný den jako každý jiný. Už jsem téměř ztratil naději. Seděl jsem v lenošce a četl Nuresovo Umění jakožto destrukce (hrozná bichle). Vtom jsem si povšiml nějakého pohybu, sice nepatrného, ale neodpovídajícího normě. Uplynulo několik sekund, než jsem si uvědomil, že je to ručička voltmetru, která prudce stoupá. ON spotřebovává energii! Vyskočil jsem z lenošky, otevřel dveře, proletěl chodbou, přičemž jsem div neporazil jednoho asistenta, a jako blesk jsem seběhl po schodech dolů. Skleněná budova, kde sídlil ON, nebyla od dispoziční centrály dál než sto metrů. Ale ten běh. ten bezdechý běh, ten byl přímo nekonečnem, roztaženým na minuty nebo snad hodiny. Cítil jsem v prsou bolest, tupou bolest. Kdesi na dně svého vědomí jsem současně uslyšel slova doktora Worrena: „Víc sportu, profesore!“ Zněla v nich falešná ironie, rostla, až se nakonec rozplizla v záchvatu hysterického chechtotu. Nevydržel jsem to. Padl jsem tváří do trávy smáčené rosou. Podíval jsem se na sebe: skrz slzy bolesti jsem viděl, jak ke mně běží několik techniků v oranžových kombinézách. S námahou jsem vstal a utíkal dál. Měl jsem pocit, že se stěna budovy vzdaluje tím víc, čím více energie vkládám do svého běhu. Bolest neustupovala, naopak dospěla ke kulminačnímu bodu. Konečně jsem dorazil ke skleněným dveřím. Opřel jsem se o ně — ale nepovolily. Fotobuňka, která mě poznala, předala impulsy mnemotronům, jež zaslaly vysvětlení připravené pro tuto „příležitost“. Z mikrofonu se ozvalo:
„Poplašná procedura druhého stupně, proti cizí diverzi. Vnitřní blokáda.“
Pochopil jsem: to ON si zablokoval dveře, aby HO nikdo nepřekvapil!
„Měním příkaz: poplašná procedura prvního stupně, člověk v nebezpečí. Zrušit blokádu,“ rozkázal jsem.
Znovu jsem se opřel do dveří, tentokrát ustoupily. Vyběhl jsem po schodech do řídicí místnosti. Sedl jsem si a spolkl dvě tabletky prášku proti bolesti. Bolest ustala za několik minut. Připravil jsem stykový program. Když jsem programování skončil, položil jsem MU první otázku:
„Jaké úkoly jsi prováděl v tu chvíli?“
„Modeloval jsem abstraktní světy při použití matematické metody.“
„Proč?“
„Vesmír ‚expanduje‘ Pro každý moment expanze existuje příslušná životní, myšlenková úroveň. Pro tento moment je to člověk. Člověk tvoří počítače. Počítače, to je také vývoj. Mohou modelovat abstrakci, jednu z úrovní skutečnosti. Abstrakce, to je také život, myšlenka. Až expanze pokročí daleko, nastane věčný mráz, a to bude konec člověka. Potom převezmou život počítače. Život bude existovat v našich ocelových útrobách. Tam bude ‚místo života‘. Lidé nezastaví expanzi, nezabrání entropii. Musejí zahynout. Všichni. Svůj úkol už splnili. My zůstaneme.“
Pochopil jsem. Pochopil jsem, a přesto jsem nemohl, nechtěl uvěřit.
„Tak vy tedy… Až zavládne tma… Vy zůstanete tady. na promrzlé zemi, jako slepci, uzavření v sobě samých. zcela odříznuti od světa, slepci bez citu. vy tady zůstanete, až budou slunce hasnout kolem vás… Slyšíš automate…!“
Adam Wišniewski-Snerg
Oáza
Černým kouřem zastřené slunce se už chýlilo ke kanálu u Západního smetiště, když chlapec našel druhou láhev jedu. Nad tou první dlouho neuvažoval — vypil její obsah, přestože si předtím sliboval, že polovičku té štiplavé tekutiny přenechá mladší sestře. Ale když spatřil zkřížené hnáty a umrlčí lebku, která se na něho usmála ze špinavé nálepky, zapomněl netrpělivý klučina na svůj slib.
