„Ano, poslouchám tě.“
Jak dobře, že jsou stvořeni k mému obrazu a podobenství, a proto nemusejí pohybovat ústy, když mluví. Tozzi si jistě zdřevěnělým jazykem olizuje rozpukané rty.
„Měl jsem tehdy na Achernaru zvláštní vidiny,“ pokračuje bezbarvým hlasem ve svém monologu. „Zpočátku jsem nepopouštěl uzdu své představivosti, ale stačilo se dočkat chvíle, kdy slunce rostlo nad obzorem těsně nad rovinou kosmodromu, a v tu chvíli vypadl stříbřitý brouk z ohniska modrého štítu, ve zpomalujícím víření se proměnil v gyrobus a přistál na cestičce před záhonem marťanské aralie. Z gondoly vystoupil Denis, s kamennou tváří přistoupil k mně. sklonil se a já viděl průzorem přílby, jak říká: ‚Je čas. Tozzi, letíme na Achernar.‘“
„To nemohl být Denis.“
„Já vím. A přece byl.“
„Pamatuješ se, jak vypadal?“
„Na to nikdy nezapomenu. Byl vysoký a hubený, jako kdyby jeho skafandr visel na holém skeletu. Obličej měl protáhlý a bez výrazu jako tvář Jobovu, spánky prošedivělé, pod hustým obočím prázdné oční důlky.“
Sluch registruje svištění těžkého dechu.
„Rozumíš tomu. Klete? Vymýšlíme si neskutečné postavy, tváře, celé události. Děláme to v sebeobraně. Nemyslet nelze. Nepodmíněný reflex podvědomí. Tenkrát mi to pomohlo, za tři měsíce přiletěl Foot.“
„Sem nepřiletí nikdo.“
„Tím líp. Stačí, že jsme to odnesli my.“
A zase mravenčení v zádech. Zóna zdřevěnění se přesouvá od ramen níž, tlačí na naskládané destičky hrudního koše a břicha.
„Všiml sis toho. Klete? Pokud mě smysly nemýlí, drží nás čím dál tím pevněji. Dlouho už to nevydržím.“
„Ale vydržíš.“
„Já to cítím. Pořád silněji.“
„Smysly jsou klamné.“
„Mluvíš jako Assunta.“
„Ten už dávno neříká vůbec nic.“
„Taky nemusí. Poslyš, když mlčíme, je slyšet jeho dýchání.“
Nádech — výdech, nádech — výdech, kdesi na hranici slyšitelnosti. Děsivě pomalu. To nejsou plíce, nýbrž široká delta veletoku. Pomalu — dech člověka pohrouženého do hluboké letargie. To Assunta umí.
„Tak dost. Řekni něco. Klete. Já mám tady z toho ticha strach.“
„A já si vždycky myslel, že klid je synonymem ticha.“
„Nikdy jsi necítil ten tlak, jakým ticho působí na psychiku člověka?“
„Já ne.“
„Třeba ten zvláštní druh ticha poznáš, až zůstaneš sám. Je to zvláštní stav, kdy se nemůžeš zbavit dojmu, že se kolem tebe něco děje, něco mění, jenomže nevíš co… Oni také létají bez nejmenšího šelestu.“
„Jsou úžasně lehouncí.“
„Vyprávěj, jak vypadají.“
„Jsou pestrobarevní. Červení i černí, sněhobílí i namodralí jako jinovatka na Transplutonu. někdy vypadají jako zlatě pancéřoví skarabeové, jindy zas jako tmavomodré vážky. Všiml jsem si, že jednotlivé barvy nejsou nikdy dokonale smíšeny. V mihotajícím roji zůstává zachován status zvláštních podskupin.“
„Ekologický činitel. Zřejmě pocházejí z různých míst.“
„Pochybuju. Tady přece neexistuje pojem diferenciace prostředí. Ta planeta je všude stejná — holá kulečníková koule.“
Skulinami pod víčky chytají oči mozaikový obraz slunce, jehož paprsčité reflexy klouzají po zrcadlovém povrchu.
