Biolog: Jaká procedura?
Kapitán: Procedura? Jsme na Zemi.
Navigátor: Jsme na Zemi. Jenže Země jako by to nebrala na vědomí.
Radiodůstojník: Rubie odstartoval.
Kapitán: Ať podá hlášení.
Pilot: Jdu dolů.
Fyzik: To jsem zvědav, jak vysvětlíme svůj návrat.
Navigátor: Ani nevíme, jestli jsme vůbec opustili sluneční soustavu.
Biolog: Přece jsme tu nekysli tolik let… To jsou mi taky otázky!
Navigátor: Počítače to nepopírají.
Kybernetik: Od té doby. co mají počítače proražené mnemolity. nic nepopírají a nic nepotvrzují.
Pilot: Výška dvě stě metrů. Viditelnost slabá. Jdu níž.
Kapitán (postaví se před obrazovku vedle radiodůstojníka): Obraz, pilote!
Fyzik (dívá se kapitánovi přes rameno): Mlíko.
Kapitán: Zapoj nás na tahgyro. Rubie. V pořádku. (K radiodůstojníkovi): Máte souřadnice? Navádějte ho… Kam to máme nejblíž?
Radiodůstojník: Na Emit-First.
Kapitán: Dobře, na Emit-First.
Biolog: Takže já už budu skoro doma. Jakmile přistaneme, nikdo mě v téhleté škatuli neudrží.
Kapitán: Nehodlám tu nikoho zadržovat. Přistáváme přece na Zemi, kčertu!
Pilot: Výška padesát metrů.
Kapitán: To stačí, Rubie. Teď dávej pozor, přecházíme na dálkové. (K radiodůstojníkovi): Veďte ho až na nulu.
Fyzik: Tak co, můžeme se začít připravovat, ne?
Kapitán: Zůstane tu radiodůstojník a navigátor. Ostatní do kabin.
(Posádka se rozchází.)
Pilot: Poslyšte, pane kapitáne, není to náhodou Spirt-First?
Kapitán: Je to Emit-First. Rubie. Hned tě posadíme. Uveď signál kódu.
Pilot: Tady je.
Radiodůstojník: Potvrzuju příjem.
Pilot: Naše staré Emit-First!
Kapitán: Samozřejmě. Rubie. naše staré Emit-First. Můžeš rolovat po spojovací dráze. Za chvíli se k tobě připojíme. Navigátore, autokormidla na radiopeleng!
Na zbývající části pásku byly zachyceny všechny fáze přistání řízeného automaty. Hned poté, co se Potestas dotkl Alabastrové náhorní roviny na planetě Ovál, opustila celá posádka loď. Potud první pásek. Vkládám do ampexu druhý. Na malé obrazovce se objevuje tvář Herpa Fingera.
Herp Finger. muž asi padesátiletý, má mírně zešikmené oči a tvárnou lesklou lebku. Na kameru se dívá nedůvěřivě a nepřátelsky. V jeho pohledu je něco téměř zvířecího. Říká:
„Určitě budete chtít vědět všecko, co? Tak, jak to bylo, co? Nač? Ten obraz, který jste si vytvořili vy, pozemští krtci, je pravdě na hony vzdálený. Vám se zdá, že chlapíci z RCF jsou ušlechtilí a neohrožení rytíři a že každý, kdo pracuje ve vesmíru, musel nejdřív projít desítkami komisí a dokazovat všelijakým fouňům, jak je talentovaný, predisponovaný a vyškolený a že může být příkladem správného životního postoje. Starou belu, nemusel. Pochybuju, že mne by chtěl někdo někomu dávat za vzor.
Ve čtvrtém roce své služby u RCF jsem řekl jednomu kontradmirálovi, a měl jsem pravdu, že je sprostej a blbej. Vzali mi jednu frčku a z trestu mě přeložili do opravářské skupiny, přestože jsem neměl požadovanou kvalifikaci. Za pár měsíců se jeden ze Starflashů při manévrech rozsypal. Přestože za technický stav každého stroje odpovídá pět lidí, mezi nimi tři kontroloři, obžalovali z nedbalosti jedině mě. Při procesu vyštrachal prokurátor tu historku s kontradmirálem i to, že chodím na seance zen-buddhismu, což není v RCF rádo viděno. Vojenský soud má jiné tarify než civilní, a tak mě odsoudil na pět let prací na Iridové Mařeně. Ta planetoida krouží kolem Slunce, teda ve vesmíru, a člověk musí být zatraceně odolný duševně i tělesně, aby tam vydržel aspoň rok. A přece nepracujou na té planetoidě žádní hrdinové, ale lidi, kteří jsou údajně horší než vy, pozemští krtci. Jenže já jsem se za něco horšího nepovažoval a nehodlal jsem pět let nakládat do kontejnerů iridové střepy. Cítil jsem se nevinný, nebo aspoň ne natolik vinný, abych musel pořád dýchat ten zatuchlý vzduch na základně jako všichni ostatní na Iridové Mařeně. Když ve druhém roce přistál u planetoidy další kontejnerovec, unesl jsem ho a vyrazil… kam? Na cestu po naší soustavě. Slídili po mně měsíc. Nechal jsem se chytit jen proto, že mi došlo palivo. A tak jsem se dostal na izolačku… Víte, co je to izolačka? To je taková krychle dvakrát dva metry. Nepronikne tam žádný zvuk, nejsou tam okna ani žádný nábytek. Jen hladké holé stěny, strop a podlaha. Strop svítí pořád stejně ve dne v noci. Skryté elektrody neustále kontrolujou fyziologický stav tvého organismu. Když chceš spát, vyklopí se ze stěny palanda, když chceš jíst — kalorická a vitaminizovaná jídla, když se potřebuješ vyvenčit — příslušné zařízení. Do vzduchu, který proudí izolačkou, se podle potřeby vstřikujou příslušné léčivé prostředky, abys náhodou neochořel, protože by tě museli odtransportovat do špitálu, a to by byla nežádoucí pauza ve výkonu trestu. Trest totiž spočívá,v naprosté izolovanosti od světa… Chodíš mezi holými stěnami a pomalu ztrácíš představu o počtu dní a nakonec si vůbec přestáváš uvědomovat, že čas plyne. Hodiny se pro tebe zastavily, ztratil jsi rytmus spánku a bdění, jsi celý rozštelovaný, chce se ti kňučet, když před tebou stěna úslužně rozkládá kavalec, a nakonec zjišťuješ, že už neumíš mluvit. Hlasitě odříkáváš nějakou básničku nebo text písničky, ale ticho přehlušuje tvoje slova a ty slyšíš jen svoje mlaskání. Izolačka se mění v kolabující vesmír, neexistuje nic jiného než ona. Lidi a celý svět vzali za své, zůstala jen tahleta automatizovaná komora, která tě bude uměle udržovat při životě, dokud nedonutíš své srdce, aby přestalo tlouct, jinak se totiž na té izolačce zasebevraždit nedokážeš…
Málem jsem se stal pokusným králíkem pro adepty psychiatrie, králíkem, kterému nemůže pomoct ani uškodit žádná terapie. Ale po půlročním léčení pod kontrolou zkušených psychoterapeutů jsem se z toho přece jen vyhrabal. Tenkrát mě navštívil představitel RCF a nabídl mi takovouhle dohodu: Já poletím na Ovál za Potestasem, se kterým Země ztratila spojení, a admiralita mi vrátí mou hodnost a vymaže z paměti personálního počítače jisté fakty týkající se mé minulosti. Já se toho chlápka zeptal, jestli bude admiralita moc zklamaná, když odmítnu. Nato se mě zase zeptal on, jestli vím, že jsem si na izolačce odseděl teprve zkušební období. Takže jsme se dohodli dost rychle.
Letěl jsem Rapidem, lodičkou malou, ale rychlou jako světlo. Cesta proběhla bez poruch, jako obvykle v anabióze. Automaty mě probudily, než Rapid vstoupil do soustavy Giantfour. Když jsem vstal, byla už celá soustava zhruba prozkoumaná, protože Rapid je malý automatický zázrak.
Požádal jsem o materiál týkající se planetoidy Ovál. Ze spousty informací, které se vysypaly z tiskárničky, jsem vybral několik zajímavých údajů, například to. že planeta má magnetosféru, a ještě k tomu úplně stejnou jako magnetosféra zemská, že teplota na povrchu činí v rovníkovém pásu planety tři sta čtyřiadvacet stupňů Kelvina a že plynový obal planety obsahuje kyanovodík, nepamatuju se už v jak velké koncentraci, ale vím, že v dost značné. Automaty taky objevily a lokalizovaly jediný zdroj rádiových vln na Oválu, instalovaný, jak se později ukázalo, v kabině Starflashu-Reconu. Byl to pracující radiomaják toho stroje. Přistál jsem tam na té náhorní rovině vedle Potestasu. Půda měla barvu slonové kosti a táhla se rovně až po obzor. Na světlém pozadí byly zřetelně vidět tmavomodré skafandry. Měli je na sobě všichni členové posádky, ale žádný z nich si nevzal přílbu. Právě tohleto nemůžu pochopit. Složení atmosféry přece znali, a i kdyby jim byly vybouchly katalyzátory, tak se přece ksakru na neprozkoumané planetě nikdo nechová jako na Zemi! Leželi na různých místech, většinou kolem Potestasu. Nejvíc se od něho vzdálil kapitán, skoro půl kilometru. Jednoho jsem našel uvnitř ve Starflashu, jiného zas tři sta metrů západně od rakety. To byl biolog. Měl skafandr odřený, jako by ho byla smrt zaskočila v běhu. Některé jsem nemohl poznat, přestože než jsem odstartoval ze Země, zapsali mi natrvalo do paměti vzezření každého z nich. Mrtvoly byly vyschlé a zmenšené, připomínaly lidské kostry potažené černohnědým pergamenem. Spočívaly na tom gigantickém nažloutlém katafalku v naprostém tichu pod olivově žlutou oblohou. Kousek dál se tyčila loď, pár metrů od ní stál Starflash-Recon, kromě toho tam nebylo nic, vůbec nic. Pořídil jsem fotogrammetrickou dokumentaci, vymontoval z řídící kabiny Potestasu ‚černou skříňku‘, a to bylo všechno. To je taky všechno, co vám můžu říct. Spokojeni? Znáte teď druhou pravdu o ‚obyvatelích vesmíru‘. Když člověka, který třeba uvěří, že je hrdina, necháte delší dobu v těžkých psychosomatických podmínkách, dřív nebo pozdějc svou víru ztratí a promění se v prachsprostého zemského krtka.“