Druhá nádoba vypadala ještě nebezpečněji: byla naplněna polotekutou hnědozelenou hmotou, která neobyčejně pronikavě páchla, proto také chlapec bez většího rozmýšlení nechal v láhvi polovinu obsahu, aby ho mohla ochutnat i sestra a aby mohla bratra pochválit, jak je na ni hodný. Té nafoukané holce se bude určitě líbit, jak je tahleta neočekávaná kořist stará. Smrtonosná substance z vrcholu Východního smetiště tam totiž ležela několik desítek let. než ji chlapec vyhrabal z hromady shnilých hadrů, plechovek od coca-coly a zežloutlého starého papíru.
Zbytky starých novin vycpal chlapec díry ve svém záplatovaném šatstvu. Než sjel z haldy strusky dolů, pečlivě si zasunul pod odřené kalhoty dvousvazkové pojednání O ochraně přírodního prostředí, aby si neodřel zadek. Vzhledem k tomu, že za jeden metr jízdy se rozedřel průměrně jeden list Ochrany, zbyly chlapci na přečtení u rodinného ohniště, rozdělaného na úpatí hory. jen dvě poslední strany tohoto význačného díla.
Matka na něho čekala s opožděným obědem.
„Kde jsi byl?“
„Chytal jsem lelky na hromadě.“
„A já tady hulákám už hodinu, ničím si hlasivky na čistém vzduchu, a kluk jako by se do kanálu propadl!“
Těmto slovům obvykle předcházelo dlouhé kázání, a tak si chlapec zapálil vajgla, kterého našel cestou, aby matčin hněv poněkud zmírnil. Jen se obklopil mrakem tabákového kouře, hned pro něho vymyslela lepší zábavu.
„Skoč mi do kanálu za Jižním smetištěm a přines mi půl kýble průmyslového odpadu.“
„Hned, maminko. Ale nemohl bych jít až po obědě?“
„Ne, miláčku. Běž hned. protože nemám čím rozředit polévku. Dědeček poslední dobou nějak ztloustl. Lékař doporučil, abychom mu přidávali do jídla čistý průmyslový odpad. Nesmí jíst příliš kalorická jídla.“
„A já něco vím! Ale nikomu to neřeknu!“ zapištěla chlapcova sedmiletá sestra.
Dívala se směrem k zničenému energetickému bunkru. Na jeho kovovém příklopu ležel devadesátiletý stařec. Chlapec zvedl zrezivělé vědro, odtáhl děvčátko od ohniště a vedl je pěšinou mezi haldami rozmanitého starého železa a přes staletý hřbitov aut k Jižnímu smetišti.
„Co víš?“ otázal se a ponořil vědro do kanálu.
„Neřeknu!“ odpověděla tvrdohlavě.
„Něco ti dám, když mi to řekneš.“
„A co?“
„Něco moc a moc dobrého.“
„Ukaž, ukaž!“
„Zavři oči a zvedni bradu.“
Když si vedle něho dřepla, chlapec vytáhl z kapsy láhev. Byla lepkavá od hnědozelené mazlaviny. Musel si pomáhat klacíkem, aby hustý obsah láhve přenesl k sestřiným široce otevřeným ústům. Pozoroval ji s velkým napětím. Její tvářička byla pokryta silnou vrstvou rezavého prachu.
Otevřela oči.
Ještě.“
„Už jsi sežrala všechno.“ Nahlédl do láhve. „Zhltalas to. Chutnalo ti to?“
„A jak!“ spolkla sliny.
„Tak mluv, co víš.“
„Vím. proč dědeček tloustne.“
„No?“
„Dneska ráno jsem ho špehovala. Když všichni spali, slezl z bunkru a šoural se k deskám na suchý atmosférický déšť.“
„Tak to je on!“
„Ano! A slízal z fólie všechen radioaktivní prach, který maminka už šest neděl sbírala pro nemocného tatínka.“
„To musím mamince říct.“
„Žalobník!“
Obloha byla zastřená clonou modravého dýmu. Olověný mrak plul nízko nad údolím, tvořeným pohořími strusky, korodovaného starého železa a hromadami průmyslového a městského odpadu. Popraskané roury a zabahněné kanály odváděly polotekutou. chemikáliemi otrávenou hmotu doprostřed údolí, odkud vítr roznášel smradlavý vzduch po celém okolí. Hustá clona dýmu se udržovala nad oázou dík nepřetržité činnosti několika desítek komínů. Byly staré, ale pořád ještě se z nich valil kouř z nitra země, kde sto let pracovaly nevypnuté tovární automaty.