„To je divné. Klete.“
„Taky si to myslím.“
„Nevíš přece, o čem mluvím. Myslím tím tebe.“
„Mě?!“
„Ano.“
„Nemůžu ti nic tajit.“
„Já vím. Ale naučil ses krásně mluvit. Dřív, když tě přidělili do útvaru průzkumu a potom do našeho týmu, byl jsi daleko lakoničtější. Zamračený a zamlklý. Dokonce i tvé první jméno bylo Gloom.“
„Vy jste mě pojmenovali Klet. Za mnoho vám vděčím. Assunta mi pomohl pochopit mou vlastní osobnost, ztotožnit se s ní. Předtím jsem nemohl být zamračený ani zamlklý, protože to už jsou vlastnosti určité individuality. Byl jsem prostě prázdný.“
„Máš pravdu jako vždycky. Ale já teď uvažuju, jestli se Denis taky změnil.“
„Byl s námi dlouho.“
„Stačí to, aby se změnil někdo takový jako on? Lituju, že nemáme rádiové spojení. Máme teď spoustu času, mohli bychom si pohovořit a zjistit, jestli je už jedním z nás. Dostali jsme ten nápad pozdě. Během letu jsme taky měli volný čas. Jakže se jmenoval poprvé?“
„On neměl jméno, jen číslo.“
Chtěl bych ležet a na nic nemyslet. Zapomenout. Ale mlčení je pro Tozziho jistě hrozně těžké — slova přece jen přehlušují bolest drcených žeber. A tak musím mluvit. I Tozzi by měl mluvit. Nesmím ho nechávat o samotě s jeho myšlenkami.
„To bych rád věděl, co chtějí.“
„Kdo?“
„Oni.“
„Mluvíš, jako by vůbec mohli něco chtít.“
„Vypadá to hrozně divně, takové duhové mystérium.“
„Viděls některého zblízka?“
„Někdy je vidět jednotlivou siluetu proti nebi docela zřetelně, ale stačí napnout zrak, a motýl v poslední chvíli změní směr letu, zatřepetá křídly a zmizí ze zorného pole. Jako kdyby věděl, že ho pozoruju.“
„Řekls motýl?“
„Když jsme tě odvezli z té nešťastné Achernar a vraceli se na základnu, potkalo nás na jedné planetě taky něco podobného. Jako kdyby někdo sypal z nebe tisíce maličkých lístečků, které poletují ve větru. Úžasně lehounké, skoro nehmotné.“
„Ty se pamatuješ na nehmotnost?“
„Kdybych je byl neviděl, určitě bych byl neuvěřil, že takový stav existuje. Kdekoli.“
A zase tlak na hrudník jako noha těžkooděnce, než meč skrz hrdlo přibodne krk k zemi. Nová perturbace v slunečním kotli, naplněném supervodivou neutronovou kapalinou, a hmota planety rezonuje relativistickou křečí hvězdy. Někdy se zdá, že ještě trochu, a žeberní oblouky prasknou pod olověným břemenem pancíře a vylezou navrch jako třísky ocelové rozety.
Nezbývá nic jiného než ležet a dík ironii osudu představovat parafrázi na mýtického Antaia, který dává zemi vlastní sílu, místo aby ji odtamtud čerpal.
Ležíme. Mohl někdo z nás předpokládat takový konec? Když Foot prorazil bariéru subprostoru a dostal se do ekliptiky soustavy, podobala se hvězda bílému trpaslíkovi, na obrazovce maličká jako špendlíková hlavička, kolem které svítilo namodralé světlo akreačního disku. Nenápadný, dohořívající svět. Vedle druhý hvězdný komponent a osamělá planeta. Kulečníková koule, která se odrážela od jedné složky soustavy k druhé a stáčela oběžnou dráhu do úzké osmy. Kroužila kolem obyčejných hvězd — ne všechny neutronové hvězdy se projevují mihotáním pulsarů.
Zanedlouho se změna prostorových konstant zmocní celé kolabující sféry a nic z nás nezbude v soustavě, která má centrum, z něhož vyzařují gravitační impulsy všech složek.
„Slyšel Denis tu tvou historku z Achernaru?“ říkám po dlouhé odmlce. „To pro něho mohl být zajímavý příspěvek ke studiu sama sebe a lidské psychiky. Já si například dodnes představuju Denise docela jinak.“
„Obávám se. Klete, že nás dělil příliš velký odstup. Jeho a mne. Nesvěřoval jsem se mu.“
„Se mnou mluvíš jako se sobě rovným